16. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #322

Nějak mě bolí hlava (což mě nikdy nebolí) a je mi hrozně nedobře, takže to vezmu hopem. I když jsem dneska chtěl vykládat fakt dlouho.

Moje maminka totiž objevila, že ve městě, kde Jasmín bydlí, když nebydlí v Krně (všichni víte, kde to je, ale vždycky to dělám tajné, tak musím i teď), se znovuotevřelo městské kino. No a tak jsme se rozhodly, že tam musíme zajít. Jelikož jsem tento týden docela neplánovaně přijel dom, neměly jsme lístky dopředu. Nicméně v Drbně (místní noviny) je program kina. Díky tomu jsme věděly, že se dneska promítá. A dokonce ve třidé. Já jsem v kině na třidé ještě nikdy nebyl. Hlavně proto, že kina nemám rád a tak do nich nechodím.

Ale s maminkou jsme si řekly, že tam musíme jít. Nejenom proto, že rády chodíme na divná místa, kam normálně nechodíme (jako například to špiclování v kostele. Což nám připomnělo, že už jsme dlouho v žádném nebyly a možná maminku ukecám, abysme si zas zašly zazpívat. Ale to sem nepatří teď). No a tak jsme se rozhodly, že do toho kina pudem, i když nemáme lístky.

No tak dojdem do kina asi 15 minut před představením a postavíme se do fronty ke kase. Frontu tvořím já a moje maminka. Za okýnkem nikdo. Tak tam stojíme a čekáme. Paní, která stojí u vstupu do kinosálu, huláká, že "paní hnedka přijde". Moje maminka vydedukuje, že huláká na nás a myslí tím, že tam jako máme tu umělou frontu dělat dál. Mi to přijde chytré, protože mají zdarma lidi, co dělají umělou frontu. Vypadá to díky tomu, že je prostě nátřesk, i když není. A paní pokladní má navíc pauzu. Prostě super nápad, jsem nadšený. I když tam stojím jak trubka.

No a tak tam tak 5 minut děláme tu frontu a je to korunované úspěchem, protože se za nás postaví nějaký pán s dítětem. Mám dobrý pocit, že se to povedlo, ale zároveň si připadám ohavně použitý. Pak konečně dojde ta paní pokladní a já si řikám, že jí to nějak vrátím, pokud na nás nebude megamilá. Bohužel megamilá je a tak nekrutořím. Ptá se, kam to chceme. Říkám, že do sálu, protože tady už jsme si postály. Ukazuje se, že jsem nepochopil dotaz, neb si máme z jejího monitoru vybrat místa k sezení.

Je tam hodně růžových políček a 5 černých. Maminka se ptá, jestli volíme z růžových nebo z černých. Z růžových. Maminka vybere 2 místa, já přikyvuju. Paní pokladní se ptá, jestli chceme 2 lístky i přesto, že maminka vybrala 2 místa. Opět to nechápu a říkám jí, že nám stačí 2 místa, protože si myslím, že si přece nemusíme kupovat místa i pro svoje kabáty. Jednak se kabáty na film nebudou dívat, protože nevim, kam bych jim dal ty třidébrejle a druhak si myslím, že je ten sál tak prázdný, že se tam pro ně nějaké místo najde.

Maminka za tu prču zaplatí tři stofky a jdem k to paní, co na nás prvně hulákala, že paní přijde. Dám jí lístky, ona jich kus odtrhne a dá nám brejle. Vejdem do sálu a obsadíme 4 místa. 2 my a 2 kabáty a kabelky. Tak přeci jsem se dočkal zadostiučinění za falešnou frontu!

Pak si otřeme si nafasované brejle, protože kdovíkdo to měl před náma na rypáku. Lépe na to nemyslet. No a pak začne film. Jmenuje se to nějak Justyn a jak byl rytířem. Nebo tak něco. Je to o Justinovi, co se chce stát rytířem, ale moc mu to nejde. Hlavně mu moc nejde zabíjení. Žádnej Sandor Clegane. I tak ovšem neusínám a dodívám se do konce.

Dnešní klidodárnost je, když vychytáte prázdné kino.

Žádné komentáře:

Okomentovat