23. března 2009

Zubař a předsudky

"No prostě je to tak nějak udělané..."

Dneska jsem se vydala na místní stomatologii, jelikož jsem k tomu byla nepřímo donucena. Přišla jsem do čekárny a na dveřích je nápis: "Noste si vlastní návleky (možno zakoupit u sestry)." Hm, fajn. Koupím si návleky. Sednu si na malou židličku, která je obklopená letáky o správné zubní hygieně. Se mnou jsou v čekárně 3 ženy. Jedna jde záhy do ordinace. Další 2 umírají strachem. Čekárna u zubaře je prostě místem stresu, bolesti a naprostého klidu, jelikož pacienti spolu prostě nepromluví a obecně se chovají jako na pohřbu. Jedna paní se za chvíli zvedá a doslova utíká pryč.
Žádná jiná čekárna tímto neduhem netrpí - u praktických lékařů se lidé živě baví, stejně tak třeba na očním (dokonce i ORL je docela veselá čekárna - to nevím proč, zdá se mi to daleko horší, než zubař).

Dáma co je se mnou v čekárně se stále tváří jako na popravě. Mi to přijde hrozně veselé a tak se snažím tutlat svůj smích. Po chvíli vykukuje sestřička a já ji žádám o návleky. Dá mi je. Jsou MALÉ (já jsem taky malá) a modré. Sednu si na židličku a chci si je nasadit, ale to nastává kámen úrazu. Na nohou mám 15 cm platformy a nejsem schopná dosáhnout na jejich konec, abych na něj mohla nasadit ty návleky. Různě se kroutím na židli a zároveň se směju, protože je to opravdu srandovní, neboť v dané chvíli ztrácím veškerou temnou důstojnost, která kolem mne jinak jen slyne. Během boje s návleky se podívám na onu dámu, která je stále asi na pohřbu a vyčítavě se na moji rozveselenou tvář dívá s nekonečným a přesně daným výrazem: zněsvětila jsi čekárnu svým smíchem!

Nakonec si ty modré pytlíky napasuji na podrážky. První paní, co šla do ordinace, vychází a za ní jde sestřička. Vážná dáma se zvedá, jakože už je na řadě, ale sestřička si bere Jesisem, která je docela šťasná, že už tam nemusí sedět a břiblble se kolébat do rytmu těch něj šlágrů, co se linou z repráčku, který je někde u stropu.

U ordinaci je to také veselé a je tam kupa zajímavých Věcí, co stojí za pokoukání (například to velké světlo je velmi očičkaté). Jako poslední supervěc chci zmínit ozvučení - finální zahlazení bílého bucu, co mi byl dán do zubu, vytváří naprosto jedinečný a velmi příjemný totálně rachavý gumatý slizký zvuk!

Z toho tedy plyne, že k zubaři chodím docela ráda, protože je to uspokojivé v tom, jak je to nepříjemné a z obecného hlediska děsivé.

2 komentáře:

  1. Teda kupovat si návleky! U mé zubařky se v botech samozřejmě taky nesmí, ale tam se zouváme a nic kupovat netřeba.

    Ne že bych se tam vyloženě těšil, ale nemám s tím problém. Typicky tam sedí jeden dva lidé a čekají. A nikdo nic také neříká. Ale já jsem většinou ospalý, protože je příliš brzy ráno.

    OdpovědětVymazat
  2. Mně přijde děsivější představa jít k zubařoj *na 15 cm platformách* víc než samotná představa jít k zubařoj, navíc naše zubařinka je taká milá a vždycky mi píše jen otazníčky a že je všechno v pořádku, až se divím.

    OdpovědětVymazat