19. října 2011

Jak telefonovat

Dneska pro vás mám několik užitečných rad, fakt hutnosti samé.

Každej ví, že mám svoje Sluchátko moc rád. Dokonce jsem kvůli němu začal i docela rád telefonovat.

Jelikož jsem před tím moc netelefonoval, přišel jsem na to, že je na to potřeba jistý cvik. Aby se to jako dobře zvládlo (samo).

dřív jsem dělal to, že jsem ignoroval omezení telefonního hovoru ("Podívej támhle!", "Ňufej, jak to hezky voní!", "Sáhni si na to!"). To je v pořádku a dělám to dál. Nicméně jsem našel jiné věci, které stojí za zmínku, protože když jsem to nevěděl já, tak moji čtenáři jistě taky ne. Takhle nějak to musí fungovat.

  1. Někdo vám volá a vy to zvednete. A NIC neřeknete. Byl jsem na tento problém upozorněn za strany volaného... vlastně asi volajícího. Dělám to tak, že to zvednu, dám k uchu a čekám. Je to příjemné, asi jako otevírání staré truhly. Nicméně jsem byl upozorněn, že mám něco říct, aby bylo jasné, že tam jsem a slyším. Hlavní je nemlčet! Takže NEMLČTE!
  2. NEKŘIČTE! Furt mám takové cukání, že když toho někoho nevidim, musim hodně řvát, aby mě slyšel. Věřte, neplatí to. Vypadáte jak dement a ten ve sluchátku si s váma pak nechce povídat. Což je smutné.
  3. NEŠEPTEJTE, jste pak kulové slyšet. A v šumu se to ztrácí. Asi. Jinak nevim proč by se nemohlo šeptat.
  4. DYLEM. Je milé, když někomu volám, někdo mi to zvedne a řekne "Ahoj Jesi!". Je to jak zázrak! Jak , že jsem to já?! Jakto, že mi pokazil překvapení, že jsem to já?! ALE! Nedávno jsem byl svědek toho, že někdo volal, někdo řekl "Ahoj někdo" a on to nebyl někdo! Byl to jiný někdo. Pak je to trapas papas a né hřejivost. Tak nevim, jak se to má správně dělat. Bude to předmětem bádání.
Ve fomentářích se můžete podělit o svoje vlastní hutné rady, co se má a co se nemá, když se dělá telefonování!

17. října 2011

Jak na dopisní schránu

Dnešní moudro (moudré) bude o poštovních schránách. Poštovní schránou tentokráte nemyslím oranžovou věc na nožce, do které dáváme dopisy, kterých se chceme zbavit, ale myslím tím to, co má snad skoro každý na/v baráku.

Mívá to různé podoby! Někdo má leštěnou a někdo brokátovou. Někdo ji má na klíček a někdo na heslo, někomu se to sype ven samo. Někdo u ní má i ruličku na noviny, někdo ji má kovovou a někdo plastovou a někdo dřevěnou. A někdo hnědou a někdo černou a někdo bílou a někdo kradenou a někdo rezavou. A někdo má schránu dyzajnovou a někdo má jen krabicu a někdo má kvádřík a někdo ji má jak roládu z amerického filmu a někdo ji má vyrobenou doma a někdo si ji koupil. Prostě schrána. Snad už víte, co myslím. Hází se do ní pošta a když nechceme, tak i letáky a reklamy.

Ve svém moudru budu pojednávat o tom, co se má dělat, když je schránka velmi odolná, nejsou k ní klíče (důvody jsou různé - někdo je snědl, někdo je ztratil, někdo je debil) a potřebujeme se do ní dostat!

Schrána má vepředu dírku na klíč. Za ní se nachází zámek. Zprvu na to jdeme velmi velmi velmi jemně, aby se schrána nepoškodila a byla normálně dále použitelná. Vezmeme tedy drátek a špáráme s ním v dírce. Zkoušíme to asi tak 4 minuty a doneseme si jehlici, kterou tam zkoušíme nacpat. Poté, co se jehlice ohne doneseme vrtačku s malým vrtáčkem. Poté ho vyměníme za trochu větší a odvrtáme kus zámku. Poté ho vymeníme za ještě větší. A pak ještě větší a o něco špičatější. Až jsou nervy více na pochodu, doneseme si kleště na plech. Těmi uděláme několik děr do spodní strany schrány, přičemž to k ničemu není. Pak si doneseme kleště na mačkání a nic kloudného s nimi neuděláme.

Poté si doneseme kus kovu a sekeru. Kus kovu vrazíme do zámku a sekerou do toho tlučeme tak dlouho, až dvířka upadnou. Toto je kruciální fáze, jelikož zjišťujeme, že není možné schránu dále používat a je nutné ji tedy oddělat ze stěny, aby moc nehyzdila okolí.

Copak přidělat schránu, to umí každý blbec! Ale oddělat rozbitou schránu!

Pod upadenými dvířky se patrně objeví nějaké šroubky, kterými je schrána přidělána do zdi. Dá práci je všechny oddělat, jelikož jsou velmi dlouhé a často špatně navrtané. Opět k tomu použijte kleště, vrtačku a několik šroubováků a pár silných slov. Hlavní problém je, že by nemělo odpadnout větší než nutné množství omítky. 

Nakonec se stane, že je v omítce několik děr po šroubech. Abychom zamezili zbytečnému větrání a ochlazování omítky a celého domu z těchto děr, zalepíme je izolepem. Ten ukoušeme pomocí zubů, protože už jsme za tu hodinu práce měli v rukou příliš mnoho rozličných nástrojů!

I přes tu extrémní dobu tvrdé práce to nevypadá moc vábně, takže vždy, když jdeme kolem, díváme se na druhou stranu a pochvalujeme si, jak je omítka STÁLE krásná! 

Pokud se vás pak budou sousedé ptát, kde je vaše krásná schrána, je možné/vhodné vymyslet nějakou pracovní verzi o tom, že ji ukradl potulný zloděj schránek!

MOŇ MOX evisek_net!

14. října 2011

Jak přežít nákupy

K tomuhle postu mě inspirovala Rionka (link dám až na konec článu, aby byla větší pravděpodobnost, že to dočtete a neutečete mi hned na začátku). Musím ale dodat, že pouze tím, že napsala vlastní post o nákupech. Nikoliv tím, že by neuměla nakupovat.

Často se mi stává, že si nějaká žena z mého okolí myslí, že jsem jako dobrej (to si myslí dobře), že rozumím módě (to si myslí dobře), že jí poradím (to si myslí dobře) s výběrem nějakého ohadru (to už si nemyslí dobře) a že mě to baví (to už si nemyslí dobře). Já nákupy nemám rád, všude je moc lidí. Všude je moc nepotřebných krámů, kterých je mi v horším případě líto a tak si je chci koupit, odnést domů a starat se o ně. To je samože nejhorší možný scénář.

Nicméně zpět k tomu, jaké RADY to dneska budou. Už vám to vlastně prozradil nadpis - naradím vám, jak přežít nákup, když na něj nechcete jít. Novinka je, že v této oblasti nejsem až zase tak moc vyběhaný, takže se ve fomentářích můžete podělit o vlastní nápady.

Jak už napsala Rionka (link dám až na konec článu, aby byla větší pravděpodobnost, že to dočtete a neutečete mi hned v polovině) - důležité je jít na nákupy ve více lidech a hodně o nakupovaném tovaru canit, aby nám prodavačky daly pokoj a moc se na vás nelepily.

Srandardní sytuace ale vypadá tak, že si váš nákupní partner/ka běhá po šopu, na všechno se kouká a vás to kardinálně štve, nudíte se, všechno vás bolí, chcete si sednout a z židle vás dycky někdo vyhodí, protože si chce zkusit boty.
  1. Tancujte. Je to to nejlepší, co můžete udělat. Jednak ulevíte bolavému tělu (hlavně zádům) a druhak si váš nákupní partner všimne, že se nudíte a zároveň to nebude brát tak špatně, jako když vyjdete ven z obchodu a zmučeňe se opřete o kandelábr. Jistě si také poslyšnete, že v obchodech hraje hudb. Obchodníci už na to přišli přede mnou, jen se jim nepovedlo to převést na masy. Na to tam ta hudba je. Abyste nevypadal jako debil, že tančíte bez hudby.
  2. Sabotujte! Zaručeně vás pak nakupování bude bavit - přenášejte například různá ramínka s tričky do oddělení kabátosů nebo v obotách otáčejte vzhůru nohama reklamí cedule, které hlásají, jaké značky bot jsou vystavené v daném regále.
  3. Informujte se! Váš nákupní partneros si zkouší ohadry? Čapněte prodavačku a ptejte se na různé kraviny, jako je třeba doba trvanlivosti a jestli se to může sušit v mikrovlnce. Pak se s ní podělte o váš unikátní systém kolíčkování mokrého prádla a zeptejte se, jestli ví tu známou věc, že trička byla původně vynalezena pro usnadnění sběru hub, ale nakonec se z nich stalo oblečení. Jsou to kraviny, ale trénujete se v komunikaci a v něčem dalším. Využíváte drahocený čas k vlasnímu obohacení!
  4. Zkoušejte si ohadry, které nejsou primárně pro vás (jiná velikost, jiný džender).
  5. Komentujte oblečení na 100janech, které si prohlíží někdo jiný a sledujte ty rejakce.
  6. Říkejte pravdu! Pokud si váš nákupní partneros něco zkouší, nikdy mu nelžete. Říkejte to ale kulantně (né jako tupé hovado). Jen ti nejlepší totiž nepochopí (po vylezení z kabinky [v novém úžasném modelu]) větu "No jako nána! Vesnická selka!" špatně.
Jo a ten Rionkatý LINK!

6. října 2011

Jak rychle zavěsit a nikdy nelhat

Dneska pro vás mám totální tutovku! Osobně jsem to vyzkoušel, nemusíte se tedy ničeho bát a můžete to v pohodě používat.

A teď o co jde: často se nám stává, že nám někdo volá a my se s ním vůbec nechceme nebo vůbec nemůžeme bavit. Obvykle se to má tak, že to nemůžeme takhle otevřeně říct, jelikož by nám to udělalo uškození do budoucna. Nemůžeme říct, jak to je. Musíme plácat nablbé výmluvy, kterým stejně nikdo neuvěří a přetvařovat se.

S mojí radou už ale nebudete muset lhát, vymýšlet si a neumřímnostit!

Dneska jsem se chystal na Frousáka a čas byl mnoho nahnut. V tom mi zvoní Sluchátko. Zvednu to, byť je to neznámé číslo.

Chlap: "Dobrý den, tady je BleBle blablabla TýMobajl! Mluvím s majitelkou telefonu?"
Jesisem: "É, ano." Zde, v tomto bodě si sedám a chci si zavázat boty, protože musím na ten bus.
Chlap: "Výborně, tak si spolu promluvíme v rámci monitorovaného hovoru. Byla jste vybrána jako blablablablabla, super nabídka, kamarádům volání zdarma a telefon za korunu, co tomu říkáte?"
Jesisem: "Já bych si s váma fakt rád pokecal, ale musím si zavázat boty. Díky vám na to mám jen jednu ruku, protože ve druhé držím sluchátko. Jednou rukou si boty prostě nezavážu."
Chlap: Ticho. "Ééé, tak já zavolám pozdějc, jo?"
Jesisem: "Jasně, naschlééé!"
 
Musím dodat, že jsem měl strach, že mi poradí něco o hendsfrí. Ale nestalo se to.

Co je k provedení mé genyjality potřeba: boty šněrovací. Abyste už nikdy nemuseli lhát!