31. prosince 2013

Každodenní radodárnost #2

Je dobré, že se mi to zatím daří psát takhle hezky brzy. Čistě proto, že vím, že zítra se mi to nepovede a tak to spadne do starých (klidodárných) kolejí (potože je zítra ten den, kdy jste dlouho vzhůru a můžete dělat, že víte, co je za datum a pak říkat věty, jakože se začíná odznova a tak. Což není pravda. Nic hezkého na tom není a má to jeden problém - že se změní psaní toho posledního čísla v datu na nějaké jiné číslo. Nevim, proč se to dělá, protože to pak dalších několik dní stejně všichni motají a ještě pak navrch brblají, že jsou o rok starší, což taky není pravda).

No ale nic. Zpět k tématu, musím naradit.

Kdo mě zná, ví, že obvykle řeším takové ty věci ohledně produktivity a tak. Také je obecně známo, že jsem velký prokrastinátor, který má ale prokrastinaci rád a nechce se jí zbavit. Třeba lidi se jí obvykle snaží zbavit, ale podle mě (a jistě nejen podle mě, asi na to přišlo hodně lidí přede mnou nebo je to možná obecně uznávané stanovisko [nevim]) je to naopak forma produktivity. Protože když teda máte něco udělat, tak uděláte nejen tu věc (nakonec, až si zaprokrastinujete), ale také hromadu dalších věcí, které uděláte před tou jednou věcí v rámci prokrastinování. No ale zpět k té produktivitě. Já jsem si například všiml, že to hodně souvisí s prostředím.

Dnešní radodárnost zní: Pokud chcete být víc produktivní, ukliďte si. Tím ale nemyslím takový ten základ, jako jsou třeba fusekle poházené po zemi nebo prostě obecně velké věci, které jsou vidět. Myslím maličkosti, které jsou ohnojené, ale obvykle se to tak nechá, protože to není vidět. Třeba když se podíváte na svoji lampičku a jste aspoň trochu jako já, tak a) má vaše lampička nějaké drážky, spoje, dírky a tak dále a b) se v nich nachází prach. Jde o to, že i když tu lampičku od prachu otřete, tak na ní stejně ten prach zůstane. Právě v těch spárách. Vůbec nevím, proč se ty švy na věcech dělají, pakliže mají jen dekorativní účel. Akorát se v tom drží hnůj. A když se podíváte, tak je to na všem. Třeba taková zástrčka - samý výstupek k zahnojení.

No a to je právě ten bordel, o kterém mluvím. Takovýchto drobností třeba já nacházím furt někde hromady. Je to všude. V kuchyni, obyváku i na držáku toaletního papíru. A pokud tohle odstraníte, vaše produktivita rapidně vzroste. Nebo budete mít minimálně pocit, že jsou ty věci úplně nové!

30. prosince 2013

Každodenní radodárnost #1

Musím říct, že už jsem byl dávno v posteli. Snažil jsem se číst si o rodině Boržů (o Jindrovi Osmém už jsem toho přečetl až moc, Ježíš je moc smutný a Antoinetta taky, takže teď se vzdělávám o Borgiových. Pakliže znáte nějakou dobrou knihu o 2. světové válce, která je hezká a čtivá jako Město Zlodějů od Davida Benioffa, dejte mi vědět. Měli by tam být vojáci a hlavně Rusko. Ta 2. Světová vlastně asi není až tak důležitá. A nesmí to být romantický žvanec o nekonečné lásce, protože to nemám rád). Byl jsem celý neklidný. A nějak jsem měl chuť dál psát. Vlastně jsem to řekl už v minulém článku. Že nemám v plánu třistašedesátpětkování opustit. Má to hned několik důvodů:

  • Je to super deník. A kdykoliv se podívám zpět, tak z toho mám hromadu vzpomínek, i když jsem o nich konkrétně napsal. Deníky jsou zdravé (kdo kdy byl na nějaké mé přednášce, ví, že deníky jsou zdravé. Řikám to asi vždycky, pakliže na to nezapomenu).
  • Pak jsem taky každý den psal, což mám rád. A je to příjemná rutina. A hlavně ten pocit, že promlouvám k davu lidí. Přijdu si tak zodpovědný.
  • Dělal jsem pravidelnou věc a měl jsem pocit zodpovědna. Což je hodně podobné bodu předchozímu, ale chci to vypíchnout.
  • Někdy jsem někomu udělal radost a taky si myslím, že jsem i někoho pobavil. Za což samože děkuji svému publigu. Výhoda je i v tom, že když lidi štvete, tak vás nemusí číst. Třeba tady vidím ten hlavní rozdíl mezi blogováním a chlapem u pumpy, co vám v zimě nabízí, že vám umeje přední okno. Já mám totiž mytí předního okna rád a tak když chlapovi řeknu, že ne (protože si to chci udělat sám, jelikož to rád dělám sám) a pak vylezu z káry a začnu si to šmudlat sám, vypadám jako pitomá držgrešle! A přitom to tak vůbec není. No tak na blog prostě vůbec nevlezete. Žádná záměna s držgrešlí nehrozí.
  • Moje maminka věděla, že nejsem mrtvá. Díky tomu jsem uspořil za telefon.
  • Dávalo mi to radost a když se nějaký můj čtenář ozval, že se mu to líbí, tak jsem se tetelil blahem a byl jsem tak šťastný, že jsem chtěl jít na konkurz do televize, abych mohl obšťastnit ještě více lidí tím, že bych tam vizuálně předvedl, že jsou na světě fakt divní lidé. A tak v tom vlastně nikdo není sám. No zatím jsem to neudělal, ale plán je to podle mě dost smělý.
Nemám žádný důvod, abych toho nechal. Byl bych jenom smutný a já jsem chtěl být víc šťastný. Tento rok budu psát o radodárnostech. Kdo mě zná, ví, že jsem chodící gényjus. Jistě znáte ten vtip o tom, že chlap prodává encyklopedie, protože má manželku nebo tchýni nebo Google. No tak já jsem všechny tyto osoby a Google dohromady. Prostě genyjalita je moje parketa. Třeba sociální věci u mě pokulhávají jak jedna berla bez gumové nožičky.

Ale radění. V tom vynikám. Klidně vám povim, jak správně nastavit vratiráhno. A taky jaký je rozdíl mezi vratiplachtou a vratipeněm. I když vůbec nevím, co to je. Je to nějaký kus lodi, protože to bylo v nějakém filmu o lodích, které nepluly. Jenom se budu uvnitř svého těla modlit, abyste to náhodou nechtěli aplikovat v praxi, protože třeba loďování je asi docela nebezpečné, když tomu nerozumíte. Takže jsem vybral hodně špatný příklad. Nicméně chtěl jsem použít slova vratiráhno, vratiplachta a vratipeň, protože se mi k tomu moc příležitostí nenaskytne. Takže to berte jen jako ilustrační příklad.

No zatím je můj úmysl takový, že by mé rady měly splňovat jakýsi srandard klidodárnosti (který jsem zatím oficiálně nikde nevydal). Takže to nebudou jen obyčejné blábole, ale klidodárné blbábole.

Dnešní radodárnost zní: Pokud máte něco rádi a líbí se vám to, rozhodně byste to měli dělat a věnovat se tomu. I v případě, že jste chlap u pumpy, co v zimě lidem nabízí, že jim umeje přední okno.

A neplatí to jen o dopsaných třistašedesátpětkách. Například já mám rád vytahané svetry a tak jsem si jeden z nich oblékl a zalezl si do postele. Čistě proto, že mám ty svetry rád. A nakonec se ukázalo, že to byl dobrý nápad, protože jsem se zvedl a sedl jsem si k jablku, abych napsal tenhle článek. A vůbec mi u toho nebyla zima.

Pro zájemce o sňatek: Jasmín vás večer nebude nadmíru obtěžovat, protože bude smolit svoje třistašedesátpětky.

29. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #365

Musím přiznat, že jsem si docela dlouho plánoval, co sem napíšu. Ale všechno to bylo moc oslavné. Na napsání nebo udělání třistašedesátpětky nic složitého není. Myslel jsem, že to prostě bude fuška. Ale žádný heroický výkon to neobnáší.

Ano, musím se přiznat, že někdy bylo docela těžké napsat něco klidodárného. Třeba když jsem neměl ten nejlepší den. Nebo když jsem byl unavený. Nebo když byla moje klidodárnost moc niterná a tedy nepopsatelná. A taky chci říct, že kdybych kolem sebe neměl všechny ty lidi, co je mám tak rád, nikdy by se mi to nepovedlo. Nejenže mi furt připomínali, abych dneska napsal klidodárnost, ale dokonce mi je i pomáhali vymýšlet, když jsem to nemohl vymyslet já.

No na začátku jsem měl takový úmysl (ani nevím, jestli jsem vám to sdělil), že mě klidodárnosti udělají šťastnějším. Jakože si každý den najdete něco, co bylo fakt dobré a na to se zaměříte. Já nevim, jestli se to nakonec stalo nebo ne. Ale rozhodně mě to moc bavilo a užil jsem si to. Někdy kolem dvoustofky jsem začal litovat toho, že jsem řekl, že je to jen třistašedesátpětka. Že bych jako chtěl pokračovat.

Dnešní klidodárnost je, když něco dotáhnete do konce.
Dnešní klidodárnost je, když uděláte vlastní třistašedesátpětku.
Dnešní klidodárnost je, když už máte stejně vymyšlenou novou, protože když se vám něco líbí, je blbost to přestat dělat.

28. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #364

Zítřejší klidodárnost je jasná a tak mám dneska takovou jakože poslední možnost napsat něco hodnotného. No původně jsem zamýšlel, že zde udělám výčet dalších klidodárných věcí, na které už mi nezbude místo. Ale pak jsem si řekl, že všechny klidodárnosti jsou takové veselé a pozitivní samy o sobě. A že bych teda měl ukázat, že klidodárná je i věc, která je spíš smutná.

Dnešní klidodárnost je, když se vypláčete.

Protože to je prostě klidodárné, jelikož je vám poté daleko lépe.

27. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #363

Dneska jsem byl s maminkou zase v kině. Minule jsem psal, jak je to super, když s váma v kině nikdo není. No dneska to byl přesný opak. Například vedle mě seděl muž, který byl asi nějak nemocný. Já vím, že se nemocným lidem nemám smát a tak, protože každý může být nemocný. Ale taky si myslím, že nemocní lidé by nemuseli ztrpčovat život ostatním. Například teda nechodit do kina, když vím, že moje nemoc může fest otravovat.

Totiž možná byste si řekli, že ten muž nebyl nemocný, ale já si myslím, že takhle se lidi normálně nechovají a tak si říkám, že to musel dělat proto, že má nějakou nemoc. Když jsem dorazila na své místo, tak on už tam seděl a jedl arašídy z pytlíku. To film ještě samože ani nezačal. No ty arašídy jsou docela cítit, ale tak říkal jsem si, že si ten pán chce užít film a asi miluje arašídy. Tak cajk. No dojedl je (ještě před začátkem) a vytáhl si pytel něčeho, co smrdělo jako takové ty rýžové chlebíčky, které jsou potřené nějakou pálivou chilipastou. To taky dojedl a vytáhl si cosi, co smrdělo jako plesnivina (takže to bylo asi něco se sýrem). No to dokončil a vytáhl si další neidentifikovatelnou smradlavost. A takhle prostě jel celý film.

K dobru mu budiž, že se snažil nešustit a když jedl jablko, tak ho okusoval fakt pomalu, aby nenadělal kravál. Vlastně když jsem to takhle napsal, tak už si nemyslím, že byl nemocný a musel furt něco jíst, aby neumřel. Myslím si, že to byl recesista, který si schválně nosí do kina neignorovatelné jídlo.

Dnešní klidodárnost je, když se vám zadaří se nepozvracet. A neříkejte mi, že jsem mu měl něco říct. On byl totiž velký a já jsem se ho bál. Takže jsem tiše trpěl a teď si tu jen tak vyleju srdíčko a bude mi daleko lépe.

26. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #362

Dneska mám divný den, protože jsem spal jenom asi 4 hodiny. Stalo se mi totiž to, co se mi stává poměrně běžně. Četl jsem do dlouhé noci. A pak se mi stalo to, co se mi až zase tak moc běžně nestává - probudil jsem se brzo ráno a už mi nešlo usnout.

No a díky tomu jsem celý den rozlámaný a není mi příjemno. I řekl jsem si, že bych si tedy mohl uvařit chutné jídlo, aby se to jako opravilo. A taky že bych mohl jednou vynechat jablka, mandarinky nebo pomeranče. No a jak jsem si řekl, tak jsem udělal.

Nahnul jsem se a vyndal jsem z mražáku špenát, který jsem vložil do rendlíka, který jsem postavil na šporák, který jsem udělal hřací. No a říkám to takhle široce, abyste si to mohli dobře představit, protože jinak to nebude ono.

Takže kdyby mi bylo dobře, jednak bych si jistě nedělal špenát, protože bych neměl pocit, že musím něco změnit a jedl bych mandarinky. Ale takhle jsem ten pocit měl. No a jelikož to přišlo tak náhle, nemohl jsem ten špenát nechat předem ani trochu povolit. Prostě jsem ho musel nechat okamžitě roztát v tom hrnci. No nebylo mi dobře, tak jsem nemohl čekat, až se špenát povolí.

A tak jsem tam tak stál a sledoval obsah hrnce. Kterak se z takových těch tvrdých zmražených těles mění na chutné zelené ocásky. A v tom mi to došlo. Jak moc klidodárné to je.

Dnešní klidodárnost je, když sledujete, jak něco pozvolna roztává.

25. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #361

Jak jsem psal včera, dneska jsme měly s maminkou v plánu dělat chození do kostela. Předem chci říct, že nevím, jak bude tahle klidodárnost vypadat, ale chci ujistit své čtenáře, že se nechci nikomu vysmívat a rozhodně nemám v plánu jakkoliv znevažovat cizí víry.

Včera jsem taky psal, že jsme s maminkou loni byly na první mši v mém životě. No abych byl upřímný, tak se mi to vůbec nelíbilo, protože jsem očekával, že tam bude ten pan farář (nebo biskup nebo kardinál nebo prostě ten někdo, kdo mluví k lidem v kostele) říkat nějaké chytrosti k zamyšlení. No a ono to tak nebylo, za 20 minut to bylo hotové. Ale maminka řekla, že ty vánoční mše jsou jistě lepší a tak že někdy zajdem o Vánocách. No loni jsme to nestihly a tak jsme si to střihly letos. Jinak koho zajímám já a kostely trochu hlouběji, může si přečíst můj Kostelní vtip.

A teď už k dnešku. Hlavně to cílím na lidi, kteří jsou (stejně jako já) kostelně nevzdělaní. Můžu vám říct, že dneska to bylo fakt super a užil jsem si to. Moc se mi to líbilo a stálo to za to. Stále ještě páchnu kadidlem, což je taková ta aromalampa, kterou tam furt verglujou. A jsem moc rád, že jsem tam šel. Vlastně to bude takový návod pro lidi, co nechodí do kostela, ale zajímá je, jak to tam vypadá. Takových pár rad, co máte očekávat, když tam jdete.

Tak předně jděte včas, abyste si mohli sednout dozadu. Je to podle mě lepší, protože když si sednete dopředu, tak nebudete vidět, kdy máte co dělat. Ono se totiž furt vstává a pokud budete vepředu, bude vidět, že nevíte, co máte dělat. Taky se podívejte nalevo nahoru. Svítí tam digitální červené trojmístné číslo. To číslo je číslo songu, který se bude zpívat. Někde ve vaší blízkosti leží kniha, která se jmenuje Kancionál a v tom jsou ty songy.

Já asi tak poslední měsíc furt dokola zpívám Nesem vám noviny, protože je to podle mě dobrý vánoční song. No a hádejte, co se zpívalo v tom kostele! Číslo 222 - natěšeně jsem to nalistoval. A byly to Noviny! Dnešní mše byla jak džubox na přání. Byl jsem z toho šťasten. Začaly hrát varhany a k oltáři prošli lidi v bílém, což byli faráři a ti ostatní, co tam pak čarují u oltáře. To čarování jsem moc neviděl, protože přede mnou seděla vysoká žena. No a tak se teda stojí, oni naklusnou a pak se zpívá ten song.

Problém byl, že já to zpívám trochu rychleji, než se to zpívalo tam. Ti ostatní spolumešníci to znali ale dobře, takže bylo prostě ticho a do toho dycky Jasmín omylem zařval "ROZ-JÍ-Í-MÉ-ÉJ-TÉ" a přitom se to mělo zazpívat až tak o 3 vteřiny později. Kdo mě zná, ví, že strašně krákám a neumím zpívat. Takže se tam po mě lidi točili. Ale já to nedělal schválně, chtěl jsem prostě zpívat. Taky jsem si dokonce držel ten kancionál na prsou, jakože aby bylo vidět, že to beru vážně a fakt chci zpívat.

A když jsem stál, tak jsem se usmíval a sledoval jsem dění na všechny strany, aby mi nic neuteklo. Díky tomu vím, že tam bylo 6 vánočních stromů, které měly různé počty ozdob a taky že tam bylo 8 svíček na bočních oltářích a 3 z nich byly křivě. 2 šly doleva a 1 doprava. Prostě jsem dával pozor, ale můj styl zpěvu mě rozchechtal. Schoval jsem se do roláku, protože jsem to nechtěl kazit.

No a pak se stala katastrofa. Sedli jsme si a pan farář říkal daleko lepší kázání, než ten farář minule. Sice jsem úplně nepochopil pasáž o tom, že na počátku bylo slovo a že slovo bylo u Boha a Bůh je slovo (možná jsem to pomotal), ale to je předpokládám moje chyba, protože tu nauku neznám. No a pak teda přišla katastrofa. Farář měl mikrofon a hned za mnou a maminkou byl reprák, který trochu chrčel, takže šlo některým slovům hůře rozumět. To moc nevadilo, protože si to šlo lehce domyslet. Až do chvíle, kdy jsem slyšel "Ježíš byl zahovněný". Já vím, že to jistě farář neřekl. Mohlo to být něco od slova "hovět si" nebo "honosit" nebo tak nějaké slovo. Ale nešlo to prostě dekódovat jinak. Řekl jsem si, že se nebudu dívat na maminku pro případ, že se přeslechla jako já.

Ale ona do mě začala drcat a mi bylo jasné, kvůli čemu to je. No ani rolák nepomohl. Tekly mi slzy od smíchu. Pak jsme se zase zvedali a zpívalo se něco, co nebylo ve zpěvníku. Obecně musíte vědět, co se má kdy říkat nebo prozpěvovat. Říkají se věty jako "Pane smiluj se" nebo něco jako aby nám to pán dopřál. A taky Ámen. A ještě nějaká fráze. Lidi vědí, kdy se to má říkat, ale vy to jako laik ani netušíte. Takže mlčte. Nebude to poznat, pokud budete dýchat ústy. Díky tomu to bude vypadat, jakože jste něco řekli, protože vám od úst jde pára, neb v kostele je chladněji než venku. Já jsem prostě vždycky mlčel (kromě Novin) a ani jsem nešermoval rukama nad hrudí, což někteří lidé taky dělali. Ničemu to nevadí. Dokonce jsem si i teď (s odstupem času) jist, že jsem udělal dobře.

No a pak už přišel skoro konec. Kolem nás šel chlap s miskou. Věděl jsem, že se do toho dávají dary pro kostel. Jelikož se mi to moc líbilo, musel jsem jim něco dát. Zahrabal jsem v peněžence a našel jsem tam dvacku. Maminka taky našla dvacku. Napadlo mě, že budu konečně taky vypadat fakt dobře, protože jsem si myslel, že tam lidi dávají jen malé drobné a já dám dvacku. Že jako budu takový kostelní mecenáš (jen pro info: nejsem v Brně, jsem v tom malém městě, kde bydlí moje maminka). No a dávám tam tu dvacku a dívám se do tváře toho vybírajícího faráře, protože chci vidět, jak bude rád, že jsem dal dar!

A on se tváří netečně jak inertní plyn. Tak načóhnu ho té misky a tam je tisícovka, stovka, dvojstofka a moje dvacka. Tak nic. Ale já se snažil. Díky minulé zkušenosti a také díky dnešnímu přímému přenosu Půlnoční mše jsem věděl, že na konci bohoslužby je chvíle, kdy se máme zdravit. To probíhá tak, že lidi vylezou z lavic a začnou mezi nima mravenčit a podávat si ruce. Já nesnáším, když na mě lidi sahají. Ovšem díky svému studiu o tom vím a tak jsme se s maminkou sebraly a vypadly před koncem.

Dnešní klidodárnost je, když jdete do kostela a bohužel tam uděláte ostudu i přesto, že se snažíte ze všech sil.

24. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #360

Já vím, že to poslední dny flákám. A dnešek nebude výjimka. Nicméně zítra se to pokusím narovnat.

Jde totiž o to, že rád zkoumám různá náboženství a tradice a takové ty věci, co lidi dělají. No a kvůli tomu jsem byl loni na Noci kostelů (možná jsem tu o tom pojednal). No chci říct, že jsem se tak dostal do kostela. No tak mě to uchvátilo, že jsme pak s maminkou musely jít na normální mši. To už mě teda moc neuchvátilo, ale tak co už. Rozhodně mě to vzdělalo.

No a u příležitosti těch Vánoc jsem si řekl, že bysme mohly jít zas do kostela, páč jich tu máme víc a byly jsme jen v jednom. No a tak bylo domluveno, že tam půjdem zítra na nějakou speciální vánoční mši v 11 dopoledne, protože na 8 ráno vstávat teda nebudu.

No a v rámci příprav na tu mši jsme se dneska s maminkou koukaly na přímý přenos z Ostravského kostela, kde měli Půlnoční mši svatou (nebo tak nějak). Abysme se jako poučily a věděly, co od zítřka čekat. Bohužel jsme to celé procamrali na téma kdo-z-nás-je-tlustší a Šebestián-a-jeho-mléko (což je velmi vulgární téma, které pojednává o sexualitě kněžích).

Dnešní klidodárnost je moderní technika, která vám umožní sledovat místa, na kterých nejste a ani na nich být nechcete.

23. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #359

Dneska nebudu moc originální. Jsem unavený a chce se mi hrozně spát. Chtěl jsem pojednat o myčce na auta, ale to je moc složité.

Dnešní klidodárnost je zdobení vánočního stromku. 

22. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #358

No abych byl upřímný, tak bych rád řekl, že dnešní klidodárnost je skládání origami, ale už jsme to tu měli. Jde totiž o to, že jsem si řekl, že bych mohl svůj crap-wrap obohatit o prvek hezkosti. Jakože poskládám origami hvězdy a bude to vypadat skvěle.

No nechtějte vědět, jak moje hvězdy vypadají. Jak z invalidovny. Nakonec to nepoužiju, protože mi maminka řekla, že ona si na daru cení i toho, jak je zabalen. A když je to prý zabalené hnusně, tak to vypadá, jakože jste si s tím nedali žádnou práci a že si teda tak nějak automagicky myslí, že si obdarovatel nedal moc práce ani v výběrem daru. To u mě teda není pravda, ale řekl jsem si, že už tam mám ty dary zabalené hodně mimoňovsky a že dát na to tu hvězdu už by byl prostě výsměch tomu, co mi maminka o balení darů řekla. Vzal jsem si to teda k srdci a ty poskládance jsem vyhodil.

Dnešní klidodárnost je, když umíte ohodnotit své dílo objektivně,

21. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #357

No. Víte, jak jsem včera psal tu klidodárnost tak brzy a dělal jsem doufání, že se mi díky tomu nestane nic špatného? Inu no šel jsem do škole. Měl jsem žízeň a tak jsem si v automatu koupil lahev s vodou. A šel jsem směrem k učebně, která se nachází ve vyšším patře než ten automat. No a protože jsem měl tu žízeň, tak jsem lahev otevřel a pil jsem z ní cestou do těch schodů.

Na těch schodech jsem potkal chlapa, co na mě divně koukal. No já jsem z toho byl celý pryč, protože jsem si myslel, že ho třeba jako znám a měl jsem pozdravit nebo že po mě něco chtěl, protože se díval tak divně. No byl jsem z toho prostě sociálně tak jako vykolejený a chtělo se mi čůrat. A tak jsem vlezl na dámské toalety a následně do kabinky. No furt jsem myslel na toho chlapa, protože se na mě díval. Možná, že se na sebe lidi normálně dívají, ale já se tak nějak nedívám na lidi, takže to prostě nevnímám. No ale na tohoto pána jsem se prostě podíval a on se podíval na mě a najednou jsem měl dojem, že si všiml, že existuji, což je divné, protože to nemám rád, když mě někdo vidí a následně si myslí, že existuji. No a tak jsem byl rozhozen.

Měl jsem v ruce to pití a dal jsem na něj klobouček, ale špatně jsem to zavřel, což jsem v té chvíli ještě vůbec netušil. No vložil jsem to do kabelky, protože se mi chtělo čůrat. Pak jsem si chtěl svlíknout kabát, když jsem uslyšel, jak něco teče a žbluňká. Prvně jsem se podíval na sebe, ale já jsem to nebyl. Tak jsem si řekl, že to musí dělat pan záchod. Ale měl jsem mu to docela za zlé, protože jsem s ním ještě žádnou akci neprovedl. A pak mě napadlo, že je to možná ta lahev, co jsem právě vložil do kabelky.

A tak jsem tam dal ruku a už to bylo jasné. Prostě jsem si do kabelky nalil to pití. A díky tomu jsem zjistil, proč má kabelka takovou tu kapsičku na telefon tak proklatě vysoko. Jednak proto, abyste tam dobře dosáhli a druhak proto, že když si do kabelky nalijete pití, tak se telefonu nic nestane a vy o tom můžete hned poreferovat svým kamarádům. No cajk. Vysušil jsem to toaletním papírem a historku o tom ucpaném záchodu už nechám dějinám.

A teď k dnešku, protože o včerejšku jsem pojednal velmi obsáhle. Totiž jsem dneska dojel dom na Vánoce, o kterých tu melu už asi tak celý rok.

A abych byl upřímný, tak už si moc nepamatuju, jestli klidodárnost, kterou se tu chystám zvěčnit dnes, už nebyla někdy v minulosti. No snad ne.

Dnešní klidodárnost je, když si koupíte větší množství knih najednou. Třeba tak 5. Mi se to například dneska povedlo a už dělám nekonečné těšení na to, až k nim budu čichat.

20. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #356

Dneska to píšu úchvatně brzy, protože mám čas a jak je vidno, obvykle to nějak v poslední době večer nestíhám. A tak jsem si řekl, že si to střihnu hned teď pěkně poránu. Doufám, že se mi kvůli tomu dneska schválně nestane nějaká nechutná nepříjemnost. Tak.

Kdo mě zná, ví, že nosím takové široké černé oční linky. Nosím to tak asi od 16 let a protože jsem setrvačník, jistě to tak budu nosit ještě dlouho. Trochu se změnilo jen řemeslné provedení. Dle mého zkoumání se změnilo samože k lepšímu, jinak bych se o tom zde nezmiňoval. No a tak prostě furt nosím nad okem širokou černou linku. Ráno už to dělám úplně automaticky - máz to tam a je to. Za minutu není co řešit a jdu celej krásnej ven.

No a někdy se stane, že se mi to až tak nepovede, protože dostanu touhu na trochu experimentu. Jsou to ty dny, kdy si říkám, že bych se mohl trochu posunout dál a jako zkusit něco nového. Tím se stane to, že si jednak koupím třeba jinou barvu linek nebo třeba oční stíny. No a řeknu si, že to použiju. Nikdy se to nestane, protože jsem setrvačný a mám obavy, že bych jednak sám sebe nepoznal, že bych se sám sobě nelíbil a že by mě nepoznali okolní lidé a bylo by to trapné. Tak se mi tu hromadí oční krášlidla. Podle mě to tak dělá asi každá žena, protože kdyby ne, tak by těch krášlidel nemohlo být v obchodech tolik. Jedno krášlidlo totiž vydrží používací asi tak jeden rok. Takže.

No a dneska jsem měl zase takový podobný odsetrvačňový den. Ale takový menší. Neměl jsem tužby ohledně měnění barev nebo náčiní. Prostě jsem si řekl, že si tu linku udělám trochu jinak a tak jsem tam cosi namaloval. Je to příliš široké a drobet křivé. Každé oko vypadá víc jinak, než je obvyklé, protože jsem to pak ani nezvládl replikovat na druhé straně. Ale tak co už. Stalo se. Uvidím aspoň, jestli mě lidé poznají.

Dnešní klidodárnost je, když se na sebe nemusíte dívat, protože to příroda zařídila tak, že si sami nevidíme na to, jak jsme si nalíčili oči.

19. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #355

Dle data můžete vidět, že jsem to dneska zase nestihl včas. Mám skluz 4 minuty. Ne, že by to něčemu vadilo. Jak to vždycky opakuju, hlavní je, aby se to stihlo předtím, než jdu spát.

Dneska v jsem v televizi viděl pořad o obézních lidech, kteří jsou těhotní. No a bylo to tedy hlavně o obézních ženách. Díky tomuto pořadu jsem si uvědomil, že nemám rád dívání se na to, jak někomu někdo dělá ultrazvuk. Myslím, že normálně si to moc nemůžete uvědomit, pokud nejste zdravotník u ultrazvuku. A pokud jste, tak vám to asi zase nevadí, protože to byste tam nemohli dělat. No a jako normální člověk zase nevidíte ostatní lidi na ultrazvuku. Prostě se mi to fakt vůbec nelíbí. Asi zhruba jako vyšetření očí. To taky nemám rád. Vlastně obecně nemám rád nemocniční věci v televizi. Až na doktora Hauze. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Totiž díval jsem se tedy na ty obézní lidi a jedl jsem u toho. A pak ten pořad skončil a následoval další.

Ten byl o tom, že jsou někteří lidé hnusní, protože si nějak rozbili svoje tělo a tak s tím jdou za odborníkem a ten to opraví. No a byla tam nějaká paní, co si furt barvila vlasy a tak je měla hnusné. No a protože ji asi nenapadlo, že by si ty vlasy mohla ostříhat, tak s tím šla do televize, kde jí to odbornice stejně ostříhala. No a tak jsem si vzpomněl, jak že jsem nedávno použil masku na vlasy, jenž voní jako maliny.

No a došlo mi, že jsem to použil správně na vlasy a odolal jsem pokušení a neochutnal jsem to, protože už vím, že takové věci chutnají divně. Myslím si, že na tomto je jasně demonstrována moje schopnost učení se ze zkušenosti. No a tak jsem to prostě aplikoval správně na vlasy a bylo to dobré. Díky tomu jsem se nemusel druhý den česat, protože maska udělala, že to bylo samorozčesané. Což bylo dobré. A další den jsem se taky neučesal, protože jsem si na hlavně umotal umné hnízdo, které mi každej chválí, protože si myslí, že jsem si to tak učesal schválně. A já si to přitom doslova schválně neučesal.

Dnešní klidodárnost je maska na vlasy, když ji nejíte vy, ale vaše vlasy.

18. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #354

Dnešní klidodárnost je zamykání. Sice to zní jako hovadina, ale je opravdu velmi klidodárné, když si můžete být jistí, že jste zamkli. Nejen doma, ale i třeba u auta. Ještě by někdo mohl vymyslet zkoušečku na zhasínání svíček.

17. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #353

Dneska jsem hrozně unavený. Ale jsem si jistý tím, že dnešní klidodárnost je, když děláte balení dárků. Nebo skládání hvězd ze stužek. To je taky dobré. A hlavně u toho musíte hodně nadávat a hned po třech vteřinách od začátku vykřikovat, jak moc to nenávidíte. Jinak nemáte tu pravou atmošku.

16. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #352

Musím říct, že někdy mám za den i 7 klidodárností, o kterých bych chtěl napsat a někdy (jako třeba dneska) jsem prostě nedokázal vypotit žádnou. No a pak musíte sáhnout do fondu svých kamarádů. Že vy sedíte a oni hází nápady, co všechno může být dnešní klidodárnost, protože vás prostě nenechají ve štychu, když vy nevíte.

Dnešní klidodárnost je, když máte kamarády. Tuhle klidodárnost jsem si nechával až někde ke konci. A dneska mi zase došlo, že už se vlastně ke konci chýlíme, takže nastala vhodná chvíle.

15. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #351

Dneska jsem přišel na to, že jako dospělý vůbec nevím, že nějaké Vánoce budou. Já obvykle řikám, že Vánoce nemám rád a neslavím je. To jako furt platí. Ale přišel jsem na to, že část z nich mám rád. A tato část tak nějak ani moc nesouvisí s Vánocema jako takovýma. Ale pokud už mě nějakou dobu čtete nebo mě znáte IRL, tak víte, že mám rád hodně věcí, které jsou nakumulované právě o Vánocích - sníh, válení se na boku, čtení, čaj, dělání rukodělných věcí, svíčky, světýlka, aromalampy, svetry, tancování, zpívání, uklízení, jablka, pomela a tak dále. A taky se na sebe lidi v šopech víc usmívají, protože dělají, že mají vánoční náladu. Pokud zrovna nebojují o poslední pečivo.

No a všechno tohle se prostě protne jenom o Vánocách, protože to mám volno a nikam nemusím. Ne, že jindy by to nebylo, ale prostě Vánoce jsou takový kumul mých oblíbených činností. Naštěstí prakticky nemám žádnou rodinu, takže nemám žádné takové to otravné chození někam na svátky k cizím rodinám (já teda nevím, jestli je to otravné, ale lidi kolem mě to vždycky vypichují jako tu nejotravnější věc, co Vánoce maj - okolní rodinu), Takže prostě o Vánocách ležím na boku a užívám si věci, co mám rád. A ještě jsem u toho in, protože to tak dělá každej.

Ale abych se vrátil k tomu úvodu - že nevim, že nějaké Vánoce budou. Totiž já jsem dneska zjistil, že už je 15. a tak za fous Vánoce jsou. No a já jsem se na ně ještě nestihl těšit i přesto, že tu o nich melu v klidodárnostech hodně dlouho. Prostě to svoje těšení jakože odkládám na pozdější dobu, až na to budu mít čas. Jakože až budu mít čas na dělání věnování se těšení. No a dneska je teda už 15. a já jsem se k tomu furt nedostal. Obvykle (loni a předloni) jsem se k tomu dostal až 28. (loni) a 3.1. (předloni). Což bylo prostě napytel.

No a protože jsem samože univezální radodárce, tak jsem si řekl, že bych na to mohl jít chytře a řekl jsem si, že bych mohl mamince na svátky vyrobit nějakou vkusnou čistě Vánoční ozdobu. Něco neuniverzálního, co bude fakt jen Vánoční. Jednak budu mít čas dělat těšení na Vánoce a druhak budu mít super prézent pro maminku, protože kdo by odolal nějakému vytvořenci ode mě.

I vzpomněl jsem si, že hodně vánoční věc je Betlém. Což je město, které má v domácích podmínkách 3-neurčito obyvatel a nachází se pod obrovským stromem. Neurčito obyvatel má proto, že jsem zjistil, že většina osob, které v domácím Betlému figurují, jsou jenom návštěvníci Betléma a ne jeho stálí obyvatelé.

Ale řekl jsem si, že Betlém je přesně ta věc, kterou bych mohl mamince vyrobit, protože si myslím, že doma žádný nemáme. Pokud ho teda maminka třeba zrovna teď taky nevyrábí, aby mě překvapila, že máme Betlém.

No začal jsem tím, že jsem si řekl, že si o tom nahledám nějaké informace, aby to prostě platilo a byl to fakt Betlém. Tak prvotně to město neleží pod velkým stromem, lidi to tam prostě jen dávaj. Asi aby pod tím zapráskli místo a nemuseli mít tolik darů a furt to vypadalo honosně. Momentálně v tom reálném Betlémě žije asi 22 000 lidí. No našel jsem i info o tom, kde se tam dá dobře najíst a přenocovat. Ale pak jsem si řekl, že budu méně alternativní a vyrobím něco tradičního.

Potřebujete k tomu Svatou rodinu, nuzný chlév, 3 krále a případně pastýře a provolávajícího anděla. Pokud tedy chcete říct, že někde bylo postav jako na Orloji, ale víte, že tolik jich tam nebylo, můžete říct, že tam bylo postav jako v Betlémě.

No do světové asociace Betlémářů se nakonec nepřidám, protože jsem se k výrobě nedostal. Ale i tak jsem se dozvěděl něco o Betlému a betlémech.

Dnešní klidodárnost je Betlém.

14. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #350

Zase jsem to dneska nestihl včas, ale tak opět si myslím, že to nevadí. Protože hlavní je napsat klidodárnost na tento den. Dneska jsem měl velmi turbulentní den. Krom toho, že jsem mamince sežral všechny mandarinky, co doma byly, jsem ještě stihl dojet k mamince a zase zpět. A ještě jsem stihl jít dělat nakupování zimních bot, které jsem si zase nekoupil, protože nikde nic nemají. Prostě budu tuhle zimu chodit zase v keckách a vypadat jako naprostý blbec, který nechápe, jak se má do jakého počasí obléct. Což je vlastně pravda. I když to mnohdy není poznat, protože mi Evís většinou poradí, jak teplé oblečení na sebe mám nahastrošit.

Dnešní klidodárnost je, když si hrajete na gospelový sbor. Možná se vám to zdá jako hovadina, ale zkuste si chvíli dělat takové ty trsavé tanečky, co gospelové sbory obvykle dělají. Ne, že bych je kdy viděl v něčem jiném, než je film s asi nějakým černochem, který je převlečený za nějakou takovou tu řádovou sestru a maskuje se tak. A taky tam zpívá v gospelovém sboru. Tak nějak to je. Myslím, že to byl nějaký policajt v utajení a jeho parťák nějak něco. Ale to není podstatné. Hlavní je ten gospelový tanec.

13. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #349

Dneska jsem to nestihl a ještě tuhle klidodárnost ukradnu. Ale tak co už. Hlavní je sem tu klidodárnost napsat.

Dnešní klidodárnost je, když něco, co má nějaký účel, použijete na něco jiného. Nebo když si myjete obličej mýdlem a smějete se u toho, díky čemuž zjistíte, jak chutná mýdlo.

12. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #348

Dneska jsem moc unavený a tak to musím vzít rychle. Přestože jsem o tom chtěl pojednat dlouze.

Dnešní klidodárnost je, když mluvíte jazykem, který jste si sami vymysleli. A nemusíte mu vůbec rozumět. Hlavní je, aby to byla nějaká totální hatmatilka, která se zní docela reálně. Musím říct, že je to sice superbžunda, ale je to velmi náročné. Schválně si to zkuste. Výsledky stojí za to.

11. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #347

Dneska mám takovou klidodárnost, kterou neumím dost dobře popsat. Ale kdo jste to někdy zažil, tak jistě budete vědět, o čem mluvím. Totiž řekl jsem si, že mám v klidodárnostech obecně málo věcí, které jsou hodně obecné a široce aplikovatelné. A jelikož už musím kalkulovat s koncem klidodárností (protože se to fakt hrozně blíží), musím sem nacpat zase něco širokého. A ne furt jenom věci, co se mi dneska staly. I když se mi toho teda dneska stalo dost.

Dnešní klidodárnost je, když něco vypotřebujete. Já jsem taková ta osoba, co si furt kupuje kosmetické blbosti, které ale nikdy moc nepoužívá. Třeba mám asi triliardu krémů tělových (a mlík a jogurtů) a pleťových a chodidlových a vlasových a nehtových a tak. Vlastně ani někdy nevim, k čemu to je. A taky mám šuplík rtěnek a lesků na rty. To vím k čemu je.

Já to mám moc rád. Kosmetika je, jak známo, kosmická. Ale nějak to neumím používat. Jako ty srandardní věci hygienické používám, ale ty nadsrandardy (jako speciální krém na každou část těla zvlášť) moc nedávám. Furt nějaké mazání a třpytění a krášlení. Ale jsem toho hrozný fanda a chtěl bych to umět všechno používat. Třeba si myslím, že jsem fakt borec, že jsem se naučil používat parfémy. Dřív mi to taky moc nešlo. No byl jsem z toho tak odvařenej (jakože už to konečně umím [aplikovat to pravidelně každý den]), že jsem si jich nakoupil celý arzenál. Momentálně jich mám taky na stole 15 a ještě mám další různě postrkané po kabelkách. A další mám doma v neKrně.

No zatím se mi v životě podařilo dobrat jen jeden parfém a to čistě proto, že jsem ho nechal doma v neKrně na zrdcadle (sic!) a řekl jsem mamince, že by ho měla taky používat. Vlastně si myslím, že ho maminka nakonec asi vyhodila z důvodů prošlosti, ale tak nebudu po tom pátrat, protože pak bych nemohl dělat, že jsem někdy dobral parfém. No prostě když je toho v součtu skoro litr, tak to nejde dobrat asi nikdy. V některých už je ale jen trošička. A tak jsem si dneska prosichr objednal další. A taky si myslím, že je to hodně tím, že když už je tam jenom trošička, tak to automaticky přestanu používat, protože by mi to pak došlo a co bych dělal, kdybych si toho parfému náhodou nutně potřeboval zafetovati.

No možná to tak máte s něčím taky. A může to být klidně kořenka, citrónka, leštidlo na parkety. Cokoliv, co máte rádi a chtěli byste to používat víc. No a to je přesně ta dnešní klidodárnost. Když se vám to prostě povede vypotřebovat! Tak já například (stejně to teda nakonec bude z mého života) jsem dneska vypotřeboval krém na ruce. Už mi jich v zásobě zbývá jen asi 9. A tak jsem si raděj dneska další 3 přikoupil, protože co kdyby.

10. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #346

Psal jsem tu minulé pondělí, že jsem si koupil 40 jablek? Tak už jsem je snědl a proto jsem si dneska koupil 50 jablek - 19 bábrlí smisových, 3 golden deliše, 8 Red Chief, 10 Braeburnů a 10 Glosterů (což byla novinka, jež jsem nikdy předtím nejedl). Glostery jsou úžasné, těsně v závěsu za bábrlema smisovýma, kteréžto jsou stále nejlepší jablka na světě. A za nima jsou Braeburny a pak Red Chief a Goldeny tak nějak nastejno. No cajk, mám takový ten plnohodnotný pocit.

Takže moje klidodárnost dneska jsou zase jablka, protože je prostě zbožňuji, ale tak nemůžu tu furt mlet o jablkách. Nicméně jsem se zase dostal k tomu, jak podivně se stravuji. Například jsem jeden čas jedl každý den hrnec rýže. A pak jsem rýži vyměnil za kedlubny. A pak jsem to vyměnil za BejkRolse, takže jsem jedl jenom bejkrolse. A pak jsem taky jeden čas jedl jenom BeBe sušenky a kornflejky. Naštěstí to vždy ještě prokládám pizzou, takže je to v cajku a nic se mi nemůže stát.

A už to mám. Dnešní klidodárnost je razítko. Razítko jakékoliv máte po ruce. Dětské. S datumem. Pracovní. S adresou. S kusem textu. Vždycky je to super. A můžete to plácat na sebe nebo na náhodné papíry a vždy se pak tvářit, že to udělal někdo jiný, protože razítko není rukopis a proto vás podle toho nikdo nepozná.

9. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #345

No dnešní klidodárnost je hodně akční a taky hodně neuniverzální, protože k ní krom spárink partnera potřebujete i věc, co není na každém rohu.

Dnešní klidodárnost jsou hrací automaty. Nebo herní automaty. Nemyslím tu věc, jak vhodíte prachy, něco pomačkáte a vypadnou prachy. Myslím to, kde to máte jisté. Že vhodíte prachy, něco pomačkáte a odnesete si veselost. Hravé automaty. Kde máte v ruce kvér a střílíte do obrazovky. Nebo kde máte v ruce volant a bouráte do obrazovky. Je to fakt dobré.

8. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #344

Mám pořád takovou tu zimňovánoční náladu. Navzdory tomu, že se mě sníh snaží opustit.

No všiml jsem si toho (stačí se vlastně podívat z okna na jedné straně), že si lidi zdobí své příbytky. O mě je známo, že mám ty dobré věci, co Vánoce přinášejí, rád. No a tak si je dopřávám i mimo Vánoce (pakliže to jde, sníh třeba nejde). Takže si svítím vánočním LEDkovým řetězem celý rok. A furt svíčkuju a piju čaj a nosím oteplovače na ruce. No ale prostě chci napsat to, že lid má nově v oknech barevné hovadiny. Třeba svícen s umělýma svíčkama, jejichž plameny mají nejrůznější barvy. A jiné takové věci. Jelikož to smolím na iPadu, tak se mi nechce o tom pojednávat moc široce.

Píšu o tom jen proto, že chci nějak uvést dnešní klidodárnost. Jde totiž o to, že když jdete večer ven, lidi, kteří jsou v domovech, někdy svítí a nemaj zatažená okna, takže v pohodě vidíte dovnitř. Jakože né, že tam stojíte a čumíte, dokud vás někdo neodežene, ale že tam prostě jen tak pohodlně najuknete, jak procházíte kolem.

Dnešní klidodárnost je, když zahlédnete kus cizího života a pak tomu domyslíte celý příběh. Potají. Soukromě. A jenom pro vás. A můžete to dělat i ve dvojici.

7. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #343

Vzhledem k tomu, že klidodárnosti vstoupily do doby, kdy už je zase sníh, můžu jen dělat doufání, že se nebudu moc opakovat.

Dnešní klidodárnost je, když napadne první sníh. A když se udrží aspoň jeden den a vy ještě navrch můžete sledovat, jak chumelí, je to ještě daleko lepší. Přičtete k tomu aromatizované zelené čaje, které už se zase dělaj ve vánočních edicích, tlusté fusakle a máte totálně ideální věc. Jo a ještě jsem dneska snědl první pomelo. Jakože ne letošní, ale první pomelo po létě, kdy pomela tak nějak nejsou.

6. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #342

Chtěl jsem dneska popsat několik srand, co se mi staly. Třeba tu, jak jsem šel po ulici a zpíval jsem nahlas koledy, protože ještě nebylo 10 večer. A taky jak jsem znal jenom dvě a tak jsem furt dokola jenom nosil noviny. Musím to spravit.

Ale dnešní klidodárnost je osobní měřítko krevního tlaku. Asi jsem teda jakože zdravý, protože příručka pojednává jen o štrapácích s vysokým tlakem, což dle měření nevlastním.

5. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #341

Nemůžu uvěřit, že jsem tu o tom ještě nepojednal. A přitom se jedná o naprosto esenciální klidodárnost. Ale popořadě. Ne, že by to teda nějak souviselo, ale to vůbec nevadí, protože přece všechno se dá nějak provázat s něčím jiným.

Dneska jsem byl v kavárně, ve které jsem předtím ještě nikdy nebyl. Důvodem bylo to, že jsem si chtěl koupit kafe v tom kouzelném kafematu, ale byla u něj fronta lidí. A tak jsem utekl a kafe jsem neměl. No a proto teda kavárna. To divné na tom je, že vlastně nevim, jestli se mi tam líbilo nebo nelíbilo. Taky jsem dneska v šalině viděl řidící paní, co měla na hlavně santovskou čepici. A pak mi došlo, že je dneska Mikuláš (nevim, jak souvisí santovská čapica a Mikuláš, ale jak jsem řekl v úvodu, vše souvisí se vším). Jelikož jsem na to zapomněl, tak všem dodatečně přeji hezkého Mikuláše, protože vím, že je to nějaký svátek, ale nevim, co přesně se má udělat. Třeba na Vánoce se musíte tvářit šťastně a všem dát dárky proto, že dávat si dárky vůbec není důležité, protože hlavní je, abyste se tvářili šťastně. Nebo na Nový rok se taky musíte tvářit šťastně, protože to, co děláte ten jeden den pak tak nějak děláte celý rok. A proto si taky dáváte to předsevzetí.

A na Velikonoce zas barvíte vejce a pak je zmrazujete. A taky jíte čokoládové zajíce a tváříte se šťastně. No ale co máte dělat na Mikuláše fakt nevím. Ale řekl bych, že se asi taky máte tvářit šťastně. A já jsem se dneska šťastně netvářil. Dokonce si na mě hrál Wilbur, což je můj osobní eufemizmus pro chvíle, kdy se cítím fakt mizerně.

No a už to bude. Dnešní klidodárnost je objímání. Protože se to nezdá (třeba mi se to nezná), ale fakt to pomáhá. Prostě vás to obšťastní. Vždycky. A už nechcete být jak Wilbur nebo Wilbur nechce být jako vy (já vlastně nevim, jak to přesně je. Jestli vy jste Wilbur nebo on vy.).

Takže byste na Mikuláše asi měli někoho objemout. To by se na Mikuláše mohlo docela dobře dělat.

4. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #340

Dneska píšu hodně brzo, protože mám jednak psavou a druhak proto, že když to vždycky nechám na večer, tak jednak zapomenu, co jsem chtěl napsat a druhak na to nemám moc času a tak je to krátké a nedodělané. Dneska to teda tady bude krátké a nedodělané, ale aspoň to tak bude schválně a né proto, že už nemám čas a energii.

Já jsem si totiž všiml jedné věci. Teda na úvod bych chtěl hlavně říct, že nejsem žádnej takovej ten ekofašos. Tím myslím, že sice třeba třídím odpad, ale zas to nijak nepřeháním. A taky nikde neodhazuju odpadky. A dělám kompostování. A nekřičím v lese. Ale třeba nejím byjo věci a používám jednodenní kontaktní čočky. Já jsem se totiž jednou díval na recenze webošopů, co prodávají kontaktní čočky. A někdo tam u těch mých jednodenivek napsal, že jsou super, ale nemůže jim dát plný počet bodů, protože je z nich daleko více odpadu (obalů a čoček samotných), než třeba z měsíčních čoček. Jakože je to neekologické. Tak to třeba neřeším. A taky třeba neperu dámské hygienické potřeby, abych je nemusel vyhazovat. Kdo tento fenomén nezná, nechť pohledá na blogu Blondýny, protože ta o tom myslím pojednávala.

No chci říct, že to prostě nepřeháním, ale snažím se. Je důležité, abyste to věděli, protože jsem si všiml takové zajímavé věci o varných konvicích. Za poslední týden jsem viděl 3 lidi, kteří vařili vodu. A všichni čekali, až ta konev sama vypne. To já nedělám. Prostě když vidim, že už to vaří, tak to vypnu a nečekám dalších 10 vteřin, až si i ta konev uvědomí, že už to vaří. No a mám z toho takový ten pocit, jakože jsem zrovna ušetřil kus přírody, protože jsem spotřeboval míň elektriky a konev se míň nadře. A že jsem byl prostě ekologický.

Dnešní klidodárnost je, když máte pocit, že jste ekologičtí. I když třeba vůbec nejste.

3. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #339

Dneska jsem zase dělal tolik věcí! Cvičil jsem socializaci, ukázal jsem rybu, jel jsem autem, byl jsem v Bille, kde měli podivná pomela, zpíval jsem tak mocně, až jsem ochraptěl, snědl jsem hodně jablek a viděl jsem film, co jsem už jednou viděl.

Nicméně dneska mám jinou věc, o kterou se s váma musím podělit. Ale je to čuňské. Možná. Obecně asi ano. Totiž kdo mě zná, ví, že miluju parfémy. A je mi vlastně docela buřt, jak smrdí. Můžu ruskou blízkozemní položitelnost i jemnou kytičkovost. A sladkosti a dřevitosti a vánkovitosti mezi tím. No každopádně nemám ale rád takové ty ostré, co smrdí asi tak, jak si myslím, že smrdí hodně agresivní  a levná těkavina, co vás má moc otrávit. Ačkoliv je několik exemplářů, které jsou netěkavinoidní a i přesto mi smrdí. Třeba mám takový třešňovo-jasmínový. No a vždycky mi voněl. A v létě jsem se tím obohatil a myslel jsem, že budu zvracet nebo že mě bude bolet hlava. Nakonec to dopadlo dobře a vzala to na sebe moje hlava. Zkusím ho užít v zimě, až nasněhá. No ale dneska jsem nechtěl kecat o parfémech, protože to už jsem tu dělal.

Chtěl jsem říct, že jsem si musel koupit další, protože byl s jasmínem a jablkem. Takový už teda mám, ale tenhle má krom toho i přídavek asi karamelu nebo já nevim. Prostě ten první jasmín a jablko je čerstvý a svěží. Tenhle je sladký jak jabko v karamelu (i když jsem to nikdy nejedl). No a v akci k tomu měli i sprcháč, krém na ruce a deodorant (Oriflejm rulz). No tak jsem si to honem koupil, protože jasmín a jablko.

Smrdí mi to strašně. Ale zvykám si. Pozitivní je na tom to, že doufám, že si mě kvůli tomu děsosmradu lidi líp zapamatují. A protože je to neagresivní sladkopach, měl bych u nich mít spíše podvědomé kladné body.

No a už to bude. Jde totiž o ten krém na ruce. Má v sobě takové malinké zlatotřpytinky. Já si v zimně musím hodně mazat ruce, protože jinak mi nefunguje jejich pokožka. No a tak jsem si tenhle dal do kabelky a šel jsem do práce. Neuvědomil jsem si (nebo možná uvědomil, ale nechci to přiznat), co to bude obnášet. Prostě mám celou klávesnici, myš, propisky, blok a vlastně celé své pracovní místo pokryté třpytinkama zlatýma. Je to úžasné a krásné a vánoční a moc se mi to líbí. Jenom musím platit daň v podobě té sladkovůně, která by odpudila i včelu medojednou.

Dnešní klidodárnost jsou třpytinky v krému. Protože jsou fakt dobrý. A to nevíte, že v záloze mám obrbalení dalšího třpytkokrému, tentokráte ve fyjalové.

2. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #338

Dneska jsem si koupil asi 10 kilogramů jablek. Přesně 40 kusů. 24 Braeburnů a 16 Bábrlí Smisových. Úžasné, mám takový ten plnohodnotný pocit, že mám chvíli co jíst.

Dnešní klidodárnost je, když se smějete u televize. Já se totiž obvykle směju kdečemu tak moc, že mě podle mého smíchu najdete i v Makru, ať stojím kdekoliv. Ale. Při sledování televize se nesměju skoro nikdy. Ať se dívám na cokoliv, tak se prostě nesměju. A když už, tak se nesměju tomu, co je v televizi, ale něčemu úplně jinému. Dneska se mi stala výjimka. Na Learning Chanelu jsem viděl pořad o pokažených tetováních. Nějaká žena tam měla měsíc, co vypadal jako rozteklá sušenka. A já jsem se tomu smál.

1. prosince 2013

Každodenní klidodárnost #337

Chtěl jsem napsat, že je dnešní klidodárnost had, ale žádného zatím nemám a tak to nemůžu vědět. V tom případě by dnešní klidodárnost mohlo být snění o hadovi, ale tak to by pak mohla být každý den klidodárnost, která by pojednávala o snění o něčem. A to by podle mě neplatilo.

Takže to bude jinak. Máte doma nějaké kytky? Třeba já osobně jsem takový ten kytkový antitalent. Už jsem tu o tom pojednával (klidodárnost o tom, jak jsem je šel zalejt na balkon a šel jsem tam nahý, protože jsem se zapomněl oblíct). Ale to šlo o jejich zalejvání. Dneska jsem se dostal do úplně nové dimenze a proto o tom musím pojednat ještě jednou.

Dnešní klidodárnost je totiž přesazování květin. To zalejvání je oproti tomu jen takový lehký čajík, protože na tom zalejvání se oproti přesazování zas tak moc pokazit nedá. A taky z toho není moc bordelu a vůbec. Při přesazování květin jste jako metachirurg. Musíte jim odhlínit kořeny a udělat na ně kutloch v dalším květináči. Je to prostě fuška, ale výsledek stojí za to. A jako zlatý hřeb můžete dát kytce jméno, napsat ho na post-itový papírek a nalepit jí ho na květináč. Zde kytka narazí. Když si nalepíte svoje jméno na dveře svého brlohu, jistě si tento výtvor můžete pak přečíst. U kytky to tak není. A přesně proto ten papírek sám vždy odpadne a vy ho musíte dát vedle kytky, aby si na to taky viděla.

30. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #336

Dnešní klidodárnost je, když jedete hodně kilometrů na sever jen proto, abyste si poseděli sami v kavárně, kde jste předtím nikdy nebyli. A pak zas jedete dom.

29. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #335

Píšu to zas pozdě, ale tak co už. Hlavní je, že to platí.

Dneska se mi stala taková zajímavá věc. Totiž možná jsem tu pojednal o tom, kterak jsem si někdy v létě (zhruba) koupil dvoje nové gatě. Jedny šedé a jedny černé. No a víte, jak mají kalhoty takový ten knofl nad zipem, kterému každý řiká jinak? No tak ten bych u těch šedých po 1. vyprání vypadený. Jakože z vnitřní strany. Vtip byl v tom, že tam samože sám o sobě držel, ale nesmělo se s tím manipulovat.

Mi to jako nijak nevadilo, neboť jsem ty kalhoty stejně nerozepínal, když jsem si je nazouval nebo vyzouval. Takže to ničemu nevadilo. No a dneska jsem byl na záchodě těsně před tím, než jsem šel do škole. No a co se nestalo. Prostě když jsem stál na tom záchodě, tak mi z ničeho nic (a fakt doteď nevím proč) ten knofl vypadl.

Což není nic divného, protože tam byl jen tak nastrčen, jak jsem popsal výše. Ale vtip je v tom, že se stalo přesně to jediné, co se vám na záchodě stát může. Prostě skočil přímo do mísy. No hrozně jsem se smál a řekl jsem si, že je to bžunda. Tak jsem se ho ani nepokoušel lovit.

No samože jsem to mohl udělat nějak jinak, ale řekl jsem si, že když mi budou padat celej den kalhoty, mám větší šanci začít něco vtipného, než kdybych si ty kalhoty převlíkl. Nebo kdybych si vzal pásek. Nebo kdybych to nějak přišil nebo přišpendlil. Prostě jsem odešel z domu s kalhotama bez knoflíka. Mi ty gatě padaly už i když ten knofl měly (což je asi jasné, jelikož jsou to skinny jeans, které si obleču aniž bych je rozepl). No a teď to bylo ještě horší.

No vypad jsem z domu a za chvíli jsem pocítil první úskalí svého super dobrodružstva. Například jsem si neuvědomil, že mám kabát někam ke kolenům. Víte, když mi gatě padají normálně, tak dám prostě pěstičky do kapes a je to dobrý. Nebo dělám, že něco hledám v kapse a gatě si elegantně potáhnu. Ale díky tomu kabátu to nějak nešlo udělat. Tak jsem dělal velmi dlouhé kroky, abych gatě udržel nahoře. Díky tomu jsem došel dřív na šalinu a měl jsem čas si kalhotu pomalu pod kabátem potáhnout nahoru.

No pak jsem nased do šaliny a dojel do škole. Cestou do škole jsem dělal zase dlouhé kroky a vymýšlel jsem, jak to udělám dál, protože to už jsem hrál svoji vlastní soukromou hru, která byla o tom, že nikdo nesmí poznat, že mi padaj gatě víc, než je obvyklé.

No pak jsem objevil dámskou toaletu a už to přestalo být zábavné, protože to vyřešilo všechno. A plandavý svetr vyřešil ten zbytek (když jsem sundal kabát).

Dnešní klidodárnost jsou lávové kameny.

28. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #334

Chtěl jsem napsat dlouhosáhlost o knihovním skladu a kafi. Nebo o šalině. Nebo o Wilburovi. Nebo o legaci na přednášce. Ale nemám kapacity.

Dnešní klidodárnost je, když se můžete klouhat po chodníku a neupadnete.

27. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #333

Mi přijde hrozně dobré, že v Makru vždycky potkám někoho, kdo je ochotný si se mnou povídat. Dneska jsem třeba přímo v šopu uviděl paní, co stála za stolečkem, na kterém byly vyrovnané role. Začal jsem křičet, že je to zkouška toaletního papíru. No pak to i mi přišlo divné, tak jsem řekl, že to jistě budou kuchyňské utěrky, protože lidi na zkoušku toaleťáku přímo v obchodě ještě nejsou dostatečně připravení.

No paní za stolečkem mě slyšela a brala to jako vhodný začátek hovoru. A fakt to byl toaleťák. S potiskem a vůní perníčků. Docela se mi to líbilo, ale chtěl jsem to vyzkoušet. To nešlo (jak jsem říkal, žalostná nepřipravenost). Tak jsem to chtěl aspoň očuchat a osahat. Tak na to taky nebyli ready. Ale paní hledala a našla jedno balení toho toaleťáku, které bylo trochu otevřené. Dala mi čuchnout. Nic moc. V tu ranu jsem věděl, že to nepotřebuju.

Nevěděl jsem, jak se mám vymluvit, že to nechci, protože ta paní byla milá. Naštěstí na obale toho toaleťáku byla veverka, která se mi ani trochu nelíbila. Tak jsem to té paní řekl. Že perníčky jsou super, ale veverka ne. A ona se tomu divila. Že prý podle ní veverka cajk. Podle mě ne. Řekl jsem jí, že obecně mám zviřátka moc rád, ale na toaleťáku ne. Že jsem jednou naletěl a koupil jsem si nějaký s jehňátky a měl jsem hrozný problém se s tím utírat. Že ten klasický s kytkama nebo nějakým ornamentálním potiskem je daleko lepší. Ale že jako dobré jinak. A šel jsem do háje, protože jsem vlastně tu pasáž ohledně používání jehňat popsal trochu naturálněji. A tak jsem raděj šel.

No a ještě tam měli jablka, co byla o polovinu levnější, než když jsem je kupoval minule. Byl jsem z toho tak našen, že mám asi 6 kg jablek. Úžasné. A ještě jsem koupil zásoby svíček na Vánoce.

Dnešní klidodárnost je toaletní papír, který vyhovuje vašim etickým kodexům.

26. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #332

Dnešní klidodárnost je, když napíšete dopis Ježíškovi. A když se to snažíte napsat hodně prvňáckým písmem, tak máte další klidodárné body navíc.

No a je to infantilní. Ale zase tím ušetříte kopu starostí lidem kolem vás, což tu klidodárnost jen násobí.

25. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #331

Už jsem dlouho nezačínal tím, že kdo mě zná, ví.

Kdo mě zná, ví, že rád jezdím prostředky hromadné dopravy. I když mě tam někdy napadají opilci a ženy mě mlátí kabelkama a kočárky mi ujíždí nohy a tak. Prostě to mám i přesto rád.

No a jelikož už začala zima, udělaly některé šaliny všímání a začaly více větrat, takže je v jich hrozná zima. Je to sice fajn, když zrovna prší, protože se míň rosej okna, ale jinak to moc fajn není. No a dneska jsem zase organický a tak jedu do práce šalinou. Výhoda je i v tom, že si můžu číst knihu. No a tak si tak jedu a na hlavním nádraží musím přesedat.

No a tak tam stojím a čekám a vidím, že jede Slimák bez slizu (v Praze tomu prý řikaj Poršetra nebo Kaziden, ale já tomu řikám Slimák, páč to tak vypadá). Já tu šalinu nesnáším tak moc, že ji mám rád. Hlavně to sedátko vzadu, protože mě tam obvykle nějaká žena uhodí kabelkou. No a tak si řikám, že si zas půjdu sednout dozadu. Ale už je tam obsazeno a tak si sedám na to nejlepší místo (možné druhé nejlepší místo, protože nejlepší místo je takové to jednosedátko, které dosahuje šířky 1,5*normální sedátko, takže si připadáte jak debyl, když na něm sedíte sám, ale zase nenecháte nikoho sednout k vám, protože, jako všichni cestující, perferujete bezkontaktní sezení) - na dvojšestici sedadel, kdy sedíte čelem k oknu a zároveň cestujícím naproti vám.

Je to otřesné místo. Nejenže čumíte na ty lidi naproti (v lepším případě nad jejich hlavy), ale ještě se do té uličky mezi sedadly vmáčknou stojáci, kteří vás mlátí kabelkama do kolen. Prostě super věc.

Dnešní klidodárnost je, když si v ranní zimě sednete přesně nad topení.

24. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #330

Dnešní klidodárnost musí být zase krátká, protože musím myslet na lesy. Jakože až to někdo vydá knižně, tak aby se šetřil papír. Tím si jako omlouvám, že to píšu pozdě.

Dnešní klidodárnost je totiž houpací křeslo. Já se sám divím, že jsem to ještě nezmiňoval. Co se mi podařilo dohledat, tak jsem tu o tom ještě nepojednal.

Já si totiž myslím, že houpací křeslo je taková dobrá věc. Jestli jste takový ten opuštěný samotář, co rád sedí a sní, měli byste takové křeslo mít minimálně ve svých představách. Protože je to ideální doplnění křížofky/knihy, čaje/kakaa a návleků na ruce. A hudby.

23. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #329

Dneska teda povykládám tu klidodárnost z minula z minula.

Byl jsem totiž dělat nakupování, protože jsem si chtěl koupit zimní obuv. Snažím se o to už vlastně docela dlouho, protože prostě i v zimě furt chodím v keckách. Myslím si, že to není pro mé zdraví nic extra a tak si prostě chci koupit nové boty. Žádné na mě ale nemaj. Všechno je to ohavně nazdobené a když je to kozačkoidní, tak je mi to velké kolem lýtek a vypadám v tom jako pirát. No děs. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.

Každopádně jsem si ten šopovací den ráno oblíkl vysoké fusekle, které jsem si nandal na kalhoty a taky jsem si vzal 3 trika, svetr, kurále na krk a taky jsem si vytvořil složitý účes. Protože jsem nevěděl, že odpoledne budu dělat šopink.

No říkal jsem si, že to nevadí. Aspoň jsem měl pořádné ponožky do těch bot. Jenže jsem šel kolem Ňú-Jorkru a vešel jsem dokonce dovnitř. No měli tam zlevněnou zelenou a fijalovou kalhotu a tak jsem si řekl, že to tam nemůžu nechat. Na stojanu jsem objevil ještě takové béžové šaty a divnotriko. No všechno jsem si to musel jít zkusit. Tím jsem porušil dokonce kabinková pravidla, protože si tam můžete vzít jenom 3 věci. Dále jsem šel do kabinky pro vozíčkáře, i když jsem zrovna nebyl vozíčkář. A ještě jsem v té kabince byl s Evísem.

No chci říct, že jsem se prostě ten den oblík hrozně blbě na to, abych si zkoušel věci v kabince. A zajímavé na tom je to, že já do kabinky lezu jednou na uherský rok, protože zkoušení oblečení nesnáším. To s tím uherským rokem lžu, ale prostě zkoušení nesnáším, to nelžu. Proto mám taky tak rád sekáče, protože tam nakupuji bez zkoušení.

No gatě mi byly velké, triko taky. Šaty mi byly. Byl jsem v nich moc krásný. Ale jak byly krajkové a obtažené a béžové, tak jsem si v nich připadal jak nahý a věděl jsem, že bych takhle mezi lidi nikdy nešel, protože by se na mě mohl někdo dívat.

Dnešní klidodárnost je, když uděláte všechno proto, aby si nikdo nevšiml, že nejste neviditelný.

22. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #328

Dneska se mi zase stala další věc, takže tu klidodárnost z minula musím zase posunout. Ale tak to nevadí.

Vzpomínáte, jak jsem psal, že za mnou do Krna přijede na návštěvu maminka? Vlastně si ani vzpomínat nemusíte, protože to není vůbec důležité. No ale jak tu byla, tak si sem dala do opravny svoje brejle, protože jí v nich ruplo sklo, aniž by ho nějak rozsedla. Což taky není podstatné. Podstatné je to, že jsem šel dneska ty brejle vyzvednout.

No a tak tam dojdu a paní za pokladnou hned ví, kdo jsem a proč jsem přišel. Zajímavé bylo i to, že si mě pamatovala i když jsem tam s maminkou ty brejle na tu reklamaci nesl. No každopádně reklamaci uznali a já jsem měl ty brejle vyzvednout.

No ale protože je to moje maminka, tak se mnou má i nějaké společné rysy. Například mi na ty brejle nedala žádné pouzdro. Což je samozřejmě zlé, protože jak paní za pokladnou poznamenala "vrtaný brejle nemůžete dát jen tak do kabelky". A tak jsem se tam chvíli kroutil a nevěděl jsem, co mám jako dělat. No pak mě osvítilo a řekl jsem, že teda nějaké pouzdro zakoupím, protože aspoň "budu mít nějakej prézent pod smrk". No pak mě napadlo, že bych se nemusel vyjadřovat takhle, protože to vypadá hrozně buransky.

No paní za pokladnou to ale vzala v cajku a jakože teda jo, že mi ukáže pouzdra. Ukázala na vytrýnu, kde maj pouzdra. No měli tam samá babkovská, co se mi ani trochu nelíbila. Říkal jsem si, že s takovým děsem bych fakt nepochodil a rozhodně jsem za to nechtěl vydávat peníze. Přece když už musím koupit pouzdro, tak to musí být se vší parádou a né jenom tak cosi přenosného.

A tak řikám: "A nějaké dětské nemáte?" a paní pokladní-očařová řiká, že mají jen jedno a táhne mě k jiné vytrýně. A vytahuje to jedno. Je červené a jsou na něm sloni (můžu to tady napsat, protože to nakonec nebude žádnej prézent pod smrk). Paní pokladní řiká, že se tam ty brejle možná nevlezou, ale že to vyzkouší. Pomalu tam brejle vkládá a pasujou tam. Tak jo. Říkám, že jo. Je mi jasné, že tohle prostě musím koupit. Nemám ani šajna, kolik to bude koštovat, ale jsem si jistý, že přesně tohle moje maminka potřebuje. Navíc maj sloni choboty nahoru, takže je to ještě lepší.

Paní pokladní řiká, že padesátdevět korun. Já se dívím, že tak děsně málo, páč pouzdro je fakt krásné a jsem v dojmech, že pjetikilo to spravit nemůže. Že mají 40 % slevy na pouzdra. Tak řikám, že cajk.

Dnešní klidodárnost je, když potkáte schovanou slevu.

21. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #327

Dneska jsem měl připravenou taky úplně jinou klidodárnost. Tu, co napíšu dneska, jsem si chtěl nechat na předposledy, ale okolnosti mě tak nějak donutily. Tu klidodárnost z dneška posunu na zítra. A takhle už to jde docela dlouho, takže si vlastně nejsem jistý, co budu dělat, až tahle třistašedesátpjetka teda skončí.

Zpět k věci. Já jsem tu dřív měl komentáře zakázané a pak jsem je povolil. Furt se jich trochu bojím, protože nemám rád, když na mě lidi křičí a říkají mi, že jsem divný nebo že jsem namyšlené mužské semeno. No a když ty komenty dovolím, tak mám obavy, že mi tu lidi budou psát nehezké věci, že kterých budu smutný, protože se budu bát toho, že ty lidi pak na ulici potkám a oni mi ublíží. Což je samozřejmě zcela mimo. Ale já si myslím, že lidi jsou divní, protože žiju sám se sebou /tedy nemyslím si, že jsem takovej celebrit, že by na mě měl někdo útočit/. Jsem prostě postižen. Jinak musím samože říct, jak moc jsem ke kritice imuňí a že vůbec pak nebrečím do polštáře a tak.

No a tak jsem ale nějak nakonec došel k zázvoru, že ty komenty povolím. A ono se nic hrozného nestalo. Nikdo mě na ulici nezmlátil. Dokonce mi tu ani nikdo nenadával.

No a tak si myslím, že dozrál čas, abych vám za ty komenty poděkoval. Já jsem z nich vždy tak hrozně šťastný, ale nejsem schopen na ně odpovídat, protože nevím, co bych na ně měl říct, protože srdeční tetelení se nějak slovy přeposlat nedá. Ale samože je čtu a dělám si jich hluboké vážení. A jsem taky rád, že si někdo klidodárnosti čte (furt, každý den, občas, jednou, to je buřt) a shledává je nějakým způsobem zábavnými.

Dnešní klidodárnost jste vy, moji čtenáři. A nebo taky milé komentáře.

20. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #326


Dneska jsem měl vymyšlenou nějakou jinou věc, ale pak se mi přihodilo tohle.

Byl jsem v Makru a při odchodu mě odchytil nějaký chlap a ptal se mě, jaký mám den. Přišlo mi to hezké. I když jsem věděl, že je to nabízeč nějaké věci, kterou jistojistě nechci. A tak jsem mu řekl, že dobrý!

A on jestli si můžeme chvíli popovídat. A já řekl, že ano, protože jsem si řekl, že bych se mohl trochu socializovat. No vytáhl nějakou platební kartu a dal mi ji tak 15 cm před obličej a zeptal se, jestli s něčím takovým platím. Řekl jsem, že ne, protože moje není modrá a taky že by to lidem neměl dávat tak blízko k obličeji, protože s věkem se prodlužuje vzdálenost, na kterou lze vidět na blízko. Odtáhl to a chvíli blbě civěl. Pokrčil jsem rameny a chtěl jsem odejít, ale on se mě zeptal, kolik je mi let. Řekl jsem popravdě, že nevím. Ale zahleděl jsem se na své boty a dopočítal jsem to pro něj.

Chtěl jsem ale, aby si prvně tipnul. Na druhý pokus se mu to povedlo. A mohli jsme pokračovat dál. Zeptal se, jestli jsem podnikatel nebo zaměstnanec. Řekl jsem ANO. A on se (po chvíli civění na mě) zarazil a zeptal se znova. Zase jsem řekl, že ANO, protože jsem si chtěl povídat a bál jsem se, že když řeknu jenom jedno z toho, tak mě pošle do háje a už si nebudeme povídat. Tak jsem řekl, že oboje. Ptal se, co mi vynáší víc. Řekl jsem, že zaměstnání a doufal jsem, že je to tak správně.

Bylo to cajk, prošel jsem. Povídali jsme si dál. Zeptal se, jestli vydělám víc než 15 000,- měsíčně. Věděl jsem, že musím říct, že ano. Ale místo toho jsem mu ukázal na jmenovku a zeptal jsem se, proč je jedna její strana zalepená. Hrozně mě to totiž v tom rozhovoru rozrušovalo a furt jsem se na to koukal. A taky jsem se na něco musel zeptat, aby to jako bylo spravedlivé, protože když se v rozhovoru pořád dokola ptá jenom jeden, vypadá to, že se ten, co je furt tázán, nechce moc bavit. No trochu ho to zarazilo, ale pak mi řekl, že je to proto, že má jen jednu jmenovku a ještě pracuje pro Billu, které dělá taky karty. Tak že to vždycky zakreje. Tu část, co zrovna nepotřebuje. Řekl jsem mu, že je to docela chytré, ale vypadá to neprofesyjonálně a měl by to nějak spravit.

No tak se zeptal, jestli vydělám nad 15 000. Řekl jsem, že jo. A on mi řekl, že mi dá kartu a já s ní budu všude platit a nějak ušetřím 2 % nebo co. Nezajímalo mě to a tak jsem neposlouchal, ale dělal jsem, jakože poslouchám. Zeptal se, jestli to chápu. Řekl jsem, že ano. A on se znova zeptal, jestli vydělám nad 15 000. Já jsem mu řekl, že už se ptal a že jsem odpověděl a že mě tedy vůbec neposlouchá. A on se začal omlouvat, že poslouchá, ale že rekapitulujeme. To se mi moc líbilo a tak jsem řekl, že ano. A on se zeptal, jestli tam dělám víc než 3 měsíce a já řekl, že ano.

A on řekl, že půjdeme k jeho stolečku, co měl hned za sebou a já mu dám občanku. Pak vytáhl složky, do kterých si jako dám všechny informace, které mi teď dá ve formě letáků. A pak se zeptal, jestli všechno chápu. A já jsem řekl, že ano. Že podnikám a pracuji a vydělám více než 15 000 a jsem tam déle než 3 měsíce. A on řekl, že né! Že jestli chápu tu věc s tou kartou. A já jsem řekl, že jsem myslel, že furt rekapitulujeme. Ten pán byl ze mě úplně vydřený. Bylo vidět, že neví, jestli mě má poslat do háje nebo se se mnou dál kamarádit. Já jsem se chtěl kamarádit a on to asi poznal, protože mě do háje neposlal.

A pak mi řekl, abych mu dal tu občanku. A já jsem pokrčil rameny a řekl jsem, že nemám. Demonstroval jsem to tím, že jsem vyndal ruce z kapes a zatřepal s nima, jako kdyby z nich občana mohla vypadnout. A on řekl, jestli je v autě. A já jsem řekl, že ano. A on řekl, ať pro ni zajdu. A tak jsem pelášil pryč.

Dnešní klidodárnost je, když pelášíte pryč.

19. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #325

Dnešní klidodárnost je, když si vsadíte na něčí výhru. A taky to, jak pak sledujete, jestli to tak fakt dopadne. No a ještě můžete něco vyhrát!

18. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #324

Dneska jsem začal den tím, že jsem se hrozně smál. Bylo by to dobré, kdybych ale nebyl venku a nechtělo se mi hrozně čůrat. A pak jsem hned nastoupil do autobusu. A pak jsem hned jel do práce. Bylo to hodně zlé. Nakonec jsem se ale na ten hajzlík dostal a vše bylo v pořádku. Klidodárné bylo jednak to, že už se mi tak moc nechtělo a druhak to, že jsem byl v teple. Ale to nemůže být dnešní klidodárnost, protože už i já vím, že nikdo nemá rád věci o vyměšování. Nebo že se to tak obecně dělá, že se to nemá rádo. A já jsem serijóza, takže vám povim ještě něco jiného.

Jelikož mi to ranní přišlo tak klidodárné, že jsem se rozhodl, že si to cestou z práce zopakuju. Dal jsem si před odchodem kafe a čaj. A ještě jsem si ve vestybul koupil velké kofí tu gou. Hodil jsem do toho automatu obnos a ono mi to udělalo kafe. No vytáhnu to ven a spíš to vypadalo jak hodně slabý citrónový čaj. Ale tak řekl jsem si, že to nebudu zkoumat a když to bude čaj, tak vypiju i čaj. Líbil se mi ten taj, který to opřádal.

No šel jsem směrem na šalinu, páč jsem byl dneska zase ekologický a hřál jsem se o ten kelímek. Až to trochu ochladlo, tak jsem se zkusil napít. Nebyl to žádnej čaj, asi jim prostě v kafematu došlo kafe a tak jsem dostal jen výcuc z trubek a horkou vodu. Chutnalo to šedě a fakt jsem to nepil. Hodil jsem to do koša. Nicméně se mi to stejně povedlo. Ta dvojitá klidodárnost z rána.

Dnešní klidodárnost je, když si za den zopakujete jednu klidodárnost dvakrát.

17. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #323

Dneska jsem celej den ležel v posteli a dělal jsem koukání na svůj oblíbený středověký seryjál. Tedy on není ze středověku jakože vznikem, ale odehrává se tam. Je to vlastně celkem konina, ale mají tam velmi bohaté dekorace a kostýmy, a tak mě to moc baví. A taky k tomu mám různé moudré mrmle a moje maminka taky. Díky tomu je to zábavné. Ale jistě jsem tu již měl klidodárnost o seryjálových maratonech i o válení se v pelechu. Tak jsem mamince řekl, aby mi vymyslela dnešní klidodárnost, jakože bych dneska udělal Křeslo pro hosta. Ale ona nechtěla. Takže je to zase na mě.

Minule jsem tu psal něco o tom, že je klidodárnění třistašedesátpětka a že mi vlastně za fous skončí, pokud se nestane něco, co nečekám. No a stále tu nejsou věci, které považuji za extrémně klidodárné, ale zatím jsem je nemohl udělat, protože na to nebylo počasí/čas/prostředky a tak dále. A tak jsem se rozhodl, že dneska pojednám o super klidodárnosti, kterou jsem dneska nedělal. Čistě proto, že velmi aktuélně hrozí, že se na ni nedostane, protože ji nebudu schopen reálně vykonat, abych vám o ní mohl pojednat

Dnešní klidodárnost je totiž stavění sněhuláka. Podle maminky je hlavní, aby měl sněhulák prsa. Taky byste mu měli na hlavu dát hrnec, který musí být hnusný, aby ho nikdo nechtěl ukrást. Já si ale myslím, že lidi ukradnou i hnusnej hrnec, protože si řeknou, že pro sněhuláka je to dobrý a vezmou si ho.

16. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #322

Nějak mě bolí hlava (což mě nikdy nebolí) a je mi hrozně nedobře, takže to vezmu hopem. I když jsem dneska chtěl vykládat fakt dlouho.

Moje maminka totiž objevila, že ve městě, kde Jasmín bydlí, když nebydlí v Krně (všichni víte, kde to je, ale vždycky to dělám tajné, tak musím i teď), se znovuotevřelo městské kino. No a tak jsme se rozhodly, že tam musíme zajít. Jelikož jsem tento týden docela neplánovaně přijel dom, neměly jsme lístky dopředu. Nicméně v Drbně (místní noviny) je program kina. Díky tomu jsme věděly, že se dneska promítá. A dokonce ve třidé. Já jsem v kině na třidé ještě nikdy nebyl. Hlavně proto, že kina nemám rád a tak do nich nechodím.

Ale s maminkou jsme si řekly, že tam musíme jít. Nejenom proto, že rády chodíme na divná místa, kam normálně nechodíme (jako například to špiclování v kostele. Což nám připomnělo, že už jsme dlouho v žádném nebyly a možná maminku ukecám, abysme si zas zašly zazpívat. Ale to sem nepatří teď). No a tak jsme se rozhodly, že do toho kina pudem, i když nemáme lístky.

No tak dojdem do kina asi 15 minut před představením a postavíme se do fronty ke kase. Frontu tvořím já a moje maminka. Za okýnkem nikdo. Tak tam stojíme a čekáme. Paní, která stojí u vstupu do kinosálu, huláká, že "paní hnedka přijde". Moje maminka vydedukuje, že huláká na nás a myslí tím, že tam jako máme tu umělou frontu dělat dál. Mi to přijde chytré, protože mají zdarma lidi, co dělají umělou frontu. Vypadá to díky tomu, že je prostě nátřesk, i když není. A paní pokladní má navíc pauzu. Prostě super nápad, jsem nadšený. I když tam stojím jak trubka.

No a tak tam tak 5 minut děláme tu frontu a je to korunované úspěchem, protože se za nás postaví nějaký pán s dítětem. Mám dobrý pocit, že se to povedlo, ale zároveň si připadám ohavně použitý. Pak konečně dojde ta paní pokladní a já si řikám, že jí to nějak vrátím, pokud na nás nebude megamilá. Bohužel megamilá je a tak nekrutořím. Ptá se, kam to chceme. Říkám, že do sálu, protože tady už jsme si postály. Ukazuje se, že jsem nepochopil dotaz, neb si máme z jejího monitoru vybrat místa k sezení.

Je tam hodně růžových políček a 5 černých. Maminka se ptá, jestli volíme z růžových nebo z černých. Z růžových. Maminka vybere 2 místa, já přikyvuju. Paní pokladní se ptá, jestli chceme 2 lístky i přesto, že maminka vybrala 2 místa. Opět to nechápu a říkám jí, že nám stačí 2 místa, protože si myslím, že si přece nemusíme kupovat místa i pro svoje kabáty. Jednak se kabáty na film nebudou dívat, protože nevim, kam bych jim dal ty třidébrejle a druhak si myslím, že je ten sál tak prázdný, že se tam pro ně nějaké místo najde.

Maminka za tu prču zaplatí tři stofky a jdem k to paní, co na nás prvně hulákala, že paní přijde. Dám jí lístky, ona jich kus odtrhne a dá nám brejle. Vejdem do sálu a obsadíme 4 místa. 2 my a 2 kabáty a kabelky. Tak přeci jsem se dočkal zadostiučinění za falešnou frontu!

Pak si otřeme si nafasované brejle, protože kdovíkdo to měl před náma na rypáku. Lépe na to nemyslet. No a pak začne film. Jmenuje se to nějak Justyn a jak byl rytířem. Nebo tak něco. Je to o Justinovi, co se chce stát rytířem, ale moc mu to nejde. Hlavně mu moc nejde zabíjení. Žádnej Sandor Clegane. I tak ovšem neusínám a dodívám se do konce.

Dnešní klidodárnost je, když vychytáte prázdné kino.

15. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #321

Díky klidodárnostem vím, co je dneska za den. To mi přijde jako hodně hutná věc. Dneska jsem měl velmi akční den a jednou jsem v něm lhal. Ale bylo to ku prospěchu věci a navíc to bylo ve škole, takže se to počítá.

Dneska mám úplně jasnou představu o tom, co je dnešní klidodárnost, ale nejsem si až tak úplně jistý, jestli to zvládnu přepsat sem, protože je to velice pocitové. Jo a taky jsem dostal pohled od Rionky a jsem z něj úplně odvařený a zjihlý (tak moc je krásný). Tak. Ale to sem moc nepatří a tak to dám kurzívou, aby to bylo jasné. A teď už ke klidodárnosti.

Dneska jsem byl v OC Max (nebo tak nějak) v Bystrci. Je to úžasné místo. Prvně jsem tam byl v kavárně. A už se dostávám k tomu, že to nezvládnu popsat. Na židlích měli santovské čepice, hrála tam televize, bylo tam hodně velké přítmí. Obsluze bylo tak 55 let, ale vypadala na 80 s tím, že měla umělé vlasy, umělé řasy, umělé nehty, 89 stříbrných náhrdelníků a neskutečně obtažené oblečení na neskutečně osolárkované pleti. A byla moc moc moc milá.

Celé to tam vypadalo jak zapadlý americký bar (jak ho znám z devadesátkových amerických filmů) v době vánočních svátků, a přenesený do českého prostředí. Bylo to tam prostě neskutečně ohavné, ale zároveň tak krásné a hravé. Otřesný podnik, kam bych chodil klidně každý den. A to byl jen úvod. Pak jsem touto kavárnou prošel do celého toho Max centra. Úplná novodobá historie. Přesně takhle nějak mohly podle mě vypadat obchody za komunismu. Tedy čerpám z mých velmi matných vzpomínek, seryjálu Vzpomínáme a vyprávění. Jo a je mi jasné, že rozdíl je minimálně v tom, že dneska je tam daleko víc zboží. Ale jde o ten pocit, který jsem z toho měl já. A to je přesně to, proč si myslím, že je dnešní klidodárnost špatně použitelná pro ostatní. Prostě si tam asi musíte zajít. OC Max. Stojí to za to.

Dnešní klidodárnost je, když se dostanete na nějaké místo, které má atmosféru takovou, jakou si myslíte, že ji mělo něco historického v době, kdy to nebylo historické.

14. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #320

Poslední dobou jsem tak bezčasový, že nestíhám psát dostatečně dlouhá klidodárna. A jak si můžete všimnout, dnešek není moc výjimka.

Ale to nevadí, protože jsem si jist, že to opět trochu napravím, jelikož mám v plánu jet na fous navštívit maminku. S tou je, jak zde již známo, vždy kupa trapasů, takže o klidodárna není nouze.

Dnešní klidodárnost je, když si na hlavě zapletete copánky. Je to něco úplně jiného než natáčky nebo česání. Ale potřebujete k tomu vlasy.

13. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #319

Dneska musím být stručný.

Dnešní klidodárnost je meduňka. Už jen to slovo samotné.

12. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #318

Nedávno jsem se dozvěděl, že jsem klidodárnosti zamýšlel jako 365ku. Já jsem už úplně zapomněl na to, že jsem říkal, že začnu o chvíli dřív, abych taky o chvíli dřív mohl skončil. Ale je to tak, říkal jsem to. Musím říct, že se mi vlastně ani moc skončit nechce. Proto jsem začal dělat přemýšlení, že udělám nějaký super výzkum, který bude pojednávat o tom, co je vhodné dělat za další 365ky. A to jenom proto, že si myslím, že dělat výzkum by mohlo být zábavné.


A pak jsem si řekl, že by to asi nebylo moc fér, protože už jsem se vlastně rozhodl, co budu dělat dál, až mi klidodárnost doběhne do čísla 365.


Dnešní klidodárnost je, když myslíte na Vánoce. A to i v případě, že je nemáte rádi a neslavíte je.

11. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #317

Dnešní klidodárnost je, když vám někdo přijde naproti.

Čím víc tma a zima je, tím vyšší klidodárnost je.

10. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #316

Příběh. Vnímáte, jak je to slovo neuvěřitelně hřejivé a přitom plné chladného vzduchu, který se drží kolem mokré kamenné zdi? Nebo v okapech spolu s hnijícím listím.

Já vlastně nemám příběhy rád, protože mají konec. A ono ve skutečném světě nic konec nemá. Příběhy nám vlastně vždycky lžou, protože nás nutí si myslet, že konce existují. To je na nich to neklidné. Proto lidi v příbězích nežijí, ale vymýšlejí si je. Protože ve své hlavě můžete dělat cokoliv. Dokonce tam můžete mít i konce.

A tak jsem se dneska večer rozhodl, že si jeden takový příběh udělám. Samozřejmě jsem ho musel mít většinu v hlavě, protože jinak by to nebyl příběh, protože by neměl konec. A zbytek obstaral večer venku.

Dnešní klidodárnost je, když si uděláte příběh.

9. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #315

Dneska jsem vymyslel takovou hrozně zajímavou klidodárnost, ale stihl jsem ji zapomenout.

Proto musím sáhnout do zlatého fondu klidodárna a použít unverzální.

Znáte takový ten pocit, když někam musíte a moc se vám tam nechce? Ale děláte počítání s tím, že tam teda jako půjdete.

Dnešní klidodárnost je, když zjistíte, že nemusíte někam, kam se vám vůbec nechtělo.

8. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #314

Dneska jsem dal tomu krájítku na jablka druhou šanci. Rozřízlo mi i druhý palec. Vlastně si myslím, že jsem ho minule nepřestal používat proto, že to tak nekomfortně krájelo jabka, ale proto, že jsem se s tím furt řezal. No každopádně už jsem to odložil do šuplíka a na každém palci mám náplast s kočičkou.

Taky jsem dneska donesl dom asi 6 sešitů s křížofkama, protože je měli v Albrechtu a já si myslím, že je to super klidodárné, když sedíte na balkoně s kafem a luštíte si křížofky. Ale křížofky jsem už jako klidodárnost měl a tak bude ta dnešní hodně zakuklená.

Ale to nevadí, protože si tam zase můžete domyslet něco svého.

Dnešní klidodárnost je, když zjistíte, že někdo dělá věci, které děláte taky, ale nikdy byste to nikomu neřekli.

7. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #313

Dneska jsem byl 2x na poště, 2x jsem lhal, koupil jsem si 2 kafe a luštil jsem si na přednášce osmisměrku. Vyluštil jsem ji.

A pak jsem si na večeři dělal jablka. Vymyslel jsem takový zlepšovák, který už někdo evidentně vymyslel přede mnou. Tak já jsem to posunul dál, to jsem chtěl říct.

Možná ten vynález taky znáte. Je to takové kulaté a nožaté a když s tím správně zatlačíte na jablko, tak vám to vydělá jádřinec a zároveň to udělá 10 měsíčků jablečných. Tak to je to něco, co vymyslel někdo přede mnou.

Já jsem to posunul dále. Během užívání tohoto předmětu v minulosti jsem totiž narazil na tři problémy:

  1. Pokud máte velké a tvrdé jablko (což já teda mám), musíte mít docela sílu, abyste to správně použili.
  2. Pokud máte velké a tvrdé jablko (což já teda mám), máte problém v manévrování s tím cajkem. Jablka jsou totiž často křivorostky a tak se stane, že předmět užijete až k podložce, ale kus jádřince vám v jabku (v některém měsíčku) zůstane, protože je prostě křivo narostlý.
  3. Pokud máte velké a tvrdé jablko (což já teda mám), jsou ty měsíčky moc velké a ne jednohubaté. Což mi vadí.
No zatím jsem to řešil tak, že jsem to prostě nakrájel ručně normálním nožem. Sice jsem se obvykle pořezal, ale měl jsem kusy jablka akorát do pusy a ještě bez jádrostředu. No dneska jsem si řekl, že teda ten cizí vynález zkusím vylepšit. A tak jsem všechny body nepříjemnosti elimonoval:
  1. Rozřízl jsem jablko před užitím předmětu na jablko. Napůl. Jakože na hvězdičku. Jablko pak nebylo tak velké a šlo to snadno rozdělit tím předmětem.
  2. Rozřízl jsem jablko před užitím předmětu na jablko. Napůl. Jakože na hvězdičku. Daleko lépe byl vidět jádřinec, takže jsem ho celý odstranil správně.
  3. Rozřízl jsem jablko před užitím předmětu na jablko. Napůl. Jakože na hvězdičku. Měsíčky byly tedy poloviční a dobře se jedly. I když mohly být trochu menší, ale tak co už.
No a jednou jsem to krájel a nechal jsem pod tím palec. Takže jsem si z něj odstranil docela velký kus kůže.

Dnešní klidodárnost je Novikov.

Shrnul bych to tak, že s nožem to trvá déle, ale zase jsou ty kousky přesně tak velké, jak chci a zranění se hojí daleko lépe, méně krvácí a bolí. S krájítkem na jablka to mám rychleji, ale zranění je velmi bolestivé a vypadá to, jak kdybych zrovna menstruoval palcem. A stejně jsou kusy jablek moc velké.

6. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #312

Dnešní klidodárnost moc univerzální nebude, protože ne každý nosí brýle. Já ale ano a tak jsem se rozhodl, že o nich pojednám. Vlastně už jsem tu o nich jistě několikrát povídal, ale nevěnoval jsem se jim speciálně.

Já totiž nosím brýle už hrozně dlouho. Nevim jak dlouho přesně, ale někdy asi od základní školy nebo tak nějak. No a protože jsem byl toho zázvoru (a kruté děti ve škole taky), že mi vůbec nesluší, ukecal jsem maminku, aby mi koupila čočky. A tak už asi třeba 10 let nosím čočky.

No nicméně jsem šel jednou kolem brýlařství a koupil jsem si brýle, které jsem měl v plánu nosit i mezi lidi (protože brýle doma jsem samože měl, ale sám sobě jsem se v nich nelíbil). No a abych to zkrátil, tak se to celé povedlo a i paní doktorka přes brejle říkala, že mi sluší a tak. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.

I tak ty brejle mezi lidi moc nenosím, protože si v nich nepřipadám úplně ve své kůži. No ale (a už to přijde), když si je mezi lidi vezmu, tak to má jednu neskutečnou výhodu. Vypadám v nich totiž chytře! A to je přesně ono, o čem jsem tu chtěl pojednat!

Dnešní klidodárnost je, když máte brejle, ve kterých vypadáte chytřeji, i když si v nich nepřijdete krásněji. No a aby to bylo univerzálnější, tak místo brejlí můžete použít nějaký jiný doplněk nebo oděv, díky kterému vypadáte pro okolí chytřeji.

5. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #311

Dnešní klidodárnost je aromalampa.

Aromalampa je věc vysoce zimní, takže konečně dozrál její čas. A každej si navíc může vybrat svoji příchuť a tak. A ještě to svítí.

4. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #310

Dneska jsem zase nestihl napsat klidodárnost včas, protože jsem se díval na dánský historický film, který byl o Dánsku na konci 18. století. Historické filmy mám rád, protože mi přijdou reálnější, než normální dnešní filmy. Hlavně proto, že to končí špatně a ty kladné hrdiny na konci obvykle popraví. Nebo umřou v bídě a smutku. Prostě tak nějak se to reálně děje. V nových filmech se to tak neděje. To mě mate a nemám to rád.

Každopádně o Dánsku v 18. století toho moc nevím, takže nejenže je už vlastně dost pozdě a měl bych jít spát, ale musím si ještě dohledat nějaké dánské reályje, abych byl v obrazech.

Dnešní klidodárnost je koukání na historické filmy.

3. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #309

Dneska mám takovou podivnou klidodárnost. Vlastně ani nevím, co přesně je na tom klidodárné, takže budu tak nějak psát a ono z toho na konci něco vyleze a já hladce odvodím jednovětnou klidodárnost.

Měl bych asi začít tím, že mám hrozně rád továrny a fabriky. Hlavně takové ty staré a opuštěné. Ale i ty funkční staré jsou dobré. Ty nové ani tak ne, protože mají trend být světlé a čisté a tak to ztrácí to kouzlo niterného tajemna, protože když do koutu vidíte, dá hodně práce si představit, že je tam i něco jiného, než to, co tam vidíte. Tím kouzlem myslím takové to, co cítíte, když vitráží v kostele prosvítá světlo. Tak ten sám pocit umí vyvolat fabrika. Taková ta zlomená naděje. Ale nové fabriky to neumí. Aspoň tedy pro mě to neumí. 

No ale zpět k tématu. Myslím si, že staré fabriky má rádo hodně lidí. Takže to zas není taková super věc. Staré fabriky jsou vlastně taková štěňátka mezi stavbami. No a speciální odnoží fabrik jsou elektrárny. Třeba střední škola fakt sála, ale ekskurze do elektráren za to stály.

No a včera jsem ležel u televize a na Dvojce (asi) dávali takový ten pořad, který se věnuje nějakému jednomu tématu z archivu. No a teďkonc to bylo zrovna o energiích, takže nám ukázali Venezuelu a její novou přehradu a taky uhlí a především ropu v Sovětském svazu. No a taky tam ukazovali nejstarší sovětskou jadernou elektrárnu.

Jaderné elektrárny mám rád. A tak jsem dneska neodolal a musel jsem si o tom něco nahledat. No a dostal jsem se až k nejmenší jaderné elektrárně na světě. A ta je taky v Rusku. Bilibino. Vlastně je to i nejseverněji umístěná jadernost na světě.


No a tak jsem se dostal na Google Mapy a klikal jsem v nich a tak, protože jsem to zkoumal. Teda neskončil jsem jenom u těch map, načetl jsem si kopu článků a podíval se na videjo z té elektrárny a na fotky a tak. Nicméně ty fotky z Google Map mě zaujaly, takže se s váma podělím o tenhle link: 
http://

Ta jadernost se nachází drobet víc na východ od toho města.

Bohužel furt nevím, co je dnešní klidodárnost. Jestli továrny, elektrárny, jaderné elektrárny, Bilibino nebo procházení obrázků míst, kde jsem ještě nikdy nebyl. Pauza na rozhodování.

Dnešní klidodárnost jsou stará Ruská města, protože prostě mají co do sebe. Stačí jeden pohled.