31. prosince 2009

Předsevzetí do roku nového...

... vážně míněno!

1. Zůstat taková Jesisem
2. Zůstat u Zlikatosti
3. I nadále ignorovat omezenost telefonu ("Podívej tady!" "Vidíš to?!" "Páni, ten dort ale voní, co?" "Sáhni, jak je to jemné")
4. Být Jesisem
5. Cikorkovat, kde to jde
6. Více používat slovo "blbina"
7. Na večejnosti používat méně neobvyklých citoslovcí
8. Pít víc kafe
9. Nechechtat se, když se hraje poker
10. Schválně bod 9. nedodržovat
11. Ouchat kolouchat
12. I nadále radostně čůrat a hodně o tom mluvit
13. Hodně zlobit a provokovat
14. Říkat "zapomeň" místo "ani náhodou"
15. Kupovat si ředkve
16. Dělat neobvyklé náušnice z obvyklých materyjálů
17. Obtěžovat okolí nesmyslnými seznamy
18. Hodně všem a ve všem radit
19. Vařit nejedlá jídla
20. Chodit do obchodů s různými dotazy, ale nikdy si nic nekoupit
21. Milovat Frousáky
22. Číst knihavosti a mumat je
23. Méně o sobě mluvit
24. Malovat Fí oči každý sudý týden
25. Být prasisko
26. Zalévat a starat se o kytičku, kterou jsem za trest dostal
27. Šetřit padesátikeruny
28. Povalovat se více v křesle
29. Zkusit někdy zpívat
30. Častěji vynášet koš (Příchozí poštu)

25. prosince 2009

Jak se peče cukroví vánoční

Tento geniální článek je pro ty z vás, kteří si teprve teď všimli, že včera byl Štědrý den a do té doby to nevěděli. Tedy pro ty, kteří nemají na Vánoce nic, ale přesto chtějí cukroví, které nikdy nepekli a nevědí, jak na to. Jesisem pro vás má unikátní pomoc!

Návod na pečení lineckého, které má každý rád!

Co k tomu potřebujete: internet, ingredience, které poradí internet, umetou lahev od piva (nebo od něčeho), sklenici, tatínka doma a maminku v práci.

Jak na to: Najděte si na netu návod na linecké cukroví. Je lépe projít si návodů několik, pak je porovnat a zkusit vybrat ten nej. Velkým pomocníkem může být i diskuze pod článkem! Poté běžte do obchodu a nakupte si suroviny podle onoho návodu a papír na pečení. Tatínek to všechno odtáhne do domu.

Tím končí otravná část a začíná ta dokonalá!

Uhňácejte těsto tak, že to dáte všechno dohromady, kromě marmelády, ta se dává, až se to upeče. Pak to frcněte na fous do lednice. Zatím můžete točit palci a pochvalovat si, jak jste dokonalý vařič cukroví. Za hodinku (což je onen fous) to z lednice vyndejte a asi tak pět minut se na své nekonečně chutné veledílo koukejte (to je doba potřebná k povolení těsta, aby bylo zase hňácatelné). Teď přichází grandiózní část návodu, která počítá s naprosto minimálními náklady a maximálním ziskem.
Nevařiví lidé obvykle nemají ani páru, kde se v kuchyni jejich maminky nachází váleček na těsto. Proto je potřeba ho něčím nahradit - pivní lahví, pixlou energy drinku nebo třeba vázou na květiny. U vykrajovátek je to to samé, nejschůdnější je použití sklenice. Pokud však chcete nějaké hezké tvary, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Pozor jen na to, že to musíte umýt, než s tím budete machňat v těstíčku.

No a to je celé! Pak dáte pečící papír na plech, na to nějak solidně naskládáte ty vykrajovanky a řeknete tatínkovi, aby hlídal až se to upeče a poté to vyndal, aby jste se vy nepopálili.

Konec, dobrou chuť!

19. prosince 2009

Neslyšný ťapot botou...

Dnešní návod je geniální a nezbytný (tedy se bez něj prostě neobejdete a budete ho využívat velmi často).

Nástin problému: je zima, je večer, sněží, jste v čekárně na frousplace, v čekárně je zima, v čekárně jsou hodiny, v čekárně jsou poťapky, v čekárně je Bzučící věc, v čekárně jsou záchody, v čekárně jsou další zamlklí lidé; složení osazenstva čekárny: 40% důchodkyně, 20% studenti, 10% hokejisté, 20% pubertální zamilovaná cool mládež, 10% Jesisem.

Teď: je vám zima, tma, utahano, pokukujete po hokejistovi, protože má velký fascinující obrbatoh


Řešení - HRA O Tichém ťapotu botou (zabavení se, než přijede Frousák)

Potřeby: vaše oči, uši, mozexon a vše, co je v čekárně

Jak se to dělá: Začnete tím, že se podíváte na svoje hodinky (nebo mobil), abyste věděli, kolik času na hru máte. Poté tiše sedíte a posloucháte minuty. Minuty se poslouchají tak, že si sednete pod hodiny v čekárně a posloucháte, kdy jim přeskočí rafyje (ten, kdo je v čekárně s dygyhodinami, má smůlu a musí si vymyslet vlastní hru). Takže sedíte a odhadujete, kdy uběhla minuta - podle zvuku hodin. Pokud to umíte hned a nemusíte se to tedy učit, počítejte ňamot rafičky tak zhruba do pěti. Pak si začněte všímat ostatních zvuků - splachování záchodu, zvuky pracující Bzučící věci, otvírané a zavírané dveře, konverzaci pubertální mládeže.

Stále poslouchejte hodiny, každý pohyb hodinových rafiček si připočtěte ke startovním pěti.
 
Poté sledujte, jak ostatní osazenstvo čekárny znuděně chodí určitou náhodnou trasu a jejich krokům vymýšlejte zvuky, které jsou ale jen ve vaší hlavě. Takto pokračujte dále, až zmapujete vymyšlené zvukokroky u všech čekajících lidí.

Poslouchejte celý ten kolotoč vymyšlených a skutečných zvuků a stále poslouchejte a počítejte hodiny.

Když to máte celé sehrané, pomalu se zvedněte a můžete jít na Frousáka!

11. prosince 2009

Já, SUPO, bedýnka a Halibut

Ani se mi tomu nechce věřit, ale já jsem doteď u nás v knihovně nikdy nic netiskl. Nikdy jsem si nebyl dát na ISIC kartu peňauze, zkrátka byť jsem v tomto směru při praxi radil uživatelům knihovny, sám jsem to nikdy nedělal. Až dnes - a proto se chci s lidmi jako já, kteří mají pocit, že je to extrasložitá věc, podělit o návod!

První, co musíte udělat, je, že si aktivujete svůj účet SUPO. To probíhá tak, že si vygooglíte "supo" a kliknete na první odkaz, kam zadáte ty blbiny, co se zadávají všude. A ono už vás to hned zná! Žádné tápání a blbinění. Jediné, co musíte udělat je, že odkliknete, že souhlasíte s pravidly používání či tak něco v tomto smyslu. Konec.

Část druhá - pokud jste na fildě - jdete do prvního patra, kde je bedýnka na stěně. Bedýnku pozdravíte (potichu) a dáte jí očichat ISIC. Ona vás taky pozdraví a dokonce zná hned vaše jméno. Teď přichází to nejlepší - dáte jí sníst obnos. PAPÍROVÝ obnos! Můžete ji s tím chvíli zlobit a poté jeden konec bankovky jemně vložit do blikající ďoury k tomu určené - a bankovka je vám doslova vytržena z ruky tou nenasytnou chramstací oranžovou věcí na stěně.

Část třetí - tisk. Prostě si nastavíte, co chcete a jak to chcete vytisknout, odešlete to k tisku a přijdete k Halibutovi, kterému dáte opět očuchat ISIC a on vám to už sám vytiskne.

Konec.

Z toho plyne, že je to super jednoduchá věc, které jsem se bál úplně zbytečně takovou dobu, až se za to stydím. Nutno ale dodat, že jsem nikdy nic tisknout nepotřeboval, když si vždycky všechno vytisku doma. Zkrátka jsem se ochudil o tu bedýnku na stěně, protože s Halibutem mám bohaté zkušenosti z praxe...

Dodatek mimo - svícení v hale stromečkem nemá chybu...

9. prosince 2009

8. prosince 2009

Pohádka o Smrkátku

Bylo jednou jedno Smrkátko. Každý hned věděl, kdo to je, protože to ze jména plynulo. Smrkátko je taková malá věc, co smrká. Ale nesoplí a ani netroubí. Prostě smrká. Prostě Smrkátko.

Jednou se Smrkátko vypravilo za tmavého děsivého odpoledne pro nějaké laskominy k zakousnutí. Všechno probíhalo dobře. Smrkátko šlo pěkně na Frousáka a jemně cestou smrkalo. Frousák sice nesmrkal, nicméně Smrkátko pěkně pozdravil, nechal ho nastoupit a dovezl ho až před místo pro nákup laskomin.

Smkrátko vystoupilo a šlo hledat vhodné ňaminy, protože dobře vědělo, že když najde špatné nebo samé dobré, ale špatně je nakombinuje, bude mu tak špatně, že nebude moci smrkat. Proto to trvalo dlouho a to dokonce tak dlouho, že Smrkátku ujel Frousák zpět!

Co mělo Smrkátko dělat? Do laskomin už nesmělo, protože by to vypadalo, že je tam ukradlo, jelikož mělo nakoupeno a nemělo účtenku! Tak vymyslelo, že se půjde schovat do kabátárny, kde prodávají kabáty. Jenže když Smrkátko stálo venku a přemýšlelo, jak z téhle šlamastyky ven, začalo pršet a Smrkátko se nastydlo. A to byla ta pohroma! Smrkátko kýchalo a nevědělo, že to se v kabátárně nesmí. Ke Smrkátku přišel nějaký vašnosta a vyhodil ho ven, že v kabátárně tedy ne!

Smrkátku nezbylo, než jít hledat kýchátkárnu. Chodilo deštěm a smutně koukalo do výloh, ale nikde nic nemohlo najít. Kýchalo tak moc, že už přestalo i normálně smrkat, což je stav velmi vážný, když Smrkátko nesmrká! Když Smrkátko nesmrká, znamená to, že je nemocné. Bylo jasné, že je konec nadějí, pokažené Smrkátko nikdo nechce a jiného místa pro něj není.

Smrkátko začalo do deště plakat a nemohlo u toho smrkat. Když v tom v dálce něco zasvítilo! Blížilo se to ke Smrkátku! Byl to Smrkátkův kamerád Frousák, který ho vzal domů, kde Smrkátko udělalo oběma čaj. Hezky si spolu povídali a bavili se, že se Smrkátko tak smálo, až zase se rozsmrkalo.

Zkuste...

... za oknem světla
černá se silueta
krásné květiny...

7. prosince 2009

Za tabulkou skla
Mlžnou provazci vody
Zelené listy
Třepetají se tíhou

Dopadajích kapek


Dedikováno jen Vám (a dál k tomu nechci nic dodat)

6. prosince 2009

Zahradní lávka
Ze dřeva bez zábradlí
Nad malou říčkou
Modrým hávem šeření
Tiše v sněhu tone

Antikvariát a Jesisem

Všichni o mě vědí, že mám rád staré věci. Staré a použité věci s minulostí, které se dají ještě použít a že si je kupuji daleko raději než věci nové. A díky tomu je divné, že jsem nikdy nebyl v antikvariátu a druhoručné knihy jsem sháněl vždycky jen na Aukru. Vlastně mě to nikdy netrápilo, jelikož si každou knihu, kterou chci, půjčím v knihovně a moje touha použité věci je tím vlastně také naplněna. Ale zpět k antikvariátu:

Dostal jsem se do něj poprvé v životě včera a musím upozornit, že by tam nikdo bez peněz neměl chodit. Původně jsem totiž očekávala, že se zde budou nacházet jen samé staré a superstaré knihy vhodné především pro sběratele, ale ono ne! Jsou tu "knihy moderní doby" a mnohdy zcela nové (což je pro mě ne až tak dobré) knihy, za ňach ceny a vy tam prostě stojíte a nevíte, co byste si měli koupit první, aby si to náhodou nekoupil někdo jiný v době, kdy vy budete shánět nové peníze!

Můj článek není vtipný ani poučný. Jen má zkrátka zaznamenat ten oddělovačný puc dvou dob - "před objevem antikvariátu" a "po objevu antikvariátu"!

5. prosince 2009

4. prosince 2009

3. prosince 2009

2. prosince 2009

Návod: VARNÁ KONVICE a RECEPTY

Varná konva. Myslím, že není potřeba definic, každý ji zná! Je to taková jako bakule dnes již různých rozmanitých barev (třeba bílé a červené), do které se naleje zdravotně né-moc-závadná voda, která je poté za pomoci ocásku zapojeného do funkční elektrické sítě ohřáta či přivedena k varu. Nutno dodat, že drtivá většina těchto ohřevných nádob na vodu (tedy jakýchsi minibojlerů), má malé či větší či velké okénko na pozorování hopsavé vody, když dosáhne bodu varu. Nutno zde dávati pozor, aby byla varná konev ve chvíli nutnosti (náhlé potřeby nebo nutkání) ohřevu vody postavena na jakýsi pucatý stojánek. U normálních typů není možno stojánek vynechat (voda nebude ohřáta) nebo nahradit sporákem (konev pojde).

Nápady: vezměte jednu varnou konvu, naplňte dostatečným množstvím vody, kterou přiveďte k varu. Poté držte spínač zapínání silou na poloze zapnuto, protože konve mají tendenci se samovolně vypnout, když se voda začne vařit, a přisypte polévku nebo bujón. Spínač stále držte a nechce poživatinu krátce povařit, poté nalejte do hrnu a vypijte ve chvíli, když už to nebude moc pálit. Konvu vypláchněte a nechte ji uvařit vodu kterou pak vylejete nebo vypijete jako slabý odvar polévky.

Ale nemusíte se omezovat jen na polévky, ve varné konvě připravíte například i chutné ohřáté párky! Do varné konve dáte vody asi tolik, kolik měří párek na výšku - doporučuji ale spíše ohřívat takové ty pixlové minipárky, protože dlouhé nožky vám budou stát jednou nožkou na rozpáleném dně konve - ty minipárky z pixle hezky plavou, ale zase je to partně větší gastronomický humus. Je to jen na vás!

Zkuste...

... vidět skleněné
dveře paprsků plné
za clonou stínů...

1. prosince 2009

Zkuste...

... se za večera
koukat do lesklých velkých
kaluží kolem...

Povšimnutý fenomén kolem knih...

Nová anketice banketice mě inspirovala k zamyšlení ohledně jistého fenoménu, který je prozatím málo prozkoumaný, což je podle mého názoru velká škoda. Jde o

ČICHÁNÍ KE KNIHÁM

Kdo se přizná, že to také dělá? Proč kdo čichá ke knihám? Jak moc k nim čicháte, když tedy čicháte? Co vám to dává? Čím je ono ňochání způsobeno?

Já ke knihám čichám. Knihu uchopím, přiblížím co nejblíže nosu, listy vezmu do pravé ruky a pomalu po nich palcem zklouzávám směrem doprava, přičemž se jednotlivé listy řítí doleva a na můj nos dopadá (bez menší námahy a potřeby vůňoždímače) něco, co se line z knihy.
Poznámka: dělám to opravdu opatrně, knihu to nijak neničí!

Díky tomuto lze spolehlivě určit, jak je například kniha stará, očtená, měl-li ji kuřák a pozorný ňuchatel je schopen zjistit mnohem a mnohem více - žánr, typ papíru, nakladatelství...! A tomuto by možná stálo za to věnovat nějaký výzkum nebo tak něco v tomto přibližném zkoumacím smyslu. Kolik lze z knihy dostat informací jiným než zrakovým smyslem - v tomto případě ňuchem.

Jsem na tom tak závislá, že mnohdy musím přerušit četbu jenom proto, abych mohla knihu očichat. Poté pokračuji dále ve čtení, dokud mě zase nepopadne čuchavé nutkání. Že by to možná mohl být problém mě napadlo ve chvíli, kdy jsem byla v knihovně a uviděla jsem tam knihu (což je jistě velmi podivný úkaz) - nicméně jsem ji hned vzala a prostě bez okolků očichala výše popsaným způsobem...