30. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #336

Dnešní klidodárnost je, když jedete hodně kilometrů na sever jen proto, abyste si poseděli sami v kavárně, kde jste předtím nikdy nebyli. A pak zas jedete dom.

29. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #335

Píšu to zas pozdě, ale tak co už. Hlavní je, že to platí.

Dneska se mi stala taková zajímavá věc. Totiž možná jsem tu pojednal o tom, kterak jsem si někdy v létě (zhruba) koupil dvoje nové gatě. Jedny šedé a jedny černé. No a víte, jak mají kalhoty takový ten knofl nad zipem, kterému každý řiká jinak? No tak ten bych u těch šedých po 1. vyprání vypadený. Jakože z vnitřní strany. Vtip byl v tom, že tam samože sám o sobě držel, ale nesmělo se s tím manipulovat.

Mi to jako nijak nevadilo, neboť jsem ty kalhoty stejně nerozepínal, když jsem si je nazouval nebo vyzouval. Takže to ničemu nevadilo. No a dneska jsem byl na záchodě těsně před tím, než jsem šel do škole. No a co se nestalo. Prostě když jsem stál na tom záchodě, tak mi z ničeho nic (a fakt doteď nevím proč) ten knofl vypadl.

Což není nic divného, protože tam byl jen tak nastrčen, jak jsem popsal výše. Ale vtip je v tom, že se stalo přesně to jediné, co se vám na záchodě stát může. Prostě skočil přímo do mísy. No hrozně jsem se smál a řekl jsem si, že je to bžunda. Tak jsem se ho ani nepokoušel lovit.

No samože jsem to mohl udělat nějak jinak, ale řekl jsem si, že když mi budou padat celej den kalhoty, mám větší šanci začít něco vtipného, než kdybych si ty kalhoty převlíkl. Nebo kdybych si vzal pásek. Nebo kdybych to nějak přišil nebo přišpendlil. Prostě jsem odešel z domu s kalhotama bez knoflíka. Mi ty gatě padaly už i když ten knofl měly (což je asi jasné, jelikož jsou to skinny jeans, které si obleču aniž bych je rozepl). No a teď to bylo ještě horší.

No vypad jsem z domu a za chvíli jsem pocítil první úskalí svého super dobrodružstva. Například jsem si neuvědomil, že mám kabát někam ke kolenům. Víte, když mi gatě padají normálně, tak dám prostě pěstičky do kapes a je to dobrý. Nebo dělám, že něco hledám v kapse a gatě si elegantně potáhnu. Ale díky tomu kabátu to nějak nešlo udělat. Tak jsem dělal velmi dlouhé kroky, abych gatě udržel nahoře. Díky tomu jsem došel dřív na šalinu a měl jsem čas si kalhotu pomalu pod kabátem potáhnout nahoru.

No pak jsem nased do šaliny a dojel do škole. Cestou do škole jsem dělal zase dlouhé kroky a vymýšlel jsem, jak to udělám dál, protože to už jsem hrál svoji vlastní soukromou hru, která byla o tom, že nikdo nesmí poznat, že mi padaj gatě víc, než je obvyklé.

No pak jsem objevil dámskou toaletu a už to přestalo být zábavné, protože to vyřešilo všechno. A plandavý svetr vyřešil ten zbytek (když jsem sundal kabát).

Dnešní klidodárnost jsou lávové kameny.

28. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #334

Chtěl jsem napsat dlouhosáhlost o knihovním skladu a kafi. Nebo o šalině. Nebo o Wilburovi. Nebo o legaci na přednášce. Ale nemám kapacity.

Dnešní klidodárnost je, když se můžete klouhat po chodníku a neupadnete.

27. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #333

Mi přijde hrozně dobré, že v Makru vždycky potkám někoho, kdo je ochotný si se mnou povídat. Dneska jsem třeba přímo v šopu uviděl paní, co stála za stolečkem, na kterém byly vyrovnané role. Začal jsem křičet, že je to zkouška toaletního papíru. No pak to i mi přišlo divné, tak jsem řekl, že to jistě budou kuchyňské utěrky, protože lidi na zkoušku toaleťáku přímo v obchodě ještě nejsou dostatečně připravení.

No paní za stolečkem mě slyšela a brala to jako vhodný začátek hovoru. A fakt to byl toaleťák. S potiskem a vůní perníčků. Docela se mi to líbilo, ale chtěl jsem to vyzkoušet. To nešlo (jak jsem říkal, žalostná nepřipravenost). Tak jsem to chtěl aspoň očuchat a osahat. Tak na to taky nebyli ready. Ale paní hledala a našla jedno balení toho toaleťáku, které bylo trochu otevřené. Dala mi čuchnout. Nic moc. V tu ranu jsem věděl, že to nepotřebuju.

Nevěděl jsem, jak se mám vymluvit, že to nechci, protože ta paní byla milá. Naštěstí na obale toho toaleťáku byla veverka, která se mi ani trochu nelíbila. Tak jsem to té paní řekl. Že perníčky jsou super, ale veverka ne. A ona se tomu divila. Že prý podle ní veverka cajk. Podle mě ne. Řekl jsem jí, že obecně mám zviřátka moc rád, ale na toaleťáku ne. Že jsem jednou naletěl a koupil jsem si nějaký s jehňátky a měl jsem hrozný problém se s tím utírat. Že ten klasický s kytkama nebo nějakým ornamentálním potiskem je daleko lepší. Ale že jako dobré jinak. A šel jsem do háje, protože jsem vlastně tu pasáž ohledně používání jehňat popsal trochu naturálněji. A tak jsem raděj šel.

No a ještě tam měli jablka, co byla o polovinu levnější, než když jsem je kupoval minule. Byl jsem z toho tak našen, že mám asi 6 kg jablek. Úžasné. A ještě jsem koupil zásoby svíček na Vánoce.

Dnešní klidodárnost je toaletní papír, který vyhovuje vašim etickým kodexům.

26. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #332

Dnešní klidodárnost je, když napíšete dopis Ježíškovi. A když se to snažíte napsat hodně prvňáckým písmem, tak máte další klidodárné body navíc.

No a je to infantilní. Ale zase tím ušetříte kopu starostí lidem kolem vás, což tu klidodárnost jen násobí.

25. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #331

Už jsem dlouho nezačínal tím, že kdo mě zná, ví.

Kdo mě zná, ví, že rád jezdím prostředky hromadné dopravy. I když mě tam někdy napadají opilci a ženy mě mlátí kabelkama a kočárky mi ujíždí nohy a tak. Prostě to mám i přesto rád.

No a jelikož už začala zima, udělaly některé šaliny všímání a začaly více větrat, takže je v jich hrozná zima. Je to sice fajn, když zrovna prší, protože se míň rosej okna, ale jinak to moc fajn není. No a dneska jsem zase organický a tak jedu do práce šalinou. Výhoda je i v tom, že si můžu číst knihu. No a tak si tak jedu a na hlavním nádraží musím přesedat.

No a tak tam stojím a čekám a vidím, že jede Slimák bez slizu (v Praze tomu prý řikaj Poršetra nebo Kaziden, ale já tomu řikám Slimák, páč to tak vypadá). Já tu šalinu nesnáším tak moc, že ji mám rád. Hlavně to sedátko vzadu, protože mě tam obvykle nějaká žena uhodí kabelkou. No a tak si řikám, že si zas půjdu sednout dozadu. Ale už je tam obsazeno a tak si sedám na to nejlepší místo (možné druhé nejlepší místo, protože nejlepší místo je takové to jednosedátko, které dosahuje šířky 1,5*normální sedátko, takže si připadáte jak debyl, když na něm sedíte sám, ale zase nenecháte nikoho sednout k vám, protože, jako všichni cestující, perferujete bezkontaktní sezení) - na dvojšestici sedadel, kdy sedíte čelem k oknu a zároveň cestujícím naproti vám.

Je to otřesné místo. Nejenže čumíte na ty lidi naproti (v lepším případě nad jejich hlavy), ale ještě se do té uličky mezi sedadly vmáčknou stojáci, kteří vás mlátí kabelkama do kolen. Prostě super věc.

Dnešní klidodárnost je, když si v ranní zimě sednete přesně nad topení.

24. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #330

Dnešní klidodárnost musí být zase krátká, protože musím myslet na lesy. Jakože až to někdo vydá knižně, tak aby se šetřil papír. Tím si jako omlouvám, že to píšu pozdě.

Dnešní klidodárnost je totiž houpací křeslo. Já se sám divím, že jsem to ještě nezmiňoval. Co se mi podařilo dohledat, tak jsem tu o tom ještě nepojednal.

Já si totiž myslím, že houpací křeslo je taková dobrá věc. Jestli jste takový ten opuštěný samotář, co rád sedí a sní, měli byste takové křeslo mít minimálně ve svých představách. Protože je to ideální doplnění křížofky/knihy, čaje/kakaa a návleků na ruce. A hudby.

23. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #329

Dneska teda povykládám tu klidodárnost z minula z minula.

Byl jsem totiž dělat nakupování, protože jsem si chtěl koupit zimní obuv. Snažím se o to už vlastně docela dlouho, protože prostě i v zimě furt chodím v keckách. Myslím si, že to není pro mé zdraví nic extra a tak si prostě chci koupit nové boty. Žádné na mě ale nemaj. Všechno je to ohavně nazdobené a když je to kozačkoidní, tak je mi to velké kolem lýtek a vypadám v tom jako pirát. No děs. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.

Každopádně jsem si ten šopovací den ráno oblíkl vysoké fusekle, které jsem si nandal na kalhoty a taky jsem si vzal 3 trika, svetr, kurále na krk a taky jsem si vytvořil složitý účes. Protože jsem nevěděl, že odpoledne budu dělat šopink.

No říkal jsem si, že to nevadí. Aspoň jsem měl pořádné ponožky do těch bot. Jenže jsem šel kolem Ňú-Jorkru a vešel jsem dokonce dovnitř. No měli tam zlevněnou zelenou a fijalovou kalhotu a tak jsem si řekl, že to tam nemůžu nechat. Na stojanu jsem objevil ještě takové béžové šaty a divnotriko. No všechno jsem si to musel jít zkusit. Tím jsem porušil dokonce kabinková pravidla, protože si tam můžete vzít jenom 3 věci. Dále jsem šel do kabinky pro vozíčkáře, i když jsem zrovna nebyl vozíčkář. A ještě jsem v té kabince byl s Evísem.

No chci říct, že jsem se prostě ten den oblík hrozně blbě na to, abych si zkoušel věci v kabince. A zajímavé na tom je to, že já do kabinky lezu jednou na uherský rok, protože zkoušení oblečení nesnáším. To s tím uherským rokem lžu, ale prostě zkoušení nesnáším, to nelžu. Proto mám taky tak rád sekáče, protože tam nakupuji bez zkoušení.

No gatě mi byly velké, triko taky. Šaty mi byly. Byl jsem v nich moc krásný. Ale jak byly krajkové a obtažené a béžové, tak jsem si v nich připadal jak nahý a věděl jsem, že bych takhle mezi lidi nikdy nešel, protože by se na mě mohl někdo dívat.

Dnešní klidodárnost je, když uděláte všechno proto, aby si nikdo nevšiml, že nejste neviditelný.

22. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #328

Dneska se mi zase stala další věc, takže tu klidodárnost z minula musím zase posunout. Ale tak to nevadí.

Vzpomínáte, jak jsem psal, že za mnou do Krna přijede na návštěvu maminka? Vlastně si ani vzpomínat nemusíte, protože to není vůbec důležité. No ale jak tu byla, tak si sem dala do opravny svoje brejle, protože jí v nich ruplo sklo, aniž by ho nějak rozsedla. Což taky není podstatné. Podstatné je to, že jsem šel dneska ty brejle vyzvednout.

No a tak tam dojdu a paní za pokladnou hned ví, kdo jsem a proč jsem přišel. Zajímavé bylo i to, že si mě pamatovala i když jsem tam s maminkou ty brejle na tu reklamaci nesl. No každopádně reklamaci uznali a já jsem měl ty brejle vyzvednout.

No ale protože je to moje maminka, tak se mnou má i nějaké společné rysy. Například mi na ty brejle nedala žádné pouzdro. Což je samozřejmě zlé, protože jak paní za pokladnou poznamenala "vrtaný brejle nemůžete dát jen tak do kabelky". A tak jsem se tam chvíli kroutil a nevěděl jsem, co mám jako dělat. No pak mě osvítilo a řekl jsem, že teda nějaké pouzdro zakoupím, protože aspoň "budu mít nějakej prézent pod smrk". No pak mě napadlo, že bych se nemusel vyjadřovat takhle, protože to vypadá hrozně buransky.

No paní za pokladnou to ale vzala v cajku a jakože teda jo, že mi ukáže pouzdra. Ukázala na vytrýnu, kde maj pouzdra. No měli tam samá babkovská, co se mi ani trochu nelíbila. Říkal jsem si, že s takovým děsem bych fakt nepochodil a rozhodně jsem za to nechtěl vydávat peníze. Přece když už musím koupit pouzdro, tak to musí být se vší parádou a né jenom tak cosi přenosného.

A tak řikám: "A nějaké dětské nemáte?" a paní pokladní-očařová řiká, že mají jen jedno a táhne mě k jiné vytrýně. A vytahuje to jedno. Je červené a jsou na něm sloni (můžu to tady napsat, protože to nakonec nebude žádnej prézent pod smrk). Paní pokladní řiká, že se tam ty brejle možná nevlezou, ale že to vyzkouší. Pomalu tam brejle vkládá a pasujou tam. Tak jo. Říkám, že jo. Je mi jasné, že tohle prostě musím koupit. Nemám ani šajna, kolik to bude koštovat, ale jsem si jistý, že přesně tohle moje maminka potřebuje. Navíc maj sloni choboty nahoru, takže je to ještě lepší.

Paní pokladní řiká, že padesátdevět korun. Já se dívím, že tak děsně málo, páč pouzdro je fakt krásné a jsem v dojmech, že pjetikilo to spravit nemůže. Že mají 40 % slevy na pouzdra. Tak řikám, že cajk.

Dnešní klidodárnost je, když potkáte schovanou slevu.

21. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #327

Dneska jsem měl připravenou taky úplně jinou klidodárnost. Tu, co napíšu dneska, jsem si chtěl nechat na předposledy, ale okolnosti mě tak nějak donutily. Tu klidodárnost z dneška posunu na zítra. A takhle už to jde docela dlouho, takže si vlastně nejsem jistý, co budu dělat, až tahle třistašedesátpjetka teda skončí.

Zpět k věci. Já jsem tu dřív měl komentáře zakázané a pak jsem je povolil. Furt se jich trochu bojím, protože nemám rád, když na mě lidi křičí a říkají mi, že jsem divný nebo že jsem namyšlené mužské semeno. No a když ty komenty dovolím, tak mám obavy, že mi tu lidi budou psát nehezké věci, že kterých budu smutný, protože se budu bát toho, že ty lidi pak na ulici potkám a oni mi ublíží. Což je samozřejmě zcela mimo. Ale já si myslím, že lidi jsou divní, protože žiju sám se sebou /tedy nemyslím si, že jsem takovej celebrit, že by na mě měl někdo útočit/. Jsem prostě postižen. Jinak musím samože říct, jak moc jsem ke kritice imuňí a že vůbec pak nebrečím do polštáře a tak.

No a tak jsem ale nějak nakonec došel k zázvoru, že ty komenty povolím. A ono se nic hrozného nestalo. Nikdo mě na ulici nezmlátil. Dokonce mi tu ani nikdo nenadával.

No a tak si myslím, že dozrál čas, abych vám za ty komenty poděkoval. Já jsem z nich vždy tak hrozně šťastný, ale nejsem schopen na ně odpovídat, protože nevím, co bych na ně měl říct, protože srdeční tetelení se nějak slovy přeposlat nedá. Ale samože je čtu a dělám si jich hluboké vážení. A jsem taky rád, že si někdo klidodárnosti čte (furt, každý den, občas, jednou, to je buřt) a shledává je nějakým způsobem zábavnými.

Dnešní klidodárnost jste vy, moji čtenáři. A nebo taky milé komentáře.

20. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #326


Dneska jsem měl vymyšlenou nějakou jinou věc, ale pak se mi přihodilo tohle.

Byl jsem v Makru a při odchodu mě odchytil nějaký chlap a ptal se mě, jaký mám den. Přišlo mi to hezké. I když jsem věděl, že je to nabízeč nějaké věci, kterou jistojistě nechci. A tak jsem mu řekl, že dobrý!

A on jestli si můžeme chvíli popovídat. A já řekl, že ano, protože jsem si řekl, že bych se mohl trochu socializovat. No vytáhl nějakou platební kartu a dal mi ji tak 15 cm před obličej a zeptal se, jestli s něčím takovým platím. Řekl jsem, že ne, protože moje není modrá a taky že by to lidem neměl dávat tak blízko k obličeji, protože s věkem se prodlužuje vzdálenost, na kterou lze vidět na blízko. Odtáhl to a chvíli blbě civěl. Pokrčil jsem rameny a chtěl jsem odejít, ale on se mě zeptal, kolik je mi let. Řekl jsem popravdě, že nevím. Ale zahleděl jsem se na své boty a dopočítal jsem to pro něj.

Chtěl jsem ale, aby si prvně tipnul. Na druhý pokus se mu to povedlo. A mohli jsme pokračovat dál. Zeptal se, jestli jsem podnikatel nebo zaměstnanec. Řekl jsem ANO. A on se (po chvíli civění na mě) zarazil a zeptal se znova. Zase jsem řekl, že ANO, protože jsem si chtěl povídat a bál jsem se, že když řeknu jenom jedno z toho, tak mě pošle do háje a už si nebudeme povídat. Tak jsem řekl, že oboje. Ptal se, co mi vynáší víc. Řekl jsem, že zaměstnání a doufal jsem, že je to tak správně.

Bylo to cajk, prošel jsem. Povídali jsme si dál. Zeptal se, jestli vydělám víc než 15 000,- měsíčně. Věděl jsem, že musím říct, že ano. Ale místo toho jsem mu ukázal na jmenovku a zeptal jsem se, proč je jedna její strana zalepená. Hrozně mě to totiž v tom rozhovoru rozrušovalo a furt jsem se na to koukal. A taky jsem se na něco musel zeptat, aby to jako bylo spravedlivé, protože když se v rozhovoru pořád dokola ptá jenom jeden, vypadá to, že se ten, co je furt tázán, nechce moc bavit. No trochu ho to zarazilo, ale pak mi řekl, že je to proto, že má jen jednu jmenovku a ještě pracuje pro Billu, které dělá taky karty. Tak že to vždycky zakreje. Tu část, co zrovna nepotřebuje. Řekl jsem mu, že je to docela chytré, ale vypadá to neprofesyjonálně a měl by to nějak spravit.

No tak se zeptal, jestli vydělám nad 15 000. Řekl jsem, že jo. A on mi řekl, že mi dá kartu a já s ní budu všude platit a nějak ušetřím 2 % nebo co. Nezajímalo mě to a tak jsem neposlouchal, ale dělal jsem, jakože poslouchám. Zeptal se, jestli to chápu. Řekl jsem, že ano. A on se znova zeptal, jestli vydělám nad 15 000. Já jsem mu řekl, že už se ptal a že jsem odpověděl a že mě tedy vůbec neposlouchá. A on se začal omlouvat, že poslouchá, ale že rekapitulujeme. To se mi moc líbilo a tak jsem řekl, že ano. A on se zeptal, jestli tam dělám víc než 3 měsíce a já řekl, že ano.

A on řekl, že půjdeme k jeho stolečku, co měl hned za sebou a já mu dám občanku. Pak vytáhl složky, do kterých si jako dám všechny informace, které mi teď dá ve formě letáků. A pak se zeptal, jestli všechno chápu. A já jsem řekl, že ano. Že podnikám a pracuji a vydělám více než 15 000 a jsem tam déle než 3 měsíce. A on řekl, že né! Že jestli chápu tu věc s tou kartou. A já jsem řekl, že jsem myslel, že furt rekapitulujeme. Ten pán byl ze mě úplně vydřený. Bylo vidět, že neví, jestli mě má poslat do háje nebo se se mnou dál kamarádit. Já jsem se chtěl kamarádit a on to asi poznal, protože mě do háje neposlal.

A pak mi řekl, abych mu dal tu občanku. A já jsem pokrčil rameny a řekl jsem, že nemám. Demonstroval jsem to tím, že jsem vyndal ruce z kapes a zatřepal s nima, jako kdyby z nich občana mohla vypadnout. A on řekl, jestli je v autě. A já jsem řekl, že ano. A on řekl, ať pro ni zajdu. A tak jsem pelášil pryč.

Dnešní klidodárnost je, když pelášíte pryč.

19. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #325

Dnešní klidodárnost je, když si vsadíte na něčí výhru. A taky to, jak pak sledujete, jestli to tak fakt dopadne. No a ještě můžete něco vyhrát!

18. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #324

Dneska jsem začal den tím, že jsem se hrozně smál. Bylo by to dobré, kdybych ale nebyl venku a nechtělo se mi hrozně čůrat. A pak jsem hned nastoupil do autobusu. A pak jsem hned jel do práce. Bylo to hodně zlé. Nakonec jsem se ale na ten hajzlík dostal a vše bylo v pořádku. Klidodárné bylo jednak to, že už se mi tak moc nechtělo a druhak to, že jsem byl v teple. Ale to nemůže být dnešní klidodárnost, protože už i já vím, že nikdo nemá rád věci o vyměšování. Nebo že se to tak obecně dělá, že se to nemá rádo. A já jsem serijóza, takže vám povim ještě něco jiného.

Jelikož mi to ranní přišlo tak klidodárné, že jsem se rozhodl, že si to cestou z práce zopakuju. Dal jsem si před odchodem kafe a čaj. A ještě jsem si ve vestybul koupil velké kofí tu gou. Hodil jsem do toho automatu obnos a ono mi to udělalo kafe. No vytáhnu to ven a spíš to vypadalo jak hodně slabý citrónový čaj. Ale tak řekl jsem si, že to nebudu zkoumat a když to bude čaj, tak vypiju i čaj. Líbil se mi ten taj, který to opřádal.

No šel jsem směrem na šalinu, páč jsem byl dneska zase ekologický a hřál jsem se o ten kelímek. Až to trochu ochladlo, tak jsem se zkusil napít. Nebyl to žádnej čaj, asi jim prostě v kafematu došlo kafe a tak jsem dostal jen výcuc z trubek a horkou vodu. Chutnalo to šedě a fakt jsem to nepil. Hodil jsem to do koša. Nicméně se mi to stejně povedlo. Ta dvojitá klidodárnost z rána.

Dnešní klidodárnost je, když si za den zopakujete jednu klidodárnost dvakrát.

17. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #323

Dneska jsem celej den ležel v posteli a dělal jsem koukání na svůj oblíbený středověký seryjál. Tedy on není ze středověku jakože vznikem, ale odehrává se tam. Je to vlastně celkem konina, ale mají tam velmi bohaté dekorace a kostýmy, a tak mě to moc baví. A taky k tomu mám různé moudré mrmle a moje maminka taky. Díky tomu je to zábavné. Ale jistě jsem tu již měl klidodárnost o seryjálových maratonech i o válení se v pelechu. Tak jsem mamince řekl, aby mi vymyslela dnešní klidodárnost, jakože bych dneska udělal Křeslo pro hosta. Ale ona nechtěla. Takže je to zase na mě.

Minule jsem tu psal něco o tom, že je klidodárnění třistašedesátpětka a že mi vlastně za fous skončí, pokud se nestane něco, co nečekám. No a stále tu nejsou věci, které považuji za extrémně klidodárné, ale zatím jsem je nemohl udělat, protože na to nebylo počasí/čas/prostředky a tak dále. A tak jsem se rozhodl, že dneska pojednám o super klidodárnosti, kterou jsem dneska nedělal. Čistě proto, že velmi aktuélně hrozí, že se na ni nedostane, protože ji nebudu schopen reálně vykonat, abych vám o ní mohl pojednat

Dnešní klidodárnost je totiž stavění sněhuláka. Podle maminky je hlavní, aby měl sněhulák prsa. Taky byste mu měli na hlavu dát hrnec, který musí být hnusný, aby ho nikdo nechtěl ukrást. Já si ale myslím, že lidi ukradnou i hnusnej hrnec, protože si řeknou, že pro sněhuláka je to dobrý a vezmou si ho.

16. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #322

Nějak mě bolí hlava (což mě nikdy nebolí) a je mi hrozně nedobře, takže to vezmu hopem. I když jsem dneska chtěl vykládat fakt dlouho.

Moje maminka totiž objevila, že ve městě, kde Jasmín bydlí, když nebydlí v Krně (všichni víte, kde to je, ale vždycky to dělám tajné, tak musím i teď), se znovuotevřelo městské kino. No a tak jsme se rozhodly, že tam musíme zajít. Jelikož jsem tento týden docela neplánovaně přijel dom, neměly jsme lístky dopředu. Nicméně v Drbně (místní noviny) je program kina. Díky tomu jsme věděly, že se dneska promítá. A dokonce ve třidé. Já jsem v kině na třidé ještě nikdy nebyl. Hlavně proto, že kina nemám rád a tak do nich nechodím.

Ale s maminkou jsme si řekly, že tam musíme jít. Nejenom proto, že rády chodíme na divná místa, kam normálně nechodíme (jako například to špiclování v kostele. Což nám připomnělo, že už jsme dlouho v žádném nebyly a možná maminku ukecám, abysme si zas zašly zazpívat. Ale to sem nepatří teď). No a tak jsme se rozhodly, že do toho kina pudem, i když nemáme lístky.

No tak dojdem do kina asi 15 minut před představením a postavíme se do fronty ke kase. Frontu tvořím já a moje maminka. Za okýnkem nikdo. Tak tam stojíme a čekáme. Paní, která stojí u vstupu do kinosálu, huláká, že "paní hnedka přijde". Moje maminka vydedukuje, že huláká na nás a myslí tím, že tam jako máme tu umělou frontu dělat dál. Mi to přijde chytré, protože mají zdarma lidi, co dělají umělou frontu. Vypadá to díky tomu, že je prostě nátřesk, i když není. A paní pokladní má navíc pauzu. Prostě super nápad, jsem nadšený. I když tam stojím jak trubka.

No a tak tam tak 5 minut děláme tu frontu a je to korunované úspěchem, protože se za nás postaví nějaký pán s dítětem. Mám dobrý pocit, že se to povedlo, ale zároveň si připadám ohavně použitý. Pak konečně dojde ta paní pokladní a já si řikám, že jí to nějak vrátím, pokud na nás nebude megamilá. Bohužel megamilá je a tak nekrutořím. Ptá se, kam to chceme. Říkám, že do sálu, protože tady už jsme si postály. Ukazuje se, že jsem nepochopil dotaz, neb si máme z jejího monitoru vybrat místa k sezení.

Je tam hodně růžových políček a 5 černých. Maminka se ptá, jestli volíme z růžových nebo z černých. Z růžových. Maminka vybere 2 místa, já přikyvuju. Paní pokladní se ptá, jestli chceme 2 lístky i přesto, že maminka vybrala 2 místa. Opět to nechápu a říkám jí, že nám stačí 2 místa, protože si myslím, že si přece nemusíme kupovat místa i pro svoje kabáty. Jednak se kabáty na film nebudou dívat, protože nevim, kam bych jim dal ty třidébrejle a druhak si myslím, že je ten sál tak prázdný, že se tam pro ně nějaké místo najde.

Maminka za tu prču zaplatí tři stofky a jdem k to paní, co na nás prvně hulákala, že paní přijde. Dám jí lístky, ona jich kus odtrhne a dá nám brejle. Vejdem do sálu a obsadíme 4 místa. 2 my a 2 kabáty a kabelky. Tak přeci jsem se dočkal zadostiučinění za falešnou frontu!

Pak si otřeme si nafasované brejle, protože kdovíkdo to měl před náma na rypáku. Lépe na to nemyslet. No a pak začne film. Jmenuje se to nějak Justyn a jak byl rytířem. Nebo tak něco. Je to o Justinovi, co se chce stát rytířem, ale moc mu to nejde. Hlavně mu moc nejde zabíjení. Žádnej Sandor Clegane. I tak ovšem neusínám a dodívám se do konce.

Dnešní klidodárnost je, když vychytáte prázdné kino.

15. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #321

Díky klidodárnostem vím, co je dneska za den. To mi přijde jako hodně hutná věc. Dneska jsem měl velmi akční den a jednou jsem v něm lhal. Ale bylo to ku prospěchu věci a navíc to bylo ve škole, takže se to počítá.

Dneska mám úplně jasnou představu o tom, co je dnešní klidodárnost, ale nejsem si až tak úplně jistý, jestli to zvládnu přepsat sem, protože je to velice pocitové. Jo a taky jsem dostal pohled od Rionky a jsem z něj úplně odvařený a zjihlý (tak moc je krásný). Tak. Ale to sem moc nepatří a tak to dám kurzívou, aby to bylo jasné. A teď už ke klidodárnosti.

Dneska jsem byl v OC Max (nebo tak nějak) v Bystrci. Je to úžasné místo. Prvně jsem tam byl v kavárně. A už se dostávám k tomu, že to nezvládnu popsat. Na židlích měli santovské čepice, hrála tam televize, bylo tam hodně velké přítmí. Obsluze bylo tak 55 let, ale vypadala na 80 s tím, že měla umělé vlasy, umělé řasy, umělé nehty, 89 stříbrných náhrdelníků a neskutečně obtažené oblečení na neskutečně osolárkované pleti. A byla moc moc moc milá.

Celé to tam vypadalo jak zapadlý americký bar (jak ho znám z devadesátkových amerických filmů) v době vánočních svátků, a přenesený do českého prostředí. Bylo to tam prostě neskutečně ohavné, ale zároveň tak krásné a hravé. Otřesný podnik, kam bych chodil klidně každý den. A to byl jen úvod. Pak jsem touto kavárnou prošel do celého toho Max centra. Úplná novodobá historie. Přesně takhle nějak mohly podle mě vypadat obchody za komunismu. Tedy čerpám z mých velmi matných vzpomínek, seryjálu Vzpomínáme a vyprávění. Jo a je mi jasné, že rozdíl je minimálně v tom, že dneska je tam daleko víc zboží. Ale jde o ten pocit, který jsem z toho měl já. A to je přesně to, proč si myslím, že je dnešní klidodárnost špatně použitelná pro ostatní. Prostě si tam asi musíte zajít. OC Max. Stojí to za to.

Dnešní klidodárnost je, když se dostanete na nějaké místo, které má atmosféru takovou, jakou si myslíte, že ji mělo něco historického v době, kdy to nebylo historické.

14. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #320

Poslední dobou jsem tak bezčasový, že nestíhám psát dostatečně dlouhá klidodárna. A jak si můžete všimnout, dnešek není moc výjimka.

Ale to nevadí, protože jsem si jist, že to opět trochu napravím, jelikož mám v plánu jet na fous navštívit maminku. S tou je, jak zde již známo, vždy kupa trapasů, takže o klidodárna není nouze.

Dnešní klidodárnost je, když si na hlavě zapletete copánky. Je to něco úplně jiného než natáčky nebo česání. Ale potřebujete k tomu vlasy.

13. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #319

Dneska musím být stručný.

Dnešní klidodárnost je meduňka. Už jen to slovo samotné.

12. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #318

Nedávno jsem se dozvěděl, že jsem klidodárnosti zamýšlel jako 365ku. Já jsem už úplně zapomněl na to, že jsem říkal, že začnu o chvíli dřív, abych taky o chvíli dřív mohl skončil. Ale je to tak, říkal jsem to. Musím říct, že se mi vlastně ani moc skončit nechce. Proto jsem začal dělat přemýšlení, že udělám nějaký super výzkum, který bude pojednávat o tom, co je vhodné dělat za další 365ky. A to jenom proto, že si myslím, že dělat výzkum by mohlo být zábavné.


A pak jsem si řekl, že by to asi nebylo moc fér, protože už jsem se vlastně rozhodl, co budu dělat dál, až mi klidodárnost doběhne do čísla 365.


Dnešní klidodárnost je, když myslíte na Vánoce. A to i v případě, že je nemáte rádi a neslavíte je.

11. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #317

Dnešní klidodárnost je, když vám někdo přijde naproti.

Čím víc tma a zima je, tím vyšší klidodárnost je.

10. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #316

Příběh. Vnímáte, jak je to slovo neuvěřitelně hřejivé a přitom plné chladného vzduchu, který se drží kolem mokré kamenné zdi? Nebo v okapech spolu s hnijícím listím.

Já vlastně nemám příběhy rád, protože mají konec. A ono ve skutečném světě nic konec nemá. Příběhy nám vlastně vždycky lžou, protože nás nutí si myslet, že konce existují. To je na nich to neklidné. Proto lidi v příbězích nežijí, ale vymýšlejí si je. Protože ve své hlavě můžete dělat cokoliv. Dokonce tam můžete mít i konce.

A tak jsem se dneska večer rozhodl, že si jeden takový příběh udělám. Samozřejmě jsem ho musel mít většinu v hlavě, protože jinak by to nebyl příběh, protože by neměl konec. A zbytek obstaral večer venku.

Dnešní klidodárnost je, když si uděláte příběh.

9. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #315

Dneska jsem vymyslel takovou hrozně zajímavou klidodárnost, ale stihl jsem ji zapomenout.

Proto musím sáhnout do zlatého fondu klidodárna a použít unverzální.

Znáte takový ten pocit, když někam musíte a moc se vám tam nechce? Ale děláte počítání s tím, že tam teda jako půjdete.

Dnešní klidodárnost je, když zjistíte, že nemusíte někam, kam se vám vůbec nechtělo.

8. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #314

Dneska jsem dal tomu krájítku na jablka druhou šanci. Rozřízlo mi i druhý palec. Vlastně si myslím, že jsem ho minule nepřestal používat proto, že to tak nekomfortně krájelo jabka, ale proto, že jsem se s tím furt řezal. No každopádně už jsem to odložil do šuplíka a na každém palci mám náplast s kočičkou.

Taky jsem dneska donesl dom asi 6 sešitů s křížofkama, protože je měli v Albrechtu a já si myslím, že je to super klidodárné, když sedíte na balkoně s kafem a luštíte si křížofky. Ale křížofky jsem už jako klidodárnost měl a tak bude ta dnešní hodně zakuklená.

Ale to nevadí, protože si tam zase můžete domyslet něco svého.

Dnešní klidodárnost je, když zjistíte, že někdo dělá věci, které děláte taky, ale nikdy byste to nikomu neřekli.

7. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #313

Dneska jsem byl 2x na poště, 2x jsem lhal, koupil jsem si 2 kafe a luštil jsem si na přednášce osmisměrku. Vyluštil jsem ji.

A pak jsem si na večeři dělal jablka. Vymyslel jsem takový zlepšovák, který už někdo evidentně vymyslel přede mnou. Tak já jsem to posunul dál, to jsem chtěl říct.

Možná ten vynález taky znáte. Je to takové kulaté a nožaté a když s tím správně zatlačíte na jablko, tak vám to vydělá jádřinec a zároveň to udělá 10 měsíčků jablečných. Tak to je to něco, co vymyslel někdo přede mnou.

Já jsem to posunul dále. Během užívání tohoto předmětu v minulosti jsem totiž narazil na tři problémy:

  1. Pokud máte velké a tvrdé jablko (což já teda mám), musíte mít docela sílu, abyste to správně použili.
  2. Pokud máte velké a tvrdé jablko (což já teda mám), máte problém v manévrování s tím cajkem. Jablka jsou totiž často křivorostky a tak se stane, že předmět užijete až k podložce, ale kus jádřince vám v jabku (v některém měsíčku) zůstane, protože je prostě křivo narostlý.
  3. Pokud máte velké a tvrdé jablko (což já teda mám), jsou ty měsíčky moc velké a ne jednohubaté. Což mi vadí.
No zatím jsem to řešil tak, že jsem to prostě nakrájel ručně normálním nožem. Sice jsem se obvykle pořezal, ale měl jsem kusy jablka akorát do pusy a ještě bez jádrostředu. No dneska jsem si řekl, že teda ten cizí vynález zkusím vylepšit. A tak jsem všechny body nepříjemnosti elimonoval:
  1. Rozřízl jsem jablko před užitím předmětu na jablko. Napůl. Jakože na hvězdičku. Jablko pak nebylo tak velké a šlo to snadno rozdělit tím předmětem.
  2. Rozřízl jsem jablko před užitím předmětu na jablko. Napůl. Jakože na hvězdičku. Daleko lépe byl vidět jádřinec, takže jsem ho celý odstranil správně.
  3. Rozřízl jsem jablko před užitím předmětu na jablko. Napůl. Jakože na hvězdičku. Měsíčky byly tedy poloviční a dobře se jedly. I když mohly být trochu menší, ale tak co už.
No a jednou jsem to krájel a nechal jsem pod tím palec. Takže jsem si z něj odstranil docela velký kus kůže.

Dnešní klidodárnost je Novikov.

Shrnul bych to tak, že s nožem to trvá déle, ale zase jsou ty kousky přesně tak velké, jak chci a zranění se hojí daleko lépe, méně krvácí a bolí. S krájítkem na jablka to mám rychleji, ale zranění je velmi bolestivé a vypadá to, jak kdybych zrovna menstruoval palcem. A stejně jsou kusy jablek moc velké.

6. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #312

Dnešní klidodárnost moc univerzální nebude, protože ne každý nosí brýle. Já ale ano a tak jsem se rozhodl, že o nich pojednám. Vlastně už jsem tu o nich jistě několikrát povídal, ale nevěnoval jsem se jim speciálně.

Já totiž nosím brýle už hrozně dlouho. Nevim jak dlouho přesně, ale někdy asi od základní školy nebo tak nějak. No a protože jsem byl toho zázvoru (a kruté děti ve škole taky), že mi vůbec nesluší, ukecal jsem maminku, aby mi koupila čočky. A tak už asi třeba 10 let nosím čočky.

No nicméně jsem šel jednou kolem brýlařství a koupil jsem si brýle, které jsem měl v plánu nosit i mezi lidi (protože brýle doma jsem samože měl, ale sám sobě jsem se v nich nelíbil). No a abych to zkrátil, tak se to celé povedlo a i paní doktorka přes brejle říkala, že mi sluší a tak. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.

I tak ty brejle mezi lidi moc nenosím, protože si v nich nepřipadám úplně ve své kůži. No ale (a už to přijde), když si je mezi lidi vezmu, tak to má jednu neskutečnou výhodu. Vypadám v nich totiž chytře! A to je přesně ono, o čem jsem tu chtěl pojednat!

Dnešní klidodárnost je, když máte brejle, ve kterých vypadáte chytřeji, i když si v nich nepřijdete krásněji. No a aby to bylo univerzálnější, tak místo brejlí můžete použít nějaký jiný doplněk nebo oděv, díky kterému vypadáte pro okolí chytřeji.

5. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #311

Dnešní klidodárnost je aromalampa.

Aromalampa je věc vysoce zimní, takže konečně dozrál její čas. A každej si navíc může vybrat svoji příchuť a tak. A ještě to svítí.

4. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #310

Dneska jsem zase nestihl napsat klidodárnost včas, protože jsem se díval na dánský historický film, který byl o Dánsku na konci 18. století. Historické filmy mám rád, protože mi přijdou reálnější, než normální dnešní filmy. Hlavně proto, že to končí špatně a ty kladné hrdiny na konci obvykle popraví. Nebo umřou v bídě a smutku. Prostě tak nějak se to reálně děje. V nových filmech se to tak neděje. To mě mate a nemám to rád.

Každopádně o Dánsku v 18. století toho moc nevím, takže nejenže je už vlastně dost pozdě a měl bych jít spát, ale musím si ještě dohledat nějaké dánské reályje, abych byl v obrazech.

Dnešní klidodárnost je koukání na historické filmy.

3. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #309

Dneska mám takovou podivnou klidodárnost. Vlastně ani nevím, co přesně je na tom klidodárné, takže budu tak nějak psát a ono z toho na konci něco vyleze a já hladce odvodím jednovětnou klidodárnost.

Měl bych asi začít tím, že mám hrozně rád továrny a fabriky. Hlavně takové ty staré a opuštěné. Ale i ty funkční staré jsou dobré. Ty nové ani tak ne, protože mají trend být světlé a čisté a tak to ztrácí to kouzlo niterného tajemna, protože když do koutu vidíte, dá hodně práce si představit, že je tam i něco jiného, než to, co tam vidíte. Tím kouzlem myslím takové to, co cítíte, když vitráží v kostele prosvítá světlo. Tak ten sám pocit umí vyvolat fabrika. Taková ta zlomená naděje. Ale nové fabriky to neumí. Aspoň tedy pro mě to neumí. 

No ale zpět k tématu. Myslím si, že staré fabriky má rádo hodně lidí. Takže to zas není taková super věc. Staré fabriky jsou vlastně taková štěňátka mezi stavbami. No a speciální odnoží fabrik jsou elektrárny. Třeba střední škola fakt sála, ale ekskurze do elektráren za to stály.

No a včera jsem ležel u televize a na Dvojce (asi) dávali takový ten pořad, který se věnuje nějakému jednomu tématu z archivu. No a teďkonc to bylo zrovna o energiích, takže nám ukázali Venezuelu a její novou přehradu a taky uhlí a především ropu v Sovětském svazu. No a taky tam ukazovali nejstarší sovětskou jadernou elektrárnu.

Jaderné elektrárny mám rád. A tak jsem dneska neodolal a musel jsem si o tom něco nahledat. No a dostal jsem se až k nejmenší jaderné elektrárně na světě. A ta je taky v Rusku. Bilibino. Vlastně je to i nejseverněji umístěná jadernost na světě.


No a tak jsem se dostal na Google Mapy a klikal jsem v nich a tak, protože jsem to zkoumal. Teda neskončil jsem jenom u těch map, načetl jsem si kopu článků a podíval se na videjo z té elektrárny a na fotky a tak. Nicméně ty fotky z Google Map mě zaujaly, takže se s váma podělím o tenhle link: 
http://

Ta jadernost se nachází drobet víc na východ od toho města.

Bohužel furt nevím, co je dnešní klidodárnost. Jestli továrny, elektrárny, jaderné elektrárny, Bilibino nebo procházení obrázků míst, kde jsem ještě nikdy nebyl. Pauza na rozhodování.

Dnešní klidodárnost jsou stará Ruská města, protože prostě mají co do sebe. Stačí jeden pohled.

2. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #308

Ty páteční a víkendové klidodárnosti jsou mor. Ne, že bych neměl o čem klidodárnit, ale jsem tak strašně unavený, že chci jít spát. Ale musím napsat klidodárnost. A tak jdu obvykle cestou nejmenšího odporu a napíšu jednovětovku, protože je to hned hotové a udělám v tom minimum chyb. Taky mě bolí nějaká ta plena mozková. Ale to je vedlejší. Už teď jsem na sebe hrd, že jsem toho zvládl napsat tolik, když jsem před chvílí ještě spal u nějakého filmu, kde někdo unášel prezidenta v sanitce a byl tam Džon nebo Džek z Lost, což mě dost mátlo, protože se ukázalo, že je to zlosyn. Ale nakonec umřel a pan prezident asi taky.

Tak a teď ke klidodárnosti. Nebude to moc univerzální, protože k tomu potřebujete několik věcí. Nějaké papíry, elektrickou energii a hlavně skartovačku. Dnešní klidodárnost je totiž skartování. Já mám skartovávání moc rád. Něco krmíte. Vznikají vám suprové konfety. Jste tajný agent Inkognito, protože už ten papír původní nikdo nemůže přečíst. Dělá to super zvuky a ještě si uděláte pořádek v papírninách.

1. listopadu 2013

Každodenní klidodárnost #307

Dnešní klidodárnost je, když se vám chce strašně spát a vy můžete bez problémů zapadnout do vyhřáté postele.