31. března 2009

Koberec jede a pračka stojí!

"Původně bylo zemské jádro tekuté..."

Dnes byl opět zubařivý den. A opět se mi tam líbilo, nej bylo, že jsem tam byla přes hodinu jen proto, že jsem to chtěla zbrousit víc a pak to bylo zase moc a tak se muselo celé znovu dodělat a znovu zbrušovat. A taky jsem objevil, že mám Zlý zub, který mě bolel a proto se s ním musím více kamerádit...

Když jsem tedy po více než hodině opustila ordinaci, cpal se do ní nějaký děda, kterému bylo řečeno, že on ještě ne, protože je před ním další paní. Takže jsem nějaké cizí lidi skvěle obrala o hodinu života!

Pokračování k pračce: teď momentálně (až do zítřka, kdy bude odvezena někam, kde je prý pračkám moc dobře a kde jen a jen odpočívají a lebedí si!) se nachází venku před domem, ale za plotem.
No a tak si dnes čekám, až bude dovezen koberec! Čekám... čekám a najednou zvonek - ano, bohužel už jeden máme, ale já si stejně hraju, jakože ne a tak ho vždy jen pochválím, že zvoní. A zde se řetězec dalších aktivit, které by měly po zvoncnutí zvonku navazovat, zastavuje. Dnes je tomu ale jinak, protože čekám koberec a tak hru na chvíli přerušuji a jdu se podívat, zdali je to pan kobercář.
Není to ale on, je to nějaký Rom (ne, že by to mělo vadit), který vypadal značně zanedbaně, měl kočárek, cigaretu a plival na zem (tedy vlastně na naši bránku). Já ho neznala a myslela jsem si, že je to zase někdo, kdo mě jde pozvat na výročí Ježíše Krista (jako někdo takto včera zval maminku, jelikož ona hru "Zvonek nemáme i když zde něco zvoní" nehraje.)
Tak jsem dělala, že nejsem doma. On zvonil. Asi 5x! Poté mě napadlo, že chce tu pračku, protože co by jiného mohl chtít? Pak si bránku otevřel a začal lomcovat s dveřmi od domu, které byly ale naštěstí zamčené (jako jsou vždycky, kdyby se mi sem chtěl někdo potají kradlovat). Pak se zase vrátil dolů a zvonil dále. Opravdu otravné, trvalo to asi 5 minut (což je opravdu výdrž) a pak odešel. Škoda, že měl ten kočárek, jinak bych třeba mohla vidět, jak někdo naší drahé pračce nepřeje lebedění a lelkování!

Pak zvonil pán s kobercem, který je konečně doma!

A jako poslední zde uvádím moje první šité kuličky umně zakomponované do náušnic! (čekám tedy chválu)

30. března 2009

Odpočívej v pokoji, pračko!

"Na každého jednou dojde..."

Pamatuji si hodně starou pračku a pak tu, co jsme měli až do dnešního odpoledne.

Byla to ona, kdo vyhazoval pojistky a mátl nás tím. Ale nutně to tedy musela být i ona, kdo byl nemocný. Dnes, když jsme s maminkou kupovaly ten koberec, přikoupily jsme cesou i pračku, protože maminka měla jakési tušení, že pračka, co je doma, je špatná. Což do té doby bylo potvzeno jen jedním pokusem:

Dnešní noci chtěla maminka vyzkoušet funkčnost pojistek a pračky a tak ji v temné tmě zapla. Pračka vyhodila pojistky a tím pádem se zastavila. Aby doprala, měla být zapnuta, až se vrátíme z města.

Ale co se nestalo. Ona se zapnout nedala! Ťapl se čudlík a ona hned vyhodila pojistky. Při druhém pokusu v ní děsivě rachlo...

A teď to hlavní: ona prostě musela vědět, že jsme si za ni sehnali náhradu a tak prostě zhasla PLNÁ VODY a prádla z noci. Takže byla extrémně těžká a nedala se vynést ven. Nakonec tedy dala, ale byl to mor. Tam byla otevřena a prádlo z ní bylo vyjmuto.

Měl jsem tu pračku tak rád, ale nemůžu přece po mamince chtít, aby mi ji dala do pokoje, protože... je to pračka, co mám rád!
Budu se muset nějak pokamarádit s tou novou, ale stejně...

Jak se dělá koberec, pračka ví a pojistky.

"Mohl to být kterýkoliv z nás, ale jsem to JÁ JÁ JÁ!"

Tentokráte bude mít moje nekonečná a dokonalá moudrá moudrost velmi praktické zaměření, jelikož bude pojednávat o úpravách interiérů.

Minulost:
Napadlo mě, že už se mi můj brloh nelíbí a chci to tady jinak. A jelikož je moje maminka velmi aktivní a milá dáma, tak mi s přestavbou pomohla (celou ji naplánovala a tak dále, já jsem prostě jen seděla a říkala "tak jo"). Nyní mám nebrloh a je dokonalý. Jen mu chyběl koberec, který jsme šly dnes koupit...

Přítomnost minulá a prožitky:
Koberce se v našem malém městě dají koupit jen asi na čtyřech místech:

1. - Koberec chceme 2x2,35 metrů. Chceme tedy koberec s pevnou šířkou 2 metry, ze ktrého chceme uřezat 235 centimetrů. Paní v obchodě vypadá jako uslintaný bezdomovec a najednou ji napadne, že kdybysme chtěli třeba 2x3 metry (nebo 2x4 metry), mohli bychom si koupit koberec o dané šířce 3 metry a 2 metry si nechat naměřit a odřezat. Tento nápad ji tak fascinuje, že nás nenechá vybrat, pořád kolem nás skáče a křičí na nás tu blbost, co dokázala sama vymyslet. Tak jí ukážu palec nahoru a řeknu jí, že je opravdu matematik a odcházíme pryč, přičemž tu uřvanou, nepříjemnou a otravnou paní necháváme v naprostém úžasu.

2. - Mají zavřeno.

3. - Zde se nachází velmi krásný, ale na moje poměry velmi drahý koberec, který je nekonečně chlupatý a příjemný. Takže ho tam necháváme a jdeme dále.

4. - Koberce mají, ale samé nijaké a vzoraté.

Když tak jdeme po tom městě, zastavujeme se v elektře, kde mi kupujeme DVD přehrávač, železné věci na stěnu, na které se přidělá ta kolosální televize, co je v obyváku a taky novou záclonu. V obchodě se záclonami děláme ostudu a vybíráme potah na postel. Otravujeme tam s tím a pak se shodneme, že ani jeden, protože by se nehodily ke koberci, který nemáme a nevíme tedy, jak vypadá. A tak odcházíme.

Cestou zpět vidíme, že obchod číslo 2.otevřeno. Tak tam jdeme a zajímáme se o chlupaté koberce. Mají, ale daleko peněznáročnější něž v obchodě 3. a proto jdeme pryč. Před obchodem mě napadne, že ten drahý koberec stejně nechci a tak se tam vracíme a hledáme nějaký levný. Nakonec najdeme (šířka 2 metry) a necháme si odměřit 235 centimetrů. Pak jdeme domů, kde odložíme dostavadní nákup a jdeme si zpět pro koberec.

Doma ho rozložíme na místo určení a zjišťujeme, že je to celkem pravidelný rovnoběžník. Zkrátka takový ten rozsednutý obdélník. Nedá se to použít, odstřižené konce jsou okousané jako od dítka z mateřské školky. Nestačíme se divit a koberec neseme zpět a chceme za něj peníze.

Paní kobercoprodavačka se ani nediví, vypadá to, že o tom věděla a tak se necuká a nadává na firmu, co jí koberce dodává. Že to ale byla ona, kdo NEJMÉNĚ tu jednu stranu úplně domršil, je jedno...

Přítomnost:
Voláme pánovi z obchodu číslo 3. a objedáváme ten drahý koberec...



Pračka je koberec!

Poslední dny nám něco jak-tak-pro-nic-za-nic a utajeně vyhazuje pojistky. Podezření padlo na moji mlátičku (Stroj na zmrzlinu nebo prostě stolní počítač), kterou jsem ale očistila a obhájila, že ona to teda nedělá. Po krátké úvaze nás napadlo, že je to pračka. Popis mé maminky je v prvním odstavci a tak jsme prostě dneska koupily pračku novou (jelikož ta stará asi vyhazuje pojistky, tak si to pojistíme koupí nového stroje).

Zajímavé ale je, že poté, co jsme přišly domů, nešla stará pračka ani zapnout - a když se čudlík zmáčkl, pouze vyhodil pojistky. Takže už to není pračka, ale úplně nová věc! Je to STROJ NA VYHAZOVÁNÍ POJISTEK!

26. března 2009

Šišatoočná housenka (jakožto dvouleté veledílo)

"Není to tak těžké, jak to vypadá..."

Malou chvíli po mé maturitě se mi do rukou dostaly papíry s předtištěnými zvířátky. Housenka mě fascinovala a tak jsem se rozhodla, že ji vyrobím.

Bylo potřeba ji podlepit tvrdým papírem, poté vystřihnout, sehnat 2 knoflíky a sešít. To celé mi trvalo skoro 2 roky!

Dnes jsem housenku našla a tak mě napadlo, že bych ji mohl dodělat. Tak jsem ji vystřihnul a potřeboval jsem 2 knofle. V zápalu boje a umění jsem prostě popadl nějakou halenku a doslova z ní potřebný materiál urval. Pak jsem dal celé veledílo dohromady a těším se, až si ji někde vystavím a ona se mnou bude trávit dlouhé dny konzumací slakých věcí.

Z obrázků je patrný značně píďalkovitý pohyb a také to, že je udělaná dobře, jelikož tento pohyb může vykonávat.

Jeden by nevěřil, ale zničila jsem na ní dvoje nůžky a zlámala tři jehly (to proto, že mám jen slabé na korálky - ale ty nůžky jsou záhada) a ani jednou jsem se nezranila.

A čistě pro úplnost: jsem s ní spokojená!

23. března 2009

Zubař a předsudky

"No prostě je to tak nějak udělané..."

Dneska jsem se vydala na místní stomatologii, jelikož jsem k tomu byla nepřímo donucena. Přišla jsem do čekárny a na dveřích je nápis: "Noste si vlastní návleky (možno zakoupit u sestry)." Hm, fajn. Koupím si návleky. Sednu si na malou židličku, která je obklopená letáky o správné zubní hygieně. Se mnou jsou v čekárně 3 ženy. Jedna jde záhy do ordinace. Další 2 umírají strachem. Čekárna u zubaře je prostě místem stresu, bolesti a naprostého klidu, jelikož pacienti spolu prostě nepromluví a obecně se chovají jako na pohřbu. Jedna paní se za chvíli zvedá a doslova utíká pryč.
Žádná jiná čekárna tímto neduhem netrpí - u praktických lékařů se lidé živě baví, stejně tak třeba na očním (dokonce i ORL je docela veselá čekárna - to nevím proč, zdá se mi to daleko horší, než zubař).

Dáma co je se mnou v čekárně se stále tváří jako na popravě. Mi to přijde hrozně veselé a tak se snažím tutlat svůj smích. Po chvíli vykukuje sestřička a já ji žádám o návleky. Dá mi je. Jsou MALÉ (já jsem taky malá) a modré. Sednu si na židličku a chci si je nasadit, ale to nastává kámen úrazu. Na nohou mám 15 cm platformy a nejsem schopná dosáhnout na jejich konec, abych na něj mohla nasadit ty návleky. Různě se kroutím na židli a zároveň se směju, protože je to opravdu srandovní, neboť v dané chvíli ztrácím veškerou temnou důstojnost, která kolem mne jinak jen slyne. Během boje s návleky se podívám na onu dámu, která je stále asi na pohřbu a vyčítavě se na moji rozveselenou tvář dívá s nekonečným a přesně daným výrazem: zněsvětila jsi čekárnu svým smíchem!

Nakonec si ty modré pytlíky napasuji na podrážky. První paní, co šla do ordinace, vychází a za ní jde sestřička. Vážná dáma se zvedá, jakože už je na řadě, ale sestřička si bere Jesisem, která je docela šťasná, že už tam nemusí sedět a břiblble se kolébat do rytmu těch něj šlágrů, co se linou z repráčku, který je někde u stropu.

U ordinaci je to také veselé a je tam kupa zajímavých Věcí, co stojí za pokoukání (například to velké světlo je velmi očičkaté). Jako poslední supervěc chci zmínit ozvučení - finální zahlazení bílého bucu, co mi byl dán do zubu, vytváří naprosto jedinečný a velmi příjemný totálně rachavý gumatý slizký zvuk!

Z toho tedy plyne, že k zubaři chodím docela ráda, protože je to uspokojivé v tom, jak je to nepříjemné a z obecného hlediska děsivé.

19. března 2009

9,5 nápadu, jak si zvednout náladu.

"Ne, já se neusmívám na toho chlapa, ale na toho Frousáka, který ho veze..."

Někdy v týdnu mě napadlo, že bych se mohla jít taky podívat do školy. Dnes jsem to tedy uskutečnila a obohatilo mě to o následující chytrosti a triky, jak přežít celý den:

1. - Ráno na Frousplace byla samozřejmě spousta lidí, které já nemám rád. V jednu chvíli bylo na Frousplace celkem 11 Frousáků! Což je na náš malý autobusáček opravdu hodně. Někteří z nich chtěli odjet, ale odjezdovou cestu zablokoval Kvádr (který je prostě veselý) a tak museli všichni čekat, až on se odfrousá a celá fronta Frousáků se pohne.
Nápad: kochat se tím a tím zvednout náladu!

2. - Jestli rádi cestou koukáte z okna, počítejte Dupetáky.
Nápad: je to zábavné, jelikož skoro nikdy žádného nepotkáte.

3. - Potkáte Dupeták.
Nápad: co víc byste chtěli?

4. - Jdete kolem stavby.
Nápad: náhodně se zastavte a zaposlouchejte se do úchvatných zvukomalebných tónů kladiv.

5. - Jdete do secondhandu, kde je jen jedna prodavačice, co se vám nelíbí. Udělá to, že se na vás divně kouká a poté to, že v rádiu ULTRAzesílí (až to chrčí a píseň se v tom ztrácí) nějaký dokonalý supersong!
Nápad: prostě rychle odejděte tak, aby si všimla, proč jste to udělali a celý den byla smutná, že se vám ta dokonalost nelíbila.

6. - Jdete kolem místa, kde jste někdy dříve zakopli, když jste měli botky na 15 cm podpatcích, které máte i dnes.
Nápad: zakopněte omylem zase!

7. - Uvidíte odchod s kabelkami, kde je velká upozorňující cedulice "Sleva 50%" a před ním kvokají ženy, které nažhaveně čekají, až se obchod otevře, jelikož je před devátou ráno.
Nápad: nacpěte se ke dveřím a dělejte, že je chcete předběhnout. Když se dveře odemknou, znuděně odejděte.

8. - Vidíte Šalinu.
Nápad: usmějete se na aspoň na ni, když na lidi to nejde.

9. - Jdete ve Vaňkovce na toaletu, poté si umyjete ruce a vezmete si ručník z takové věci, co je na stěně. Ona vám ho dá, chvíli počká a poté vysokým hláskem řekne "vžžžž" a dodá nový. Až si jich vezmete dostatečný počet, pohlaďte ji a řekněte "díky, Věci!"
Nápad: Divně koukající dámy ignorujte, děkujete jí přece vždycky.

Poslední polovina nápadu je pro případ, že bych na něco zapomněla, což se jistě stalo...