25. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #331

Už jsem dlouho nezačínal tím, že kdo mě zná, ví.

Kdo mě zná, ví, že rád jezdím prostředky hromadné dopravy. I když mě tam někdy napadají opilci a ženy mě mlátí kabelkama a kočárky mi ujíždí nohy a tak. Prostě to mám i přesto rád.

No a jelikož už začala zima, udělaly některé šaliny všímání a začaly více větrat, takže je v jich hrozná zima. Je to sice fajn, když zrovna prší, protože se míň rosej okna, ale jinak to moc fajn není. No a dneska jsem zase organický a tak jedu do práce šalinou. Výhoda je i v tom, že si můžu číst knihu. No a tak si tak jedu a na hlavním nádraží musím přesedat.

No a tak tam stojím a čekám a vidím, že jede Slimák bez slizu (v Praze tomu prý řikaj Poršetra nebo Kaziden, ale já tomu řikám Slimák, páč to tak vypadá). Já tu šalinu nesnáším tak moc, že ji mám rád. Hlavně to sedátko vzadu, protože mě tam obvykle nějaká žena uhodí kabelkou. No a tak si řikám, že si zas půjdu sednout dozadu. Ale už je tam obsazeno a tak si sedám na to nejlepší místo (možné druhé nejlepší místo, protože nejlepší místo je takové to jednosedátko, které dosahuje šířky 1,5*normální sedátko, takže si připadáte jak debyl, když na něm sedíte sám, ale zase nenecháte nikoho sednout k vám, protože, jako všichni cestující, perferujete bezkontaktní sezení) - na dvojšestici sedadel, kdy sedíte čelem k oknu a zároveň cestujícím naproti vám.

Je to otřesné místo. Nejenže čumíte na ty lidi naproti (v lepším případě nad jejich hlavy), ale ještě se do té uličky mezi sedadly vmáčknou stojáci, kteří vás mlátí kabelkama do kolen. Prostě super věc.

Dnešní klidodárnost je, když si v ranní zimě sednete přesně nad topení.

Žádné komentáře:

Okomentovat