29. září 2013

Každodenní klidodárnost #274

No dneska mám takovou veselou historku, která už je trochu starší, ale mám dneska víc chuť dělat povídání. No budu předpokládat, že víte, jak funguje sklep v paneláku nebo bytodomě. Prostě máte dole vyhrazenou kójičku, která je jako váš sklep. Řikám jako, protože pokud máte dům, tak se to moc nedá srovnat. Třeba sklep doma v neKrně je fakt velkej a temnej, že i potemník by se tam bál. A to tam je dokonce nové plastové okno. Ale to je jedno, o tom jsem povídat nechtěl.

Prostě berme v potaz jen tu kójičku, co je teda sklep. No dělaly jsme s Evísem kupování nových křesel do obyváka a tak bylo najednou moc tlustokluků (=FatBoy). Tak jsme se rozhodly, že sklep je dobré místo. A tak šel tlustokluk do pytla a do krabice. A pak teda následoval ten sklep.

Evís táhl tu krabicu a já klíče od sklepa. Byl jsem hrozně chytrej a na cestu jsem si frajersky nezavázal tkaničky u kecek. No bylo asi po jedenácté hodině večer, ale to nevadilo, protože jsme se rozhodly, že budem děsně potichu. Tak jsme došly až ke sklepu a odemkly jsme. Teda já jsem odemkl. Pak Evís odložil krabicu a odemkl kójičku. Krabica se trochu klimbala, jelikož nabyla kulatého tvaru, protože ji tlutokluk trochu vyboulil. Škrkalo to po zdi, ale narovnal jsem to. Moc kraválu to nadělat nestihlo. No a Evís se rochnil v kójičce a já jsem stál na chodbě, protože v kójičce je místo pro půlku jedné, a hlídal krabicu.

V tom zhaslo světlo, které je samože na fotobuňku. I začal jsem tam skákat a mávat rukama, aby se to zase rožlo. Nic se ale nedělo a tak jsem tam spokojeně chvíli trsal ve tmě. Evís mě teda po chvíli upozornil, že je tma a to není dobré, protože tam nic nevidí. Začal jsem se bát (logicky) a volal jsem na Evíse i přesto, že jsme si řekly, že budem potichu. Evís teda nějak vylez a ono se to rožlo. Ani nemusel máchat rukama. Já jsem se trochu lekl a jak jsem skákal, tak jsem si přišláp tu tkaničku a trochu jsem zavrávoral, málem upadl a hlavně vyjekl. Dodal jsem pššt, aby bylo jasné, že se to jako nestalo.

Mezitím Evís udělal v kójičce místo a narvaly jsme tam tu kulatou krabicu, která se začala drásat ven. Zamkly jsme to a daly si odchod. Znova jsem zakopl a řekl jsem pššt. Evís řekl taky pššt a následně si 2x neskutečně hlasitě kýchl. Já udělal pššt. A pak jsme se začaly smát do dlaní a dělat hrozně hlasité pffchcht. Mezitím už jsme běžely zpět dom. Nezakopl jsem.

Dnešní klidodárnost je noční chození do sklepa. Je to prostě dobrodružné.

Žádné komentáře:

Okomentovat