16. srpna 2013

Každodenní klidodárnost #230

Obecně si myslím, že jsou historky o tom, jak je někdo jetel, velmi oblíbené. Připomíná nám to, že v tom nejsme sami. Ale jelikož je to cizí historka, nemusíme to přiznávat a máme to schované uvnitř. A přesně proto dneska zase vyberu historku, ve které se mi opět něco nepovedlo.

Krom toho, že jsem si prodřel ruce lanem, když jsem z balkónu dolů spouštěl asi 43x koženou cestovní kabelu naplněnou porculánem a hrnkama (tohle taša nečekala), se mi stala další zraněnověc. Jak je jasno, opět s maminkou makáme na vyklízení. Dneska přišly na řadu ohadry a vůbec látky (závěsy i záclony jsem sundal a ani jednou jsem neupad).

No a tak jsme ty ohadry napytlovaly a že je jako půjdeme pěkně vložit do kontejnerů na oblečení. Takové ty sběrné. A tak jsme si naložily dvojkolák a vydaly jsme se. Správně jsme dělaly, že jsme auto a já jsem si dobrovolně vzal roli házeče blinkrů. Bohužel to nebylo potřeba. Ke kontyšům jsme dojely v pohodě a nepoztrácely jsme cestou ani jednu hučku. Problém byl to ládování věcí dovnitř. Protože se nám to hned po prvním vložení ucpalo.

I tak se stalo, že jsem neohroženě vylez na ten dvojkolák a počal do kontyše strkat ruce a prošťuchovat ho, jelikož mi přišlo, že jsem zevčera dobře proškolen. Celou dobu jsem myslel na to, že když neuspěju, jsem aspoň aspirant na Dárvinovu cenu. Hřálo mě, že mí soupeři si to jistě neuvědomovali. No a tak jsem balancoval na hraně dvojkoláku (který držela maminka) a rukama uvolňoval záclony nebo nevim co. Možná vás napadá, že by tam přece měla jít moje maminka, protože z mých historek plyne, že je daleko schopnější a zručnější než já. To sice ano, ale já jsem zase o hlavu vyšší, takže výšková práce je vždy na mě (jako sundávání záclon).

No nakonec jsem to prokydl a pokračovaly jsme dál. Až do chvíle, kdy se to zaseklo zavřené a nebylo již možno udělat nové prošťuchování. Tak jsme kontyš nechaly nadobro zavřený a za hlasitého hvízdání a chůze s napnutýma nohama jsme se odporoučely k dalšímu sídlu kontyšů, protože se přece nebudem vracet s nákladem ohader zas dom.

U druhé zastávky už to šlo celkem hladce. Jenom jsem si tam jednou přiskřípl prsty. A taky jsem jednou zakopl hned poté, co mě maminka poučila, abych hlavně nezakopl.

Dnešní klidodárnost je třídění odpadu i v případě, že je to trochu složité.

Žádné komentáře:

Okomentovat