18. července 2009

Jak jsem sekal zahradu

Obvykle doma sekám zahradu. Mám to rád - je to jako vysávání, jen místo jednochobotnaté hlučné sosací rachavé věci máte požírací hlučnou rachavou sekací sbírací věc. Jenže požírací hlučná rachavá sekací sbírací věc, se kterou sekám zahradu doma, je lehká. Tedy Jesisemný tvor ji ukučíruje jednou rukou s trochu silnějším záběrem břišních svalů - ale některé požírací hlučné rachavé sekavé sbírací věci takové nejsou.

Sekal jsem zahradu u hturtylnoeht - a ta požírací hlučná rachavá sekavá sbírací věc, kterou jsem to dělal, je nejen žlutá (!) oproti červené, na kterou jsem zvyklý, ale je dokonce na nějakou tekutinu a tak za sebou netahá oranžovou šňůru, která moji domácí požírací hlučnou rachavou sekavě sbírací věc napájí.

Vypadá to asi tak, že se tahá za jakousi šňůrku - zde je opět podobnost s jednochobotnatou hlučnou sosací rachavou věcí, jelikož ta to má taky - jen se to na začátku vytáhne a pak se zmáčkne čudl a ono se to zase schová - ale zde tomu tak není - zatáhne se za to a ono se to hned schová a rachotí to. Teprve poté se požírací hlučná rachavá sekavá sbírací žlutá věc zapne.

Problém je v tom, že je TĚŽKÁ. Jako ale OPRAVDU těžká! A jelikož si i tvůrci všimli, že je jaksi těžká, dodali jí takové mačkátko, které udělá, že požírací hlučná rachavá sekavá sbírací žlutá věc jede sama. Ale když jede sama, tak jede moc rychle a s Jesisemným tvorem to moc hází a nestíhá za tím utíkat. A proto tento tvor toto mačkátko nepoužívá a není tak schopen v daném čase posekat daný zahradní travnatý úsek.

Pro zájemce o sňatek: Jesisem umí posekat zahradu pouze červenou požírací hlučnou rachavou sekavou sbírací věcí.

9. července 2009

Byla jsem drak a celý sen se odehrával jakoby ve hře. Útočili na mě jiní draci a tak jsem se vydal na jakýsi krkolomný let mezi skalami a po chvíli jsem se usadil na malém paloučku a myslel jsem si, že mě jiní draci nenajdou. Zde jsem také potkal koně, se kterým jsem se pokamarádil. Ovšem zlí draci mě našli a někam odváděli (i s mým novým kamarádem koněm). Šli jsme daleko po nějaké pěšině, u které byl malý rybníček. Zastavil jsem se u něj s tím, že se chci napít a koni jsem řekl, že by měl udělat to samé. Když se na nás nikdo nedíval, skočili jsme do roho rybníku a uplavali jsme.

Dostali jsme se až k nějaké díře, do které jsme se chtěli schovat. Ovšem ve skutečnosti to byl jakýsi tobobán, kterým jsme jeli dolů (do obrovské hloubky). Kolem nás byly modré trubky a jediné, co si pamatuji, je naprosto zděšený výraz mého koňského kamaráda, který jel přede mnou. Nakonec jsme dopadli do nějakého bazénku a došlo nám, že jsme v nějaké vodní elektrárně nebo v nějakém podobném zařízení.

Přišel k nám muž a řekl, že nás tam zaměstná - v tom jsem už nebyl drak, ale nějaká žena. Stejně tak můj kamarád kůň. Práci jsme přijaly a šli jsme se podívat (ten muž nás vedl) kde budeme bydlet. Dostaly jsme klíče ke skříňkám, které byly asi 15x15x20 cm velké. Můj klíč ale neměl zoubky. Vlastně to bylo jen "držátko" toho klíče bez ničeho odemykacího. Stálo na něm číslo 25 a tak jsem skříňku vyhledala, ale odemknout se s tím nedalo. Podívala jsem se znovu a opět tam stálo 25 a opět nešlo odemkout. Podívala jsem se ještě jednou a bylo tam 45. Odemkla jsem tedy skříňku s číslem 45 a našla jsem tam něco, co by mi mohlo pomoci přemoct zlé draky. Otočila jsem se, abych to řekla své kamarádce, ale ona tam stála s jedním z dělníků vodní elektrárny a možná se s ním líbala. Tak jsem k nim přišla a on chtěl utéct. Chytila jsem ho a řekla, že si ji může vzít, ale musí jít s námi a nasadit pro nás život, jinak ho zabiju.

8. července 2009

Reklama na Billu

Tak jsem dnes byla na pařbě se svojí kamerádkou - jako vždy jsme řádně pařily - koupily v elektře rozdvojku na sluchátka, ve Slevněnce křupky, které jsme pak nestydatě konzumovaly při chůzi po náměstí, šly k čajovně, abychom zjistily, že mají zavřeno, dále navštívily obchod s čaji a cukrárnu. A poté to, k čemu se chci dostat - jak nemám rád lidi!

Prostě jsme šly do Billy na regulérní nákup a já si klasicky kupovala zelenisková jablka. Dala je na váhu, váha dala lístek s cenou. Pořád jsem měla ta jablka na váze a protože nikdo kolem, tak jsem ten pytlík s nimi chtěla na té váze ještě zavázat. Když v tu chvíli na mě zboku (a nikým nepozorována) zaútočila nějaká důchodkyně (herdekbaba), drcla mi do těch jablek melounem a opravdu hnusně zahulákala "zdovolenim." Tak jsem zůstala opravdu koukat, protože to bylo velmi neslušné, což já nemám rád. Kamerádka taky koukala. Dobré bylo, že měla v rukách pytel cibule. Tak jsem ho vzala, postavila se za paní a velmi podobným pitvorným hlasem zahulákala "zdovolením!" (Nijak jsem jí tam tu cibuli necpala, abych ji třeba nějak nezranila) a ta herdekbaba začala prskat, že "ona pracuje!" Tak jsem jí sdělila, ať pokračuje! Kamerádka mě ale usměrnila tím, že my dvě máme na čele cedule, že nikdy nepracujeme...

Pro zájemce o sňatek: Jesisem je stále v pubertě a když je někde vůně legračivého lumpačení, klidně oplácí herdekbabám jejich herdekavost a následně z toho má histořice.