31. prosince 2009

Předsevzetí do roku nového...

... vážně míněno!

1. Zůstat taková Jesisem
2. Zůstat u Zlikatosti
3. I nadále ignorovat omezenost telefonu ("Podívej tady!" "Vidíš to?!" "Páni, ten dort ale voní, co?" "Sáhni, jak je to jemné")
4. Být Jesisem
5. Cikorkovat, kde to jde
6. Více používat slovo "blbina"
7. Na večejnosti používat méně neobvyklých citoslovcí
8. Pít víc kafe
9. Nechechtat se, když se hraje poker
10. Schválně bod 9. nedodržovat
11. Ouchat kolouchat
12. I nadále radostně čůrat a hodně o tom mluvit
13. Hodně zlobit a provokovat
14. Říkat "zapomeň" místo "ani náhodou"
15. Kupovat si ředkve
16. Dělat neobvyklé náušnice z obvyklých materyjálů
17. Obtěžovat okolí nesmyslnými seznamy
18. Hodně všem a ve všem radit
19. Vařit nejedlá jídla
20. Chodit do obchodů s různými dotazy, ale nikdy si nic nekoupit
21. Milovat Frousáky
22. Číst knihavosti a mumat je
23. Méně o sobě mluvit
24. Malovat Fí oči každý sudý týden
25. Být prasisko
26. Zalévat a starat se o kytičku, kterou jsem za trest dostal
27. Šetřit padesátikeruny
28. Povalovat se více v křesle
29. Zkusit někdy zpívat
30. Častěji vynášet koš (Příchozí poštu)

25. prosince 2009

Jak se peče cukroví vánoční

Tento geniální článek je pro ty z vás, kteří si teprve teď všimli, že včera byl Štědrý den a do té doby to nevěděli. Tedy pro ty, kteří nemají na Vánoce nic, ale přesto chtějí cukroví, které nikdy nepekli a nevědí, jak na to. Jesisem pro vás má unikátní pomoc!

Návod na pečení lineckého, které má každý rád!

Co k tomu potřebujete: internet, ingredience, které poradí internet, umetou lahev od piva (nebo od něčeho), sklenici, tatínka doma a maminku v práci.

Jak na to: Najděte si na netu návod na linecké cukroví. Je lépe projít si návodů několik, pak je porovnat a zkusit vybrat ten nej. Velkým pomocníkem může být i diskuze pod článkem! Poté běžte do obchodu a nakupte si suroviny podle onoho návodu a papír na pečení. Tatínek to všechno odtáhne do domu.

Tím končí otravná část a začíná ta dokonalá!

Uhňácejte těsto tak, že to dáte všechno dohromady, kromě marmelády, ta se dává, až se to upeče. Pak to frcněte na fous do lednice. Zatím můžete točit palci a pochvalovat si, jak jste dokonalý vařič cukroví. Za hodinku (což je onen fous) to z lednice vyndejte a asi tak pět minut se na své nekonečně chutné veledílo koukejte (to je doba potřebná k povolení těsta, aby bylo zase hňácatelné). Teď přichází grandiózní část návodu, která počítá s naprosto minimálními náklady a maximálním ziskem.
Nevařiví lidé obvykle nemají ani páru, kde se v kuchyni jejich maminky nachází váleček na těsto. Proto je potřeba ho něčím nahradit - pivní lahví, pixlou energy drinku nebo třeba vázou na květiny. U vykrajovátek je to to samé, nejschůdnější je použití sklenice. Pokud však chcete nějaké hezké tvary, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Pozor jen na to, že to musíte umýt, než s tím budete machňat v těstíčku.

No a to je celé! Pak dáte pečící papír na plech, na to nějak solidně naskládáte ty vykrajovanky a řeknete tatínkovi, aby hlídal až se to upeče a poté to vyndal, aby jste se vy nepopálili.

Konec, dobrou chuť!

19. prosince 2009

Neslyšný ťapot botou...

Dnešní návod je geniální a nezbytný (tedy se bez něj prostě neobejdete a budete ho využívat velmi často).

Nástin problému: je zima, je večer, sněží, jste v čekárně na frousplace, v čekárně je zima, v čekárně jsou hodiny, v čekárně jsou poťapky, v čekárně je Bzučící věc, v čekárně jsou záchody, v čekárně jsou další zamlklí lidé; složení osazenstva čekárny: 40% důchodkyně, 20% studenti, 10% hokejisté, 20% pubertální zamilovaná cool mládež, 10% Jesisem.

Teď: je vám zima, tma, utahano, pokukujete po hokejistovi, protože má velký fascinující obrbatoh


Řešení - HRA O Tichém ťapotu botou (zabavení se, než přijede Frousák)

Potřeby: vaše oči, uši, mozexon a vše, co je v čekárně

Jak se to dělá: Začnete tím, že se podíváte na svoje hodinky (nebo mobil), abyste věděli, kolik času na hru máte. Poté tiše sedíte a posloucháte minuty. Minuty se poslouchají tak, že si sednete pod hodiny v čekárně a posloucháte, kdy jim přeskočí rafyje (ten, kdo je v čekárně s dygyhodinami, má smůlu a musí si vymyslet vlastní hru). Takže sedíte a odhadujete, kdy uběhla minuta - podle zvuku hodin. Pokud to umíte hned a nemusíte se to tedy učit, počítejte ňamot rafičky tak zhruba do pěti. Pak si začněte všímat ostatních zvuků - splachování záchodu, zvuky pracující Bzučící věci, otvírané a zavírané dveře, konverzaci pubertální mládeže.

Stále poslouchejte hodiny, každý pohyb hodinových rafiček si připočtěte ke startovním pěti.
 
Poté sledujte, jak ostatní osazenstvo čekárny znuděně chodí určitou náhodnou trasu a jejich krokům vymýšlejte zvuky, které jsou ale jen ve vaší hlavě. Takto pokračujte dále, až zmapujete vymyšlené zvukokroky u všech čekajících lidí.

Poslouchejte celý ten kolotoč vymyšlených a skutečných zvuků a stále poslouchejte a počítejte hodiny.

Když to máte celé sehrané, pomalu se zvedněte a můžete jít na Frousáka!

11. prosince 2009

Já, SUPO, bedýnka a Halibut

Ani se mi tomu nechce věřit, ale já jsem doteď u nás v knihovně nikdy nic netiskl. Nikdy jsem si nebyl dát na ISIC kartu peňauze, zkrátka byť jsem v tomto směru při praxi radil uživatelům knihovny, sám jsem to nikdy nedělal. Až dnes - a proto se chci s lidmi jako já, kteří mají pocit, že je to extrasložitá věc, podělit o návod!

První, co musíte udělat, je, že si aktivujete svůj účet SUPO. To probíhá tak, že si vygooglíte "supo" a kliknete na první odkaz, kam zadáte ty blbiny, co se zadávají všude. A ono už vás to hned zná! Žádné tápání a blbinění. Jediné, co musíte udělat je, že odkliknete, že souhlasíte s pravidly používání či tak něco v tomto smyslu. Konec.

Část druhá - pokud jste na fildě - jdete do prvního patra, kde je bedýnka na stěně. Bedýnku pozdravíte (potichu) a dáte jí očichat ISIC. Ona vás taky pozdraví a dokonce zná hned vaše jméno. Teď přichází to nejlepší - dáte jí sníst obnos. PAPÍROVÝ obnos! Můžete ji s tím chvíli zlobit a poté jeden konec bankovky jemně vložit do blikající ďoury k tomu určené - a bankovka je vám doslova vytržena z ruky tou nenasytnou chramstací oranžovou věcí na stěně.

Část třetí - tisk. Prostě si nastavíte, co chcete a jak to chcete vytisknout, odešlete to k tisku a přijdete k Halibutovi, kterému dáte opět očuchat ISIC a on vám to už sám vytiskne.

Konec.

Z toho plyne, že je to super jednoduchá věc, které jsem se bál úplně zbytečně takovou dobu, až se za to stydím. Nutno ale dodat, že jsem nikdy nic tisknout nepotřeboval, když si vždycky všechno vytisku doma. Zkrátka jsem se ochudil o tu bedýnku na stěně, protože s Halibutem mám bohaté zkušenosti z praxe...

Dodatek mimo - svícení v hale stromečkem nemá chybu...

9. prosince 2009

8. prosince 2009

Pohádka o Smrkátku

Bylo jednou jedno Smrkátko. Každý hned věděl, kdo to je, protože to ze jména plynulo. Smrkátko je taková malá věc, co smrká. Ale nesoplí a ani netroubí. Prostě smrká. Prostě Smrkátko.

Jednou se Smrkátko vypravilo za tmavého děsivého odpoledne pro nějaké laskominy k zakousnutí. Všechno probíhalo dobře. Smrkátko šlo pěkně na Frousáka a jemně cestou smrkalo. Frousák sice nesmrkal, nicméně Smrkátko pěkně pozdravil, nechal ho nastoupit a dovezl ho až před místo pro nákup laskomin.

Smkrátko vystoupilo a šlo hledat vhodné ňaminy, protože dobře vědělo, že když najde špatné nebo samé dobré, ale špatně je nakombinuje, bude mu tak špatně, že nebude moci smrkat. Proto to trvalo dlouho a to dokonce tak dlouho, že Smrkátku ujel Frousák zpět!

Co mělo Smrkátko dělat? Do laskomin už nesmělo, protože by to vypadalo, že je tam ukradlo, jelikož mělo nakoupeno a nemělo účtenku! Tak vymyslelo, že se půjde schovat do kabátárny, kde prodávají kabáty. Jenže když Smrkátko stálo venku a přemýšlelo, jak z téhle šlamastyky ven, začalo pršet a Smrkátko se nastydlo. A to byla ta pohroma! Smrkátko kýchalo a nevědělo, že to se v kabátárně nesmí. Ke Smrkátku přišel nějaký vašnosta a vyhodil ho ven, že v kabátárně tedy ne!

Smrkátku nezbylo, než jít hledat kýchátkárnu. Chodilo deštěm a smutně koukalo do výloh, ale nikde nic nemohlo najít. Kýchalo tak moc, že už přestalo i normálně smrkat, což je stav velmi vážný, když Smrkátko nesmrká! Když Smrkátko nesmrká, znamená to, že je nemocné. Bylo jasné, že je konec nadějí, pokažené Smrkátko nikdo nechce a jiného místa pro něj není.

Smrkátko začalo do deště plakat a nemohlo u toho smrkat. Když v tom v dálce něco zasvítilo! Blížilo se to ke Smrkátku! Byl to Smrkátkův kamerád Frousák, který ho vzal domů, kde Smrkátko udělalo oběma čaj. Hezky si spolu povídali a bavili se, že se Smrkátko tak smálo, až zase se rozsmrkalo.

Zkuste...

... za oknem světla
černá se silueta
krásné květiny...

7. prosince 2009

Za tabulkou skla
Mlžnou provazci vody
Zelené listy
Třepetají se tíhou

Dopadajích kapek


Dedikováno jen Vám (a dál k tomu nechci nic dodat)

6. prosince 2009

Zahradní lávka
Ze dřeva bez zábradlí
Nad malou říčkou
Modrým hávem šeření
Tiše v sněhu tone

Antikvariát a Jesisem

Všichni o mě vědí, že mám rád staré věci. Staré a použité věci s minulostí, které se dají ještě použít a že si je kupuji daleko raději než věci nové. A díky tomu je divné, že jsem nikdy nebyl v antikvariátu a druhoručné knihy jsem sháněl vždycky jen na Aukru. Vlastně mě to nikdy netrápilo, jelikož si každou knihu, kterou chci, půjčím v knihovně a moje touha použité věci je tím vlastně také naplněna. Ale zpět k antikvariátu:

Dostal jsem se do něj poprvé v životě včera a musím upozornit, že by tam nikdo bez peněz neměl chodit. Původně jsem totiž očekávala, že se zde budou nacházet jen samé staré a superstaré knihy vhodné především pro sběratele, ale ono ne! Jsou tu "knihy moderní doby" a mnohdy zcela nové (což je pro mě ne až tak dobré) knihy, za ňach ceny a vy tam prostě stojíte a nevíte, co byste si měli koupit první, aby si to náhodou nekoupil někdo jiný v době, kdy vy budete shánět nové peníze!

Můj článek není vtipný ani poučný. Jen má zkrátka zaznamenat ten oddělovačný puc dvou dob - "před objevem antikvariátu" a "po objevu antikvariátu"!

5. prosince 2009

4. prosince 2009

3. prosince 2009

2. prosince 2009

Návod: VARNÁ KONVICE a RECEPTY

Varná konva. Myslím, že není potřeba definic, každý ji zná! Je to taková jako bakule dnes již různých rozmanitých barev (třeba bílé a červené), do které se naleje zdravotně né-moc-závadná voda, která je poté za pomoci ocásku zapojeného do funkční elektrické sítě ohřáta či přivedena k varu. Nutno dodat, že drtivá většina těchto ohřevných nádob na vodu (tedy jakýchsi minibojlerů), má malé či větší či velké okénko na pozorování hopsavé vody, když dosáhne bodu varu. Nutno zde dávati pozor, aby byla varná konev ve chvíli nutnosti (náhlé potřeby nebo nutkání) ohřevu vody postavena na jakýsi pucatý stojánek. U normálních typů není možno stojánek vynechat (voda nebude ohřáta) nebo nahradit sporákem (konev pojde).

Nápady: vezměte jednu varnou konvu, naplňte dostatečným množstvím vody, kterou přiveďte k varu. Poté držte spínač zapínání silou na poloze zapnuto, protože konve mají tendenci se samovolně vypnout, když se voda začne vařit, a přisypte polévku nebo bujón. Spínač stále držte a nechce poživatinu krátce povařit, poté nalejte do hrnu a vypijte ve chvíli, když už to nebude moc pálit. Konvu vypláchněte a nechte ji uvařit vodu kterou pak vylejete nebo vypijete jako slabý odvar polévky.

Ale nemusíte se omezovat jen na polévky, ve varné konvě připravíte například i chutné ohřáté párky! Do varné konve dáte vody asi tolik, kolik měří párek na výšku - doporučuji ale spíše ohřívat takové ty pixlové minipárky, protože dlouhé nožky vám budou stát jednou nožkou na rozpáleném dně konve - ty minipárky z pixle hezky plavou, ale zase je to partně větší gastronomický humus. Je to jen na vás!

Zkuste...

... vidět skleněné
dveře paprsků plné
za clonou stínů...

1. prosince 2009

Zkuste...

... se za večera
koukat do lesklých velkých
kaluží kolem...

Povšimnutý fenomén kolem knih...

Nová anketice banketice mě inspirovala k zamyšlení ohledně jistého fenoménu, který je prozatím málo prozkoumaný, což je podle mého názoru velká škoda. Jde o

ČICHÁNÍ KE KNIHÁM

Kdo se přizná, že to také dělá? Proč kdo čichá ke knihám? Jak moc k nim čicháte, když tedy čicháte? Co vám to dává? Čím je ono ňochání způsobeno?

Já ke knihám čichám. Knihu uchopím, přiblížím co nejblíže nosu, listy vezmu do pravé ruky a pomalu po nich palcem zklouzávám směrem doprava, přičemž se jednotlivé listy řítí doleva a na můj nos dopadá (bez menší námahy a potřeby vůňoždímače) něco, co se line z knihy.
Poznámka: dělám to opravdu opatrně, knihu to nijak neničí!

Díky tomuto lze spolehlivě určit, jak je například kniha stará, očtená, měl-li ji kuřák a pozorný ňuchatel je schopen zjistit mnohem a mnohem více - žánr, typ papíru, nakladatelství...! A tomuto by možná stálo za to věnovat nějaký výzkum nebo tak něco v tomto přibližném zkoumacím smyslu. Kolik lze z knihy dostat informací jiným než zrakovým smyslem - v tomto případě ňuchem.

Jsem na tom tak závislá, že mnohdy musím přerušit četbu jenom proto, abych mohla knihu očichat. Poté pokračuji dále ve čtení, dokud mě zase nepopadne čuchavé nutkání. Že by to možná mohl být problém mě napadlo ve chvíli, kdy jsem byla v knihovně a uviděla jsem tam knihu (což je jistě velmi podivný úkaz) - nicméně jsem ji hned vzala a prostě bez okolků očichala výše popsaným způsobem...

25. listopadu 2009

Jednou...

...mě z té balakářky štrejchne
a pak budu si zpívat o jouze
jednou...
...mě z té bakalářky štrejchne
a pak nebude písně o mé nouze
jednou...
...až mě z té bakalářky štrejchne
budu stát v dlouhé bílé mouze
jednou...
...až mě z té bakalářky štrejchne
nastane širá šedá frouze
jednou...
...až mě z té bakalářky štrejchne
koupím si kalich temné bubiklouze
jednou...
...až mě z té bakalářky štrejchne
už sem nebudu nic psát
leč jednomu se po básňi uleví
a je připraven
si zase celý den s bakalářkou hrát!

24. listopadu 2009

Zkuste...

...se postavit v supermarketu vedle regálu s olivami.

Uslyšíte, jak na Vás mluví a cinkají...

17. listopadu 2009

Mrkev v nose

Už sám název je neskutečně vtipný - a stejně tak bude nekutečně vtipný článek. Ovšem pozor, zároveň je velmi velmi informačně přínosný a varující!

Tedy: všechno začalo tak, že jsem šel kolem mrkve, která přebývá v chladné chodbě. Jednu mrkev jsem čapnul a omyl si ji. Zatím šlo vše podle plánu. Poté jsem odkrojil nazelenalý vršek a ocáskatou špičku a jal se mrkev požírat poté, co jsem si s ní sedl.

Kdo kdy jedl mrkev ví, že chroupáním v ústech mrkev vyschne a její kusy se tam jen tak suše převalují, než se je povede polknout. No a jsem tedy v této fázi a náhodně se mi vybaví velmi vtipná myšlenka. Začnu se tedy smát, čímž se kusy suché mrkve v mých ústech rozletí všemi dutinatými směry. Tedy do krku - já se začnu dusit a následně poté kašlat. Zakašlu a tím suché kusy mrkve vyletí nahoru, kde se v mém případě nachází místo spojení ústní dutiny a dutiny nosní. Bohužel, z nosu mrkev vykašlat nejde. Také ji nezkoušejte vysmrkat, jen se to zhorší. Poradíte si tedy tak, že se budete hodně nadechovat. Mrkev nakonec povolí a opustí ono lechtavé místo.

Poučení zní: při jezení mrkve nemyslete na vtipné věci.

12. listopadu 2009

Jak mě zklamali v MZK

MZK je velký podnik: kupa věcí, kupa lidí.

Dole v přízemí je socha s vodou, dole v přízemí jsou záchůdky, dole v přízemí jsou schody, dole v přízemí je konferenční sál, dole v přízemí je něco jako bufetoobčerstvení.

Já byla v konferenčním sále, ale při cestě do něj jsem viděla, kterak jsou v bufetoobčerstvení ve vitrínce pomeranče! Hned jsem na ně dostal chuť a o přestávce jsem tam letěl, abych si jeden koupil.

Zklamání: ty pomeranče se dají koupit jen v tekuté podobě džusíku. Tak mi sklaplo.

11. listopadu 2009

Zkuste...

Běhat po špičkách jen v ponožkách ze schodů.

Je to úžasný pocit...

10. listopadu 2009

Jak se dělá zákazník

Dnes se mi stala tak zajímavá historka, že si ji sem musím poznamenat pro dobu, kdy budu zase brblat. Jdu si to takhle dneska do Tesca - ale hlavní je, že obvykle chodím do Intersparu. Moc spokojená tam nejsem, je tam moc málo místa, moc uřvaných dětí a tlustých lidí. Nedávají tam zdarmatašky a mají tam přetopeno, fronty ke kasám jsou moc dlouhé a prodavačky nevrlé, podlahy špinavé. Ale chodím tam proto, že tam mají Bochany (= zbojnický rohlík, dnes již za 16,90,-).

V Tescu Bochany nemají, zato tam mají víc místa, vypadá to čistěji, dávají tašky zdarma a je tam plno ukřičených dětí, tlustých lidí, třesoucích se starců a málo místa. Ale tak nějak se stalo, že mi to mělo za fous frousat a tak jsem šel z časových důvodů do Tesca.

Nakupoval jsem si pomeranč (jeden) a mandarinky, když v tom na mě začal mlaskat nějaký kluk. Ano, bylo to na mě, šel přímo proti mě a asi měl dojem, že mě to zajímá. No a tak jsem utekl za regál. Otočím se k němu čelem a jsou v něm GIGANTICKÁ pomela! Tak jsem jedno čapnul a štráduju si to ke kase, za kterou sedí docela hezky vypadající paní středních let.

Váží mi ten pomeranč a najednou povídá, že jsem si vzala nahnilý, že to je tak akorát na vyhození. Tak jsem se zatvářila zkroušeně, protože jsem si toho opravdu nevšiml, neboť byl celý oranžový. Ta paní markovací mi řekla, ať si doběhnu pro nový, že počká! Tak jsem se sebral, odstrkal jsem celou frontu za sebou a běžel jsem přes půl Tesca pro jeden bakulatý oranžový plod. Pak jsem hned pádil zpět, zase jsem všechny odstrkal a jal jsem se šachovat s kartou. Takže jsem zdržoval, co to dalo. Pak jsem té paní pořád děkovala.

Tím chci říct, že to byla první taková zkušenost, jindy tam sedí nerudná baba, co se ani neusměje (kdo by se jí divil, já bych se taky neusmívala na cizí lidi). A proto mě najdete v Tescu, kde budu kupovat vše! Kromě Bochanů, pro ty si skočím vedle, ale nikdy si tam nic jiného nekoupím!

9. listopadu 2009

...

nevidíš mě
a já
se můžu snažit
jak chci
a stejně světlem neprojdou
budou pokračovat někam dál
kamsi za obzor
nevidíš mě
a snad nikdy nebudeš
protože ti brání to
jakou barvu má
možná zcela
nesourodnost
nevidíš mě
končně
jednou
snad
chci
oba
ty

Večerní balada o kaštanově ránu

Jednou jednoho ne moc sladkého skoropodzimního rána si prostě spadl směrem dolů včetně svého vypolstrovaného pichlatě jehlatého pelíšku, který se docela dokonale rozštěpil a jistě dokonale odletěl všemi rozličnými směry směrem od něj, takže mu nezbylo nic jiného než prostě ležet na velmi mokré a částečně cihlově červené dlaždici nacházející se několik nestoupavých stop od pruhovaného sježděného přechodu pro chodce.

Jak se ráno táhlo všemi směry kolem něj a nehřející lucernové světlo padalo směrem na něj, vyrazila zpoza rohu postava, která se k němu kvapem a patrně bez rozmyslu blížila. Hrozilo jeho akutní rozmáčknutí kaučukovou částí nepřímo patřící blížíci se postavě, která si ale nakonec všimla a zazanamenala jeho existenci proto, aby se pro něj mohla sehnout a dát mu podle ní útulný útulek v kalhotové kapse kalhot, která se stala novým ne-až-tak-moc vypolstrovaným domovem v porovnání s tím, který byl toho nesametového ráda nenávratně roztříštěn všemi směry nedbajíce pruhovaného chodivého přechodu pro boty.

Doby plynuly a on se podíval všelikam, protože kapsa kalhot byla poněkud řídká a v její stěně se tedy dělaly žmurkavá okénka právě pro něj. Ale všechno je jednou zakončeno konečnostním koncem a tak teď leží a možná odpočívá bez pelíšku; dospěl; vykukuje zpoza deky.

23. září 2009

Poštovní schránky

Dnes se mi stala taková zajímavá věc. Potřeboval jsem využít služby poštovní schrány. Jistě víte, jak taková věc vypadá - je to taková jakoby velká oranžová žába na jedné nožce. Tak přesně to myslím.

Je mi jasné, že musel jejich počet nějak poklesnout, jelikož už si lidi nic kloudně neposílají nebo posílají, ale zase se to nedá nacpat do oné schrány. U "nás" vím, kde se nějaké nachází, ale v Brně o tom nemám ani potuchy. Vlastně jsem si myslela, že je na všech místech, která jsem si vybavila - jako například na dláždění před Tescem, při vstupu do Vaňkule a u podchodu na vlakové nádraží. Ale časem mi začalo docházet, že tam žádná taková schrána není a to i přes to, že já mám dojem, že by se tam hodila. Nakonec, po troše běhání a sleposti, jsem to vzdala a řekla si, že prostě zajdu na normální poštu, co nevypadá jako žába a nestojí nezakrytě na jedné nožce.

Postavila jsem se tedy na Úzkou, že tedy počkám na Frousák sem, kde teď jsem. A najednou jsem ji uviděla! Věc na nožce byla dole před vchodem do Vaňkule. Tak jsem překlusl přechod a schránu použil. Pak jsem ji pohladil, protože to se tak má, když tam na mě tak hezky čekala. Zajímá mě ale, jak často jsou schrány vybírány a pošta z nich rozesílána všude možně...

18. července 2009

Jak jsem sekal zahradu

Obvykle doma sekám zahradu. Mám to rád - je to jako vysávání, jen místo jednochobotnaté hlučné sosací rachavé věci máte požírací hlučnou rachavou sekací sbírací věc. Jenže požírací hlučná rachavá sekací sbírací věc, se kterou sekám zahradu doma, je lehká. Tedy Jesisemný tvor ji ukučíruje jednou rukou s trochu silnějším záběrem břišních svalů - ale některé požírací hlučné rachavé sekavé sbírací věci takové nejsou.

Sekal jsem zahradu u hturtylnoeht - a ta požírací hlučná rachavá sekavá sbírací věc, kterou jsem to dělal, je nejen žlutá (!) oproti červené, na kterou jsem zvyklý, ale je dokonce na nějakou tekutinu a tak za sebou netahá oranžovou šňůru, která moji domácí požírací hlučnou rachavou sekavě sbírací věc napájí.

Vypadá to asi tak, že se tahá za jakousi šňůrku - zde je opět podobnost s jednochobotnatou hlučnou sosací rachavou věcí, jelikož ta to má taky - jen se to na začátku vytáhne a pak se zmáčkne čudl a ono se to zase schová - ale zde tomu tak není - zatáhne se za to a ono se to hned schová a rachotí to. Teprve poté se požírací hlučná rachavá sekavá sbírací žlutá věc zapne.

Problém je v tom, že je TĚŽKÁ. Jako ale OPRAVDU těžká! A jelikož si i tvůrci všimli, že je jaksi těžká, dodali jí takové mačkátko, které udělá, že požírací hlučná rachavá sekavá sbírací žlutá věc jede sama. Ale když jede sama, tak jede moc rychle a s Jesisemným tvorem to moc hází a nestíhá za tím utíkat. A proto tento tvor toto mačkátko nepoužívá a není tak schopen v daném čase posekat daný zahradní travnatý úsek.

Pro zájemce o sňatek: Jesisem umí posekat zahradu pouze červenou požírací hlučnou rachavou sekavou sbírací věcí.

9. července 2009

Byla jsem drak a celý sen se odehrával jakoby ve hře. Útočili na mě jiní draci a tak jsem se vydal na jakýsi krkolomný let mezi skalami a po chvíli jsem se usadil na malém paloučku a myslel jsem si, že mě jiní draci nenajdou. Zde jsem také potkal koně, se kterým jsem se pokamarádil. Ovšem zlí draci mě našli a někam odváděli (i s mým novým kamarádem koněm). Šli jsme daleko po nějaké pěšině, u které byl malý rybníček. Zastavil jsem se u něj s tím, že se chci napít a koni jsem řekl, že by měl udělat to samé. Když se na nás nikdo nedíval, skočili jsme do roho rybníku a uplavali jsme.

Dostali jsme se až k nějaké díře, do které jsme se chtěli schovat. Ovšem ve skutečnosti to byl jakýsi tobobán, kterým jsme jeli dolů (do obrovské hloubky). Kolem nás byly modré trubky a jediné, co si pamatuji, je naprosto zděšený výraz mého koňského kamaráda, který jel přede mnou. Nakonec jsme dopadli do nějakého bazénku a došlo nám, že jsme v nějaké vodní elektrárně nebo v nějakém podobném zařízení.

Přišel k nám muž a řekl, že nás tam zaměstná - v tom jsem už nebyl drak, ale nějaká žena. Stejně tak můj kamarád kůň. Práci jsme přijaly a šli jsme se podívat (ten muž nás vedl) kde budeme bydlet. Dostaly jsme klíče ke skříňkám, které byly asi 15x15x20 cm velké. Můj klíč ale neměl zoubky. Vlastně to bylo jen "držátko" toho klíče bez ničeho odemykacího. Stálo na něm číslo 25 a tak jsem skříňku vyhledala, ale odemknout se s tím nedalo. Podívala jsem se znovu a opět tam stálo 25 a opět nešlo odemkout. Podívala jsem se ještě jednou a bylo tam 45. Odemkla jsem tedy skříňku s číslem 45 a našla jsem tam něco, co by mi mohlo pomoci přemoct zlé draky. Otočila jsem se, abych to řekla své kamarádce, ale ona tam stála s jedním z dělníků vodní elektrárny a možná se s ním líbala. Tak jsem k nim přišla a on chtěl utéct. Chytila jsem ho a řekla, že si ji může vzít, ale musí jít s námi a nasadit pro nás život, jinak ho zabiju.

8. července 2009

Reklama na Billu

Tak jsem dnes byla na pařbě se svojí kamerádkou - jako vždy jsme řádně pařily - koupily v elektře rozdvojku na sluchátka, ve Slevněnce křupky, které jsme pak nestydatě konzumovaly při chůzi po náměstí, šly k čajovně, abychom zjistily, že mají zavřeno, dále navštívily obchod s čaji a cukrárnu. A poté to, k čemu se chci dostat - jak nemám rád lidi!

Prostě jsme šly do Billy na regulérní nákup a já si klasicky kupovala zelenisková jablka. Dala je na váhu, váha dala lístek s cenou. Pořád jsem měla ta jablka na váze a protože nikdo kolem, tak jsem ten pytlík s nimi chtěla na té váze ještě zavázat. Když v tu chvíli na mě zboku (a nikým nepozorována) zaútočila nějaká důchodkyně (herdekbaba), drcla mi do těch jablek melounem a opravdu hnusně zahulákala "zdovolenim." Tak jsem zůstala opravdu koukat, protože to bylo velmi neslušné, což já nemám rád. Kamerádka taky koukala. Dobré bylo, že měla v rukách pytel cibule. Tak jsem ho vzala, postavila se za paní a velmi podobným pitvorným hlasem zahulákala "zdovolením!" (Nijak jsem jí tam tu cibuli necpala, abych ji třeba nějak nezranila) a ta herdekbaba začala prskat, že "ona pracuje!" Tak jsem jí sdělila, ať pokračuje! Kamerádka mě ale usměrnila tím, že my dvě máme na čele cedule, že nikdy nepracujeme...

Pro zájemce o sňatek: Jesisem je stále v pubertě a když je někde vůně legračivého lumpačení, klidně oplácí herdekbabám jejich herdekavost a následně z toho má histořice.

28. června 2009

Svatba (二)

V předchozím díle pojednávajícím o tvorbě svatby jsme se seznámili se základy - tedy JAK se svatba tvoří. Dnes se dostáváme k druhé části - tedy k tomu, jak svatba vypadá v reálu.

Je to v podstatě strašná strašnost a šaškárna. Celou dobu stání na radnici za nevěstou jsem vypadala, jako kdybych se měla rozplakat. Kousala jsem se totiž do rtů a jiných ne-moc-viditelně kousatelných míst. Né, že by se mi chtělo plakat, ale bylo to tak nekonečně směšné.

Začalo to tím, že mi nějaká neuvěřitelně přidrzlá "holka z radnice" nevybranýni způsoby vykládala, co mám dělat, když jsem ten svědek. Asi měla dojem, že dělám svatby každý den! O tom, jak se chovala k hturtylnoeht v roli PANÍ fotografa raděj pomlčet.

Uřvané varhany.. tadátadá... a zpěvačka. Pak básňe o lásce - časem ještě jedna básňe o lásce.

Ten chlap, který oddával, byl asi namol, lil z něj pot, byl celý rudý, krajně nechutný a huhlal tak, že mu nebylo rozumět. Profesionál každým coulem své osobnosti. Další kecy o lásce. Je to evidentně pro lid, který miluje a má lásku k jinému člověku tak 5 - 20x za život.

Šaškárna. Skvělé bylo, jak mi ten opilý chlap k něčemu gratuloval a nechutně se na mě nakláněl.

Pro zájemce o sňatek: Jesisem by se vdala jen v tom případě, kdyby se mohla po celou dobu obřadu smát a hlasitě smrkat a poté se bujaře ptát, co ten chlap říkal/paní zpívala/přednášela.

Přiložené foto zachycuje Jesisem, která je nadšena tím, že chytila svatební kytici, kterou házela nevěsta. Je tedy jasné, kdo se vdává příště!

15. června 2009

Komunikace a chytrost další!

"Něco tomu pověz a já Ti povím, jaký jsi..."

K napsání tohoto příspěvku mě donutil příspěvek o Bzučící věci. Došlo mi, že lidem přijde hloupé na věci mluvit a to i v případě, že daná věc mluví na ně.

U nás ve škole máme výtah (ale takových je hodně), co mluví. Oznámí vám, že se zavírají dveře a v jakém patře jste. Prostě vám říká samé potřebné věci a nezahlcuje vás hovadinami jako lidé, co se výtahují s vámi. Ale když mu odpovím, tak jsem právě těmito spolucestujícími usměrňována, ať nedělám ostudu nebo ať se nechovám jako pitomec.

Takže mluvit na věci je jakési tabu nebo faux pas (nemám rád cizí slova), ale nadávat věcem, když se lidem něco nepovede, je v pořádku nebo je to rozhodně společensky lépe tolerované, než se s věcmi bavit.

Což je podle mě divné a jde jen o učebnicovou ukázku lidského selhání a shazování viny na nevinnou věc, na kterou se ale smí mluvt jen tehdy, jste-li zaslepen vztekem.

Svatba (一)

V dnešním příspěvku do rubriky "Jak na Věc" se dostáváme k velmi zajímavému tématu, které je prospěšné pro všechny. Bude rozděleno do několika dílů - a ty vás s lehkostí provedou touto problematikou v jednotlivých bodech plných geniality!

1. - Vnuťte se do nějaké přední funkce. Když nemůžete být ženicha nebo nevěst, buďte svědek nebo házeč rýže.

2. - Ze své funkce dělejte během celých příprav tu nejdůležitější a říkejte, že bez vás by to nešlo.

3. - Neustále dělejte hloupé vtipy, které nikdo nepochopí a smějte se jim.

4. - Opakujte bod 3.

5. - Opakujte bod 4 tak dlouho, dokud všem nedojde, že jste v praxi nepoužitelný a nikdo po vás nebude chtít zařizovat nějaké potřebné věci.

6. - Nepřestávejte, všem dále raďte.

7. - Vymýšlejte, v jakých kostýmech by mohli svatebčani jít. Pokud se chytne nápad někoho jiného, dělejte, že vás to také napadlo.

8. - Snažte se pro nevěsta naplánovat Staromládenecký večírek.

9. - Do celého plánování všeho nenápadně vnořujte svoje plány.

10. - Nijak vědomě to ostatním nekažte.

9. června 2009

日本語 (一)

... aneb jak vznikl znak kanji pro (watashi).



Jak jsem se vyškolil ještě víc!

Někdy nedávno jsem se stal kadeřníkem, jelikož jsem mamince vytvořil melíry a dozvěděl jsem se tak, co to je. Ale hlavně jsem se stal kadeřníkem. A o tom je dnešní chytrost!

Byla jsem u své kamerádky hturtylnoeht, když v tom ji napadlo (jako ostatně již několikrát), že chce NĚCO udělat se svými vlasy (kde NĚCO je rok promýšlený krok). Já jsem nadšený nadšen a tak jsem se nadšeně nadchnul a hned jsem toho využil. Dopadlo to tak, že je ze mě ještě větší kadeřník a hturtylnoeht má účes, se kterým je spokojená pro mé dokonalé schopnosti (a její dokonalé promýšlecí schopnosti). Já mám nové dokonalé schopnosti a nový účes, jelikož jsem nemohla zůstat pozadu - a tak se to prostřídalo. Já mám nový dokonalý účes díky novým dokonalým schopnostem hturtylnoeht (a mým dokonalým promýšlecím schopnostem) a ona má nové dokonalé schopnosti.

Velkým zklamáním ale bylo, že jsem za 10 cest Frousáky (za minulých 10 dní) neviděl ani jednoho Dupetáka! Nevím, kde se ta nespravedlonost bere. Zato jsem ale v Olomouci viděl Margotkovou Šalinu!

25. května 2009

O dopravních prostředcích - negativní negativnost

Možná vás napadlo, že se velmi často věnuji tématu dopravních prostředků a dnes tomu bude nejinak!

Jelikož je ponděl (jel jsem do školy), byl Frousák ráno plný cizích lidí (čistě pro úplnost: já lidi nemám rád - cizí lidi nemám rád. Lidi co znám mám rád). Byl plný, takže jsem si nemohl sednout na SVOJE místo, kde jsem zvyklý sedět a musel jsem se spokojit s místem kdesi vepředu a na jiné straně než sedávám. Přisedl si ke mě nějaký mladík (to mi nevadilo, každý si chce sednout), ale začalo to být otravné ve chvíli, kdy začal usínat, klátit se na mě a divně chrápat. Ale naštěstí se probudil a posadil se normálně.
Pán za mnou (ano, PŘÍMO za mnou) takové štěstí ale neměl a chrápal mi za hlavou. Nechutné. Posledním nechutným pasažérem byl nějaký člověk (asi muž), který hlasitě chrchlal a smrkal na celý Frousák. Já chápu, že lidé potřebují smrkat, ale chce to jistou dávku taktu, když jsem v okolí já, jelikož slyšet hleny není príma. (=> musím si koupit baterie do MPtrojice)

Pak jsem se musel zamyslet nad tím, že musím asi vypadat nafoukaně. Ale co se dá dělat, když na mě křivočepičatý mladík (či snad jakýkoliv jiný), kterého neznám, zařve "čau!" Nelze než nereagovat. Nechápu ten názor, že si "mladí tykají." Posledním otravným člověkem dne je nějaký kluk, co mi vykládal, že EMO chodí v černé a růžové. Opět jsem si ho ani nevšimla. Nechápu, proč na mě cizí lidé mluví s takovýmito trapnými úmysly (aniž by slušně pozdravili).

A teď zlatý hřeb dne: viděla jsem Margotkovou Šalinu! Což podle knihy "Věštění z frousáků" (kterou se chystám napsat spolu s Velkým Citoslovečným Slovníkem Malé Jesisem) znamená něco pozitivního. Nelze prozradit co, jelikož by si knihu pak nikdo nechtěl koupit!

NEJ věc dne: Dupeták, který mě doslova oňuchával, jelikož jsem měla to štěstí, že jsem ho našla v řadě aut u fildy a procházela jsem mu před očičky.

21. května 2009

Rubrika a Návod První!

Dnes jsem se rozhodla, že stvořím novou rubriku s názvem "Jak na Věc," která bude obsahovat návodné návody, jak se správně chovat a jak co správně dělat, abyste byli na vrcholu a měli aspoň malou možnost více se přiblížit Jesisem. Tedy: nejsem škrt a podělím se o své nápady a lišašácké vychytralosti.

První Návodný návod bude pojednávat o tom, co chce vědět skoro každý:

JAK UŠETŘIT PENÍZE

Co je k tomu potřeba: láska k Věcem

Stručný návod: Sežeňte si skleněnou lahev (asi jako od instatního kafu, popřípadě třeba od něčeho jiného, dokonce si ji můžete sami vyrobit). Důležité ale je, abyste do ní viděli - poté si zvolte MINCI, kterou máte rádi (láska k Věcem). Jelikož máte tuto Věc moc rádi, nechcete ji dávat cizím lidem - a proto ji logicky neutratíte a schováte ji do oné skleněné lahvule (nebo co jste si vlastně vybrali jako šetřítko, jelikož bystrý čtenář již pochopil, že hlavní věcí je nechtít dávat jisté mince z ruky a ne nejich uskladnění).

Samozřejmě jsem si to sám prvně vyzkoušel, aby moje nová rubrika nebyla na začátku plná hloupostí. Zvolil jsem si (jak jinak) padesátikerunu! Jejich oblíbenost v mých očích vzrostla natolik, že se v obchodě snažím platit takovým stylem, aby mi byla vrácena zpět kovová padesátikeruna. Dokonce vybírám drobné tak, aby mi mohla být vrácena. V obchodech, kde mě znají, o ni rovnou žádám (tedy mám šanci dostat třeba 3 najednou!). A když ji donesu domů, schovám ji a je!

Nevýhody této metody: za čas máte doma 100 kovových padesátikerun, nemáte co jíst, nemáte je kam dávat, ale nemůžete je utratit, protože je máte rádi.

Rada: řekněte si, že tyto padesátikeruny vás také mají rády, ale jejich posláním je kolovat a poznávat další a další peníze a můžete je propustit do světa...

20. května 2009

Svetronápad, Tarifář další a nějaké kuře...

Dnes jsem si to (jen tak, jakoby nic) vyrazila z domu na poštu poté, co jsem se rozhodla, že nepůjdu ve svetru, který má zepředu zip, který jsem si já dal na záda. Je to nový zlepšovák - jelikož když jdu, je jasné, že se mi (pokud nefouká vítr zezadu) více ochlazuje přední strana (jelikož vykonávám klasickou chůzi), zatímco záda vůbec. Ale ten svetr je pak udělaný špatně - protože se dá rozepnout vepředu, kde se to chladí při chůzi samo, ale ne vzadu, kde se to nechladí nijak. A tak jsem to prostě otočil a zip jsem si dala na záda. Nakonec jsem tak tedy nešla, jelikož už bylo na svetr moc velké teplo, ale příště vím, co mám dělat.

Jdu si to tak pěkně směrem k poště a vidím před sebou tarifáře (!). Již nejméně dvakrát mě zastavoval - jednou jsem si hrála na Nihondžina a jednou na dementa. On se na mě podíval, ale neotravoval mě a tak jsem došel k závěru, že si mě pamatuje a ví, že jsem dementní Nihondžin a nic se mnou nebude. Když jsem ale šla z pošty, vrhl se ke mě (asi jako vosa) a začal na celou ulici: "Dobrý den, máte týmobajl..." a já jsem začala křičet: "Dobrý den, dobrý den!" a šla jsem dál, aniž bych se zastavila. A on mluvil stále něco o tarifu, než mu došlo, že mi mluví do zad.

A pak mě přepadla nějaká holka (ano, holka) a řekla "Nechceš přispět na děti...." a nějak pokračovala dál, ale já jsem šla dál. Nemám rád cizí lidi, co ode mě něco chcou a tykají mi. Je to značně nevychované a nehezké. A tak jsem ji ani nepozdravil a šel jsem dál. Navíc tento týden už jsem peníze na charitu dal. Když jsem si v Brně kupovala šalinlístek, koupila jsem si hodinový za 22,- místo toho na krátkou dobu za 14,-. Šalina ale jela rychle a tak by mi ten za 14,- stačil. A to se mi ten den stalo dvakrát, takže jsem Šalinkám a městským Frousákům dal 16,-. Mám je rád a využívám je a proto se mi to zdá jako dobrá investice, jelikož z toho něco mám (hezký pocit a DPMB peníze na krmení a hračky pro Šaliny a městské Frousáky). Oproti tomu to kuře se mi nelíbí (ale chudák ten člověk v tom kostýmu) a styl vybírání peněz taky ne.

27. dubna 2009

Knihárny mám TAK rád!

"Ale balvany, jako kameny, mám rád"

Měla bych tomu říkat správně "knihovna" ale "knihárna" je alespoň cool (kwel) výraz, který mi dává možnost přiblížit se dnešním lidem a tak se do nich lépe vcítit a z tohoto vysosat možnost, jak to udělat, aby mladí lidé do kniháren chodili. Nedávno jsem se (už nevím jak, ale bylo to nějakým odkazem odněkud) dostal na stránky "Líbím se ti," což je nějaký komunitní server (asi) který slouží k tomu, abyste zjistili, jak moc se lidem líbíte nebo nelíbíte, což se zde určuje podle ovoce.
No a sem sem byl odkázán na profil nějaké dívky, co měla v kolonce (jedná se o takové ty kolonky, co jsou i na Fesjbruku a všem o vás vše řeknou) "Knihy" napsané "kdo by v 21. století čet." Nijak mě to nezarazilo, děvče bylo očividně balvan (ano, to už ani není ovoce), ale přesto jsem kuknul na profil jejích kamarádek, které to měly také tak (stejná kolonka, jiná stejná chytrost).
A tedy proto říkám knihárna. Ale jelikož se mi po to tomto rozebrání (a to před ním) zdá jako hodně divný důvod, budu tomu říkat Knihpůjčovna nebo originálněji Knihovna.

Dnes jsem v ní byl. Naše knihovna je docela malá (11 000 obyv. + přilehlé obcice) a tak jsem tam většinou já a jeden další návštěvník [takže tam naši buranští obyvatelé (kdo zde byl ví, že to tak je) moc nechodí]. Nijak se nedivím tomu, že si mě pamatují lidé z obchodů, kam často chodím - jako jsou second handy a obchod s čajem. A dokonce se ani nedivím tomu, že si mě pamatují v té knihovně - ale podivil jsem se nad tím, že mi paní Knihovnice sama od sebe doporučila knihu s tím, zdali jsem to už četla a že by se mi to možná mohlo líbit.

Takže celý tento nesmysl jsem napsal proto, že jsem zde chtěl zvěčnit to, že je ta paní Knihovnice moc milá a nějakým způsobem mě to potěšilo.
Doufám, že si to někdy přečte a bude vědět, kdo jsem a že mluvím zrovna o ní a taky ji toto zvěčnění potěší.

Jak chytit mnohonožku

"Jak chytit mnohonožku" - to je jeden z nejvýznamějších vyhledávacích dotazů, na který byl nalezen tento blog!

V sobot jsem rozbil toastovač, který jsem měl po tolik let TAK moc rád. A jaké chutné nepracné jídlo mi tvořil! A on se pokazil. Prostě jsem ho normálně a standardně podle normy ISO 690 zapojil jeho ocáskem s tlustým zakončením do umělohmotného vyhryzu ve stěně, do kterého tlustý ocásek pasuje. Při hladkém průběhu celé operace by se mělo rozsvítit červené očičko na hlavičce toastovače. Což se ale v mém případě nestalo ani náznakem. Nic se nestalo. Tak jsem ocásek vyndal a znovu zasunul. A nic. Tak jsem ocáskem zakvedlal u jeho kořene. A ono něco. Očičko se rozsvítilo a někde v tělíčku, blízko ocásku, to zapraskalo a začalo se kouřit. Kouřilo se opravdu moc a všude to zapáchalo. A očičko pořád koukalo. Tak jsem ocásek rychle vypojil, jelikož si nejsem jistý, jestli tento kouřivý process toastovač nebolel nebo pro něj nebyl nějak nepříjemný a tak podobně. Pak přišla maminka a někam ho odnesla. Kdyby někoho zajímalo kam, tak na to místo, kde Věci, spotřebiče a všechno další klidně odpočívá a je to tam plnně šťastné - tedy za naší starou pračkou.

Dneska jsme měly s maminkou jít a koupit toastovač nový (když já chci ten starý!), ale bohužel je maminka v práci. Nabídla jsem se, že to zvládnu sama a nějaký koupím, ale maminka nechtěla. Že prý nákup věcí do kuchyně není moje silná stránka a že by u této koupě raděj byla osobně. Tak jsem se nehádal, všichni víme, že jsem kuchyňské (a taky nějaké další) kopyto, takže proč nedat mamince za pravdu. Je to totiž jistota, že ho zítra koupíme správně.

8. dubna 2009

Tarifář je taky vědec!

A pak se to začalo točit a rozsvítila se tadyta kytka!"

Dnes jsem si vyrazila do města a po dlouhé době jsem si vzala svoje nejvýstřednější boty [které vypadají velmi draze (a ano, byly drahé) - to jest důležitá poznámka, jelikož nic jiného, co by naznačovalo moji majetnost, jsem na sobě neměla].

Cestou jsem se díky empétrojce cítila velmi dobře a pohodlně, jelikož Masonna odrážel pryč všechny ošklivé lidi. Jeden muž, například, na mě něco mluvil, ale já ho neslyšela a tak jsem mohla jít směle dál a nemusela jsem (jako obvykle) předstírat, že ho neslyším.

Na poště jsem odesílala baly, když v tom se mě paní za plexisklem ze ptala, jestli mám účet v bance, když nikdy nic neposílám dobírkou a pořád něco nedobírkou. Řekla jsem, že mám účet, nó. No a jestli bych nechtěla postžirový, ptá se mě paní. Já tupě koukám a pak ze sebe vysoukám, že nevím, co je to to postžiro! A ona mi hned donesla papíry, na kterých bylo napsané, co je co. Prostě prospektice! Pak se optala, jestli mi bylo 26 let, což mě zarazilo, protože si myslím, že vypadám na 18 a tato skutečnost mi nijak nevadí. Nakonec mi ty prospektice dala a já odešla s úkolem, abych si to promyslela...

Když jsem šla z pošty zpět (no, byla jsem si ještě koupit roztok na čočule, ale tam se nic srandovního nestalo), skočil mi do cesty TARIFÁŘ! Já jsem ho ale neslyšela a myslela jsem si, že je to zase nějaký přiblblík, co se mu líbí moje boty. Díky Masonnovi (svedeme to na něj) jsem zapomněla mluvit na cizí lidi japonsky a tak jsem se chovala jako dement. Zeptala jsem se (stále se sluchátky v uších) "Có?" A on mi začal podávat obálku a něco štěbetat, tak jsem sluchátka vyndala a řekla (velmi chytře) "ještě jednou." On to zopakoval s tím, že je to dárek (na obálce napsané ó2, takže jakože Eurotel). Já tupě koukala. On řekl, že si to můžu vzít, NEKOUŠE TO! No a jelikož jsem si musela hrát na dementa, když na Nihondžina už to nešlo, sdělila jsem mu, že mě to jistě pokouše! Ale on si nedal říct a začal mi to cpát k poprsí, abych si to jako konečně vzala! Tak jsem začala poskakovat a řekla, že "sí tó nevézmů, protože bych tím jistě podepsala nějakou smlouvici!" A utekla jsem...

Musím říct, že to nebyl zrovna hezký zážitek, jelikož mám s tarifáři daleko lepší. A taky doufám, že to nebyl ten poslední. Mám tarifáře rád, ale je mi jich docela líto, protože je to jejich práce a já si z nich dělám srandu...

Závěr:
Tedy z toho plyne, že po mě lidé něco chtějí a něco mi vnucují tehdy, když vypadám movitě!

3. dubna 2009

Televize a nákupy.

"Ne, je to jenom krabice!"

Dnes se mi dostalo té potěchy, že jsem mohl naladit nenaladitelnou televizi, která tvořila dokonalý noise, který stačilo jen nahrát a byl bych značeně bohat. Ale neudělal jsem to, protože by šlo o hudbu té televize a ne moji...
Ona se prostě nechtěla nechat naladit! Pořád na mě vyluzovala (příjemné) pazvuky. A pak mě napadlo, že bych mohl tu anténu nacpat do videa a nějak to nakombinovat (omlouvám se znalým čtenářům, kteří vědí, že se to tak dá udělat - já to ale nevěděla) no a za nějakou chvíli to šlo! Takže jsem na to přišel metodou pokus-omyl. Televize na svém oku zcela normálně a s nepopsatelnou elegancí tvořila to, co chytala anténa na střeše. Žádná noisovitá produkce. A to stála na zemi.
Odpoledne, když jsme ji dali na skříň (ve třech, protože je ta televize hodně tlustá!) a zapnuli, začala zase produkovat skvělý noise! Ale hraje, jen když se vypne zvuk, jinak to slyšet není. Takže mám vlastně oboje a jsem totální géniusi v oboru televizí a jejich příšlušenství! Kdo chce, může mi zavolat a já naklusnu a závady jeho televize odstraním nebo je nějak jinak nakombinuji!

Dnes bylo venku tak hezky, že jsem musel jít na procházku. Ale jelikož nebyl nikdo, kdo by se mnou chtěl/mohl trávit čas tlapkáním venku, šla jsem tedy na poštu (abych neměl pocit opuštění). Ve výloze jednoho asijského krámku na mě minule mávala kabelka a tak mě napadlo, že se na ni půjdu podívat, zdali mě opravdu chce a třeba se jen nespletla nebo zdali jsem se nespletla a ona nemávala na někoho jiného. Tak jsem do obchodu vešla. Vrhla se po mě nějaká paní - co tam jako chci? Tak jsem pípla, že se jdu povídat na kabelky a ona mi je ukázala, což bylo potřeba, protože jsem stála hned vedle věšáků s kabelkami a ukazovala na ně, když jsem pípala. Pak se rozběhla kolem těch věšáků a začala mi ukazovat jednu přes druhou a pořád vykřikovala a nutila mě, abych si ji zkusila. Což se mi nelíbilo a tak jsem utekla. Musím tedy vykoumat sama, jestli mě ta kabelka chce a pak tam jít, když tam ta paní nebude...

2. dubna 2009

Reklamy mám tak rád...

"Chcete přestat kouřit? Tak to vás čeká přesně tohle..."

Tento článek (i když se to tak nemusí na první pohled zdát) bude opět velmi život obohacující a to i přesto, že pojednává o reklamách. Přímo se zaměřím na reklamy televizní, ale snad se dostane i na nějaké další...

Já mám reklamy v televizi moc rád, protože jsou daleko zajímavější, než pořady, které jsou tam jen proto, aby mohly být ty reklamy. Na televizi se koukám tak jednou za měsíc (někdy častěji, ale to bývá Filmový klub, kde žádné reklamy nejsou) no a díky tomu mě reklamy baví a těším se na ně, protože je tam vždy velké procento těch, co jsem ještě neviděla. Zdali by mi reklamy vadily tak, jako hodně procentům populace, kdybych se na televizi koukala každý den, je těžké usoudit. Některé jistě ne.

Ta nej reklama...
Momentálně se mi vybavuje jako nejlepší reklama poslední doby reklama na NiQuitin, která se ale bohužel (podle mých průzkumů) totálně minula účinkem. Já bych si daný výrobek hned koupila, kdybych kouřila a chtěla s tím přestat! A podobný názor (jakože se reklama líbila) měl i velký počet nekouřících lidí. Oproti tomu lidem, kteří aktivně kouří, se reklama nelíbila, neoslovila je a rozhodně by si to nekoupili. Bohužel neznám žádného kuřáka, co by s tím chtěl přestat, takže nevím, zdali by si na základě reklamy tato část populace výrobek koupila.
A teď o co šlo... Já totiž nevím, zdali je reklama v médiích stále aktivní, jelikož jsem schopná svým koukáním na televizi postihnout jen velmi malé procento reklam. Ale vzhledem k tomu, že jsem ji naposledy v televizi viděla tak před rokem, patrně již nebude vysílána. Byla animovaná/kreslená a byla plná johavých věcí, které byly obsazeny do rolí receptorů, jejichž počet v mozku neustále narůstá a nikotin jim dělá OPRAVDU DOBŘE!

Pak mám také moc rád reklamy na auta. Ale takové ty "umělecké." Vyloženě mě odpuzují ty s rozesmátou rodinou nebo s mladým mužem, jehož auto reprezentuje jeho sexuální výkonnost. Zkrátka se mi nelíbí reklamy, co je v nich nějaký člověk, co je šťastný proto, že daný výrobek má. To je nuda. Stejně jako ty reklamy na prací prášky a jiné blbiny. Stejně nemám možnost si to koupit, protože je to těžké a domů bych to nedonesla. Vlastně se mi líbí, když v reklamách lidi vůbec nejsou.

Například rádiové reklamy mám rád ty zpívané (rádio neposlouchám, ale někdy se mi to "poštěstí" ve Frousákovi) a žádné jiné. Bilbordy nemám rád vůbec, jelikož je většina z nich trapně sexuálních (až vulgárních), aby si každý omezenec všiml...

Ovšem když se mi reklama opravdu líbí, tak si chci daný výrobek koupit a vyzkoušet si ho. Bohužel se mi ale líbí jen malé procento reklam a ty věci si stejně koupit nemůžu, protože na ně buď nemám a nebo jsou mi nanic. Ale třeba na mě jednou reklamní průmysl naprašá. Jednoduše jsem člověk reklamnou snadno ovlivnitelný a nestydím se za to!

Můj článek je pro život přínosný v tom, že opět ukazuje, že i v televizi se dají najít hezké věci!

31. března 2009

Koberec jede a pračka stojí!

"Původně bylo zemské jádro tekuté..."

Dnes byl opět zubařivý den. A opět se mi tam líbilo, nej bylo, že jsem tam byla přes hodinu jen proto, že jsem to chtěla zbrousit víc a pak to bylo zase moc a tak se muselo celé znovu dodělat a znovu zbrušovat. A taky jsem objevil, že mám Zlý zub, který mě bolel a proto se s ním musím více kamerádit...

Když jsem tedy po více než hodině opustila ordinaci, cpal se do ní nějaký děda, kterému bylo řečeno, že on ještě ne, protože je před ním další paní. Takže jsem nějaké cizí lidi skvěle obrala o hodinu života!

Pokračování k pračce: teď momentálně (až do zítřka, kdy bude odvezena někam, kde je prý pračkám moc dobře a kde jen a jen odpočívají a lebedí si!) se nachází venku před domem, ale za plotem.
No a tak si dnes čekám, až bude dovezen koberec! Čekám... čekám a najednou zvonek - ano, bohužel už jeden máme, ale já si stejně hraju, jakože ne a tak ho vždy jen pochválím, že zvoní. A zde se řetězec dalších aktivit, které by měly po zvoncnutí zvonku navazovat, zastavuje. Dnes je tomu ale jinak, protože čekám koberec a tak hru na chvíli přerušuji a jdu se podívat, zdali je to pan kobercář.
Není to ale on, je to nějaký Rom (ne, že by to mělo vadit), který vypadal značně zanedbaně, měl kočárek, cigaretu a plival na zem (tedy vlastně na naši bránku). Já ho neznala a myslela jsem si, že je to zase někdo, kdo mě jde pozvat na výročí Ježíše Krista (jako někdo takto včera zval maminku, jelikož ona hru "Zvonek nemáme i když zde něco zvoní" nehraje.)
Tak jsem dělala, že nejsem doma. On zvonil. Asi 5x! Poté mě napadlo, že chce tu pračku, protože co by jiného mohl chtít? Pak si bránku otevřel a začal lomcovat s dveřmi od domu, které byly ale naštěstí zamčené (jako jsou vždycky, kdyby se mi sem chtěl někdo potají kradlovat). Pak se zase vrátil dolů a zvonil dále. Opravdu otravné, trvalo to asi 5 minut (což je opravdu výdrž) a pak odešel. Škoda, že měl ten kočárek, jinak bych třeba mohla vidět, jak někdo naší drahé pračce nepřeje lebedění a lelkování!

Pak zvonil pán s kobercem, který je konečně doma!

A jako poslední zde uvádím moje první šité kuličky umně zakomponované do náušnic! (čekám tedy chválu)

30. března 2009

Odpočívej v pokoji, pračko!

"Na každého jednou dojde..."

Pamatuji si hodně starou pračku a pak tu, co jsme měli až do dnešního odpoledne.

Byla to ona, kdo vyhazoval pojistky a mátl nás tím. Ale nutně to tedy musela být i ona, kdo byl nemocný. Dnes, když jsme s maminkou kupovaly ten koberec, přikoupily jsme cesou i pračku, protože maminka měla jakési tušení, že pračka, co je doma, je špatná. Což do té doby bylo potvzeno jen jedním pokusem:

Dnešní noci chtěla maminka vyzkoušet funkčnost pojistek a pračky a tak ji v temné tmě zapla. Pračka vyhodila pojistky a tím pádem se zastavila. Aby doprala, měla být zapnuta, až se vrátíme z města.

Ale co se nestalo. Ona se zapnout nedala! Ťapl se čudlík a ona hned vyhodila pojistky. Při druhém pokusu v ní děsivě rachlo...

A teď to hlavní: ona prostě musela vědět, že jsme si za ni sehnali náhradu a tak prostě zhasla PLNÁ VODY a prádla z noci. Takže byla extrémně těžká a nedala se vynést ven. Nakonec tedy dala, ale byl to mor. Tam byla otevřena a prádlo z ní bylo vyjmuto.

Měl jsem tu pračku tak rád, ale nemůžu přece po mamince chtít, aby mi ji dala do pokoje, protože... je to pračka, co mám rád!
Budu se muset nějak pokamarádit s tou novou, ale stejně...

Jak se dělá koberec, pračka ví a pojistky.

"Mohl to být kterýkoliv z nás, ale jsem to JÁ JÁ JÁ!"

Tentokráte bude mít moje nekonečná a dokonalá moudrá moudrost velmi praktické zaměření, jelikož bude pojednávat o úpravách interiérů.

Minulost:
Napadlo mě, že už se mi můj brloh nelíbí a chci to tady jinak. A jelikož je moje maminka velmi aktivní a milá dáma, tak mi s přestavbou pomohla (celou ji naplánovala a tak dále, já jsem prostě jen seděla a říkala "tak jo"). Nyní mám nebrloh a je dokonalý. Jen mu chyběl koberec, který jsme šly dnes koupit...

Přítomnost minulá a prožitky:
Koberce se v našem malém městě dají koupit jen asi na čtyřech místech:

1. - Koberec chceme 2x2,35 metrů. Chceme tedy koberec s pevnou šířkou 2 metry, ze ktrého chceme uřezat 235 centimetrů. Paní v obchodě vypadá jako uslintaný bezdomovec a najednou ji napadne, že kdybysme chtěli třeba 2x3 metry (nebo 2x4 metry), mohli bychom si koupit koberec o dané šířce 3 metry a 2 metry si nechat naměřit a odřezat. Tento nápad ji tak fascinuje, že nás nenechá vybrat, pořád kolem nás skáče a křičí na nás tu blbost, co dokázala sama vymyslet. Tak jí ukážu palec nahoru a řeknu jí, že je opravdu matematik a odcházíme pryč, přičemž tu uřvanou, nepříjemnou a otravnou paní necháváme v naprostém úžasu.

2. - Mají zavřeno.

3. - Zde se nachází velmi krásný, ale na moje poměry velmi drahý koberec, který je nekonečně chlupatý a příjemný. Takže ho tam necháváme a jdeme dále.

4. - Koberce mají, ale samé nijaké a vzoraté.

Když tak jdeme po tom městě, zastavujeme se v elektře, kde mi kupujeme DVD přehrávač, železné věci na stěnu, na které se přidělá ta kolosální televize, co je v obyváku a taky novou záclonu. V obchodě se záclonami děláme ostudu a vybíráme potah na postel. Otravujeme tam s tím a pak se shodneme, že ani jeden, protože by se nehodily ke koberci, který nemáme a nevíme tedy, jak vypadá. A tak odcházíme.

Cestou zpět vidíme, že obchod číslo 2.otevřeno. Tak tam jdeme a zajímáme se o chlupaté koberce. Mají, ale daleko peněznáročnější něž v obchodě 3. a proto jdeme pryč. Před obchodem mě napadne, že ten drahý koberec stejně nechci a tak se tam vracíme a hledáme nějaký levný. Nakonec najdeme (šířka 2 metry) a necháme si odměřit 235 centimetrů. Pak jdeme domů, kde odložíme dostavadní nákup a jdeme si zpět pro koberec.

Doma ho rozložíme na místo určení a zjišťujeme, že je to celkem pravidelný rovnoběžník. Zkrátka takový ten rozsednutý obdélník. Nedá se to použít, odstřižené konce jsou okousané jako od dítka z mateřské školky. Nestačíme se divit a koberec neseme zpět a chceme za něj peníze.

Paní kobercoprodavačka se ani nediví, vypadá to, že o tom věděla a tak se necuká a nadává na firmu, co jí koberce dodává. Že to ale byla ona, kdo NEJMÉNĚ tu jednu stranu úplně domršil, je jedno...

Přítomnost:
Voláme pánovi z obchodu číslo 3. a objedáváme ten drahý koberec...



Pračka je koberec!

Poslední dny nám něco jak-tak-pro-nic-za-nic a utajeně vyhazuje pojistky. Podezření padlo na moji mlátičku (Stroj na zmrzlinu nebo prostě stolní počítač), kterou jsem ale očistila a obhájila, že ona to teda nedělá. Po krátké úvaze nás napadlo, že je to pračka. Popis mé maminky je v prvním odstavci a tak jsme prostě dneska koupily pračku novou (jelikož ta stará asi vyhazuje pojistky, tak si to pojistíme koupí nového stroje).

Zajímavé ale je, že poté, co jsme přišly domů, nešla stará pračka ani zapnout - a když se čudlík zmáčkl, pouze vyhodil pojistky. Takže už to není pračka, ale úplně nová věc! Je to STROJ NA VYHAZOVÁNÍ POJISTEK!

26. března 2009

Šišatoočná housenka (jakožto dvouleté veledílo)

"Není to tak těžké, jak to vypadá..."

Malou chvíli po mé maturitě se mi do rukou dostaly papíry s předtištěnými zvířátky. Housenka mě fascinovala a tak jsem se rozhodla, že ji vyrobím.

Bylo potřeba ji podlepit tvrdým papírem, poté vystřihnout, sehnat 2 knoflíky a sešít. To celé mi trvalo skoro 2 roky!

Dnes jsem housenku našla a tak mě napadlo, že bych ji mohl dodělat. Tak jsem ji vystřihnul a potřeboval jsem 2 knofle. V zápalu boje a umění jsem prostě popadl nějakou halenku a doslova z ní potřebný materiál urval. Pak jsem dal celé veledílo dohromady a těším se, až si ji někde vystavím a ona se mnou bude trávit dlouhé dny konzumací slakých věcí.

Z obrázků je patrný značně píďalkovitý pohyb a také to, že je udělaná dobře, jelikož tento pohyb může vykonávat.

Jeden by nevěřil, ale zničila jsem na ní dvoje nůžky a zlámala tři jehly (to proto, že mám jen slabé na korálky - ale ty nůžky jsou záhada) a ani jednou jsem se nezranila.

A čistě pro úplnost: jsem s ní spokojená!

23. března 2009

Zubař a předsudky

"No prostě je to tak nějak udělané..."

Dneska jsem se vydala na místní stomatologii, jelikož jsem k tomu byla nepřímo donucena. Přišla jsem do čekárny a na dveřích je nápis: "Noste si vlastní návleky (možno zakoupit u sestry)." Hm, fajn. Koupím si návleky. Sednu si na malou židličku, která je obklopená letáky o správné zubní hygieně. Se mnou jsou v čekárně 3 ženy. Jedna jde záhy do ordinace. Další 2 umírají strachem. Čekárna u zubaře je prostě místem stresu, bolesti a naprostého klidu, jelikož pacienti spolu prostě nepromluví a obecně se chovají jako na pohřbu. Jedna paní se za chvíli zvedá a doslova utíká pryč.
Žádná jiná čekárna tímto neduhem netrpí - u praktických lékařů se lidé živě baví, stejně tak třeba na očním (dokonce i ORL je docela veselá čekárna - to nevím proč, zdá se mi to daleko horší, než zubař).

Dáma co je se mnou v čekárně se stále tváří jako na popravě. Mi to přijde hrozně veselé a tak se snažím tutlat svůj smích. Po chvíli vykukuje sestřička a já ji žádám o návleky. Dá mi je. Jsou MALÉ (já jsem taky malá) a modré. Sednu si na židličku a chci si je nasadit, ale to nastává kámen úrazu. Na nohou mám 15 cm platformy a nejsem schopná dosáhnout na jejich konec, abych na něj mohla nasadit ty návleky. Různě se kroutím na židli a zároveň se směju, protože je to opravdu srandovní, neboť v dané chvíli ztrácím veškerou temnou důstojnost, která kolem mne jinak jen slyne. Během boje s návleky se podívám na onu dámu, která je stále asi na pohřbu a vyčítavě se na moji rozveselenou tvář dívá s nekonečným a přesně daným výrazem: zněsvětila jsi čekárnu svým smíchem!

Nakonec si ty modré pytlíky napasuji na podrážky. První paní, co šla do ordinace, vychází a za ní jde sestřička. Vážná dáma se zvedá, jakože už je na řadě, ale sestřička si bere Jesisem, která je docela šťasná, že už tam nemusí sedět a břiblble se kolébat do rytmu těch něj šlágrů, co se linou z repráčku, který je někde u stropu.

U ordinaci je to také veselé a je tam kupa zajímavých Věcí, co stojí za pokoukání (například to velké světlo je velmi očičkaté). Jako poslední supervěc chci zmínit ozvučení - finální zahlazení bílého bucu, co mi byl dán do zubu, vytváří naprosto jedinečný a velmi příjemný totálně rachavý gumatý slizký zvuk!

Z toho tedy plyne, že k zubaři chodím docela ráda, protože je to uspokojivé v tom, jak je to nepříjemné a z obecného hlediska děsivé.

19. března 2009

9,5 nápadu, jak si zvednout náladu.

"Ne, já se neusmívám na toho chlapa, ale na toho Frousáka, který ho veze..."

Někdy v týdnu mě napadlo, že bych se mohla jít taky podívat do školy. Dnes jsem to tedy uskutečnila a obohatilo mě to o následující chytrosti a triky, jak přežít celý den:

1. - Ráno na Frousplace byla samozřejmě spousta lidí, které já nemám rád. V jednu chvíli bylo na Frousplace celkem 11 Frousáků! Což je na náš malý autobusáček opravdu hodně. Někteří z nich chtěli odjet, ale odjezdovou cestu zablokoval Kvádr (který je prostě veselý) a tak museli všichni čekat, až on se odfrousá a celá fronta Frousáků se pohne.
Nápad: kochat se tím a tím zvednout náladu!

2. - Jestli rádi cestou koukáte z okna, počítejte Dupetáky.
Nápad: je to zábavné, jelikož skoro nikdy žádného nepotkáte.

3. - Potkáte Dupeták.
Nápad: co víc byste chtěli?

4. - Jdete kolem stavby.
Nápad: náhodně se zastavte a zaposlouchejte se do úchvatných zvukomalebných tónů kladiv.

5. - Jdete do secondhandu, kde je jen jedna prodavačice, co se vám nelíbí. Udělá to, že se na vás divně kouká a poté to, že v rádiu ULTRAzesílí (až to chrčí a píseň se v tom ztrácí) nějaký dokonalý supersong!
Nápad: prostě rychle odejděte tak, aby si všimla, proč jste to udělali a celý den byla smutná, že se vám ta dokonalost nelíbila.

6. - Jdete kolem místa, kde jste někdy dříve zakopli, když jste měli botky na 15 cm podpatcích, které máte i dnes.
Nápad: zakopněte omylem zase!

7. - Uvidíte odchod s kabelkami, kde je velká upozorňující cedulice "Sleva 50%" a před ním kvokají ženy, které nažhaveně čekají, až se obchod otevře, jelikož je před devátou ráno.
Nápad: nacpěte se ke dveřím a dělejte, že je chcete předběhnout. Když se dveře odemknou, znuděně odejděte.

8. - Vidíte Šalinu.
Nápad: usmějete se na aspoň na ni, když na lidi to nejde.

9. - Jdete ve Vaňkovce na toaletu, poté si umyjete ruce a vezmete si ručník z takové věci, co je na stěně. Ona vám ho dá, chvíli počká a poté vysokým hláskem řekne "vžžžž" a dodá nový. Až si jich vezmete dostatečný počet, pohlaďte ji a řekněte "díky, Věci!"
Nápad: Divně koukající dámy ignorujte, děkujete jí přece vždycky.

Poslední polovina nápadu je pro případ, že bych na něco zapomněla, což se jistě stalo...