30. června 2014

Každodenní radodárnost #183

Dneska jsem to vzal ve velkém stylu a objednal si 5 kg kýbl, protože jsem došel k zázvoru, že kýblů není nikdy dost. Ale to jen tak na okraj, protože jsem z toho samože odvařený, protože to bude fakt velkej kýbl.

Jinak jsem měl dneska takový dobrý den. Docela normální a nestalo se mi nic moc extrémního. Kromě jedné věci. Totiž jsem si seděl v práci a pracoval jsem. Najednou mě začalo divně píchat u srdce. Víte, já jsem takový plašan a myslel jsem si, že mám něco se srdcem. A pořád jsem se uklidňoval, že jsem měl včera odpočinkový den a tak jsem si nemohl odvařit srdce. A taky že cvičím a žiju zdravě a nežeru hnoje a tak. Prostě jsem se snažil svému srdci říct, že by to nemělo vzdávat, protože se o něj starám dobře a dokonce si s ním povídám, když mu není dobře.

Ale furt mi na tom jako něco nesedělo. Pak mě napadlo, že jsem to přehnal s kofeinem a proto má moje srdce nějakej problém. A pak jsem začal nervózně poposedávat. A ta bolest poposedávala taky. No v tom už i mi došlo, že to nemůže bejt nějakej ten infarkt a kornatění tepen. Ucpaná artérie. Špatná výživa osrdečníku. Špatně doléhající chlopeň. Ateroskleróza. Angína pectoris. Deformace síně. Stenóza chlopně. Insufience chlopně. Kardiomyopatie. Defekt septa komor. Trombóza věnčitých tepen. Prostě nic z toho. Příčina jde z vnějšku.

A tak jsem si narval ruce do vejstřihu a začal jsem pátrat. 

Dnešní radodárnost zní: Prostě neperte svoje podprsenky v pračce. Vyhřeznou z nich kostice.

29. června 2014

Každodenní radodárnost #182

Dneska jsem přišel na to, že už mám stejně sportovních podprsenek jako těch normálních. To proto, že jsem si dneska koupil jednu novou. Protože jsem ji potřeboval samože.
A taky jsme dneska znova byly v tom Avionu. Asi tam nic nevybuchlo nebo tak, protože jsme normálně nakoupily. Po hrozně dlouhé době jsem byl v Levných knihách. Mám k tomu šopu takový hodně ambivalentní vztah. Ale tentokrát jsem tam ulovil 2 knihy, co jsou situované do 2. světové války, což mám moc rád. Snad to bude i čitelné.

A jinak jsem měl dneska celkem normální den, který jsem si původně vyhradil k odpočinku, protože jsem si řekl, že nemusím do posilovny chodit 5x týdně. A tak jsem tam nešel. Místo toho jsem asi 3 hodiny nakupoval. Ale tak stálo to za to.

Jelikož se mi během toho nakupování nestalo nic moc pozoruhodného (kromě toho, že jsem si vystál frontu na záchodě, což se mi v Olympyji normálně nestává), můžu si dovolit trochu odběhnout a napsat radodárnost, která je zvláštní tím, že to pojednává o nerazení tak, že radí.

Kňuf.

Dnešní radodárnost zní: Ne každý den potřebujete fakt hutnou radu do života.

28. června 2014

Každodenní radodárnost #181

Vzpomínáte si na Radodárnost #13? Já už třeba moc ne a tak to zopakuju. Byl jsem v IKEJe a hlásili tam kód 1000, ale pak to odvolali a tak se nic nestalo.

Dneska jsem byl v Avionu a kupoval jsem si v Gate nové ponožky, protože ty staré jsou už ošmudlané. Kotníčkové myslím, normálních nadkotkíkových mám dost. Ale kotníčkových málo. A tak jsem si vybral 7 párů těch nejšílenějších, co tam měli. Například melounové, s kočičkama, se sobama, divně pruhované a tak.

No a najednou se z ampliónu ozve, že je pro zaměstnance vyhlášen kód 1000. Já už teda z té IKEY minule vím, že to znamená, že se připravuje evakuace. Ale nic se nedělo a tak jsme s Evísem šly zaplatit ty ponožky. No hlásili to ještě 3x. A pak vyhlásili skutečnou evakujaci.

Tak jsme s Evísem zahodily ponožky (ona ta paní pokladní stejně řekla, že nám to už nemůže namarkovat, protože je evakujace) a rychle jsme se odebraly k východu, na parkáč a krleš preč.

Zajímavé na tom bylo to, že ostatní lidi klidně nakupovali dál. Jako kdyby se neevakujovalo. Prostě pohodička. Tak já nevím. Možná to nic nebylo, ale když mi někdo v šopinkcentru řekne, že je evakuace a ať se sbalím, opustím centrum a dbám pokynů evakujátorů, tak se teda sbalím a vypadnu.

Dnešní radodárnost zní: Když je kód 1000, tak se připravte na to, že si ponožky už prostě nekoupíte.

27. června 2014

Každodenní radodárnost #180

A dneska se mi nechce. Měl jsem normální den. Ráno se mi stala taková super věc, která mě probrala. Víte, jak má moje židle takové to stlačovátko a vytahovátko? Myslím takovou tu páčku, pomocí které židli vysunete její nožku a nebo ji naopak zasunete? Prostě manipulujete výškou židle. No tak včera večer se stala situace, kdy byla tato židlová výška nastavena na minimum. A já na to zapomněl a nechal to tak.

No výsledek byl, že když jsem si ráno dones snídani a kafe, a sedl si ke komplu, tak jsem prostě nedosedl. Najednou jsem padal a padal. Sice jen asi o decimetr, ale i tak mě to pěkně poděsilo, protože jsem neměl židli tam, kde měla být.

Mělo to dva účinky. Jednak se mi vyloučila hrouda adrenalinu, takže jsem se probral. A za druhé (schválně jsem neřekl druhak) mi to přišlo hrozně srandovní, takže jsem se tomu asi tak 38 vteřin smál. A to je opravdu hodně.

Dnešní radodárnost zní: Pakliže chcete po ránu protaženou mysl i srdce, nastavte si večer sedátko židle do jiné polohy než jste zvyklí.

26. června 2014

Každodenní radodárnost #179


Dneska mám radodárnost spíš vysvětlovací. Já tak nějak celý život bojuju s tím, že nevidím lidem do hlav a oni nevidí do té mojí. Tak podle mě vzniká aspoň 75 % mých konfliktů s okolím. Protože vždycky myslím všechno dobře, ale jaksi to nejde pochopit. Nebo já zase nepochopím, že někdo něco myslel dobře. Bude to zas znít nabubřele, ale já se snažím si to uvědomovat. Ale málo lidí v tom jede se mnou. Většina se prostě hned naštve a konec. Je to jeden z důvodů, proč nemám rád lidi. Prostě nechápou, že jejich svět není můj svět. A teda samože naopak.

Třeba dneska jsem na Twitter napsal, že nemám rád, když mi lidi, co mám rád, píšou v mailech velké "T" ve slově "Ty", protože z toho mám pocit odcizení. No a dostal jsem hodně odpovědí, že to jako znamená úctu, že by mě to mělo těšit a že to nikdo nemyslí zle, když to napíše. Ale nic takového jsem já nemyslel.

Já si totiž myslím, že když mám někoho rád, tak mu nemusím takhle projevovat úctu. Není to potřeba, protože bych měla automaticky vědět, že mě má v úctě (stejně jako já jeho, proto ho mám přece rád). Stejně tak nerad zdravím lidi, co je mám rád a vidím je každej den. Nerad se s nima loučím. Není pro to důvod, stejně je zítra uvidím zas. A když jeden z nás umře a už se neuvidíme, tak stejně nebudem před smrtí myslet na to, že jsme neudělali tu společenskou slušnost a nerozloučili jsme se.

Já to prostě jenom vidím tak, že když se mám s někým rád, tak s ním nepotřebuju dělat ty společenské hovadiny, abysme si ukázali, jak se máme rádi a v úctě. Prostě bysme to měli vědět. A pokud mi nějaká osoba dá tu úctu očividně najevo nějakou zaběhlou společenskou blbostí, tak prostě automaticky přemýšlím nad tím, proč to udělala, když já přece vím, jak na tom jsme. Nemusíme dělat společenské kraviny.

Jinak v mailech taky píšu velké T nebo V. Ale těm blízkým prostě ne. A to je celé. Jo a vím, že to s tím vysvětlováním na Twitteru nikdo nemyslel špatně a byl jsem za ty reakce vlastně hrozně rád, protože mi to ukázalo, že můj svět není svět ostatních. Že jiní lidé to mají jinak. Že jiní lidé, co jsou klidně moji nej kámoši, mi potřebují psát velké T, protože to pro ně znamená, že mě maj fakt rádi a v úctě.


Dnešní radodárnost zní: Každý má svůj svět a společenská pravidla jsou asi od toho, aby mezi nima tvořila mosty.

25. června 2014

Každodenní radodárnost #178

Dneska pršelo, což je super. A taky mi připravili k odběru nový protein, což je taky super. Už se těším, jak si pro něj zítra půjdu a pak budu všechny lidi v šalině otravovat s tou velkou dózou a konečně si zas jednou užiju ten pocit, že naplňuji objemovou kapacitu lísku, za kterej platím. Nebo teda šalinkarty. Ale vyjde to na stejno.

No dneska jsem měl připraveného něco jiného, ale večer jsem to nakonec změnil. Dneska chci totiž pojednat o tom, že mozek je fakt hustá věc. Hlavně to, jak ví hrozně moc věcí. A vy ani nevíte, že všechny ty věcí ví. Ale je to tak.

Dnešní radodárnost zní: Mějte rádi svůj mozek, protože nikdo jinej to za vás neudělá.

24. června 2014

Každodenní radodárnost #177

Dneska mám po dlouhé době historku o mé debilitě. Ty mám moc rád. Totiž jsem šel v práci na záchod. To já tak chodím, to není debilní. A pak jsem se čančal u umyvadla, protože to já tak dělám, to není debilní. Před umyvadly je totiž velké zrdcadlo, takže je to tam na čančání udělané.

No a ta jednotlivá umyvadla (jsou tam 3), jsou zasazená v takových skříňkách. V některých jsou náhradní spermostěrky. To vím, protože jsem se tam díval. To já tak dělám, to není debilní.

No a tak tam teda stojím a upravuji se. Mám samože mokré ruce, protože jsem si je předtím umel a taky jsem si s nima vodoval háro. A tak jdu k držáku spermostěrek, který je na druhé straně. To je trochu debilní, ale o tom jsem mluvit nechtěl.

Vzpomínáte si, jak jsem ve 2. odstavci mluvil o těch skříňkách? Tak ony asi nejsou až úplně k zemi. Musejí pod sebou mít nějaký prostor, kam mi zapadla noha. A pak jsem šel k tomu držáku spermostěrek, tak jsem ji tam nechal a prostě šel. Noha se mi zasekla za tu skříňku a já jsem zavrávoral. No a samože jsem zvedl ruce a snažil se to vyrovnat, protože jsem přece akrobat. A pokud jsem do té doby nebyl, tak jsem v zrcadle viděl, že jsem. Jenom mi chyběl deštník a provaz.

Když jsem se teda viděl, jak tam plápolám s nohou pod umyvadlem, tak jsem se začal smát a pak už ke mě byl můj mozek milostiv a nechal mě upadnout. Pak jsem se vysmál, zvedl, otřel ruce a šel zas pracovat.

Dnešní radodárnost zní: Když už máte upadnout, udělejte to laskavě před zrcadlem, ať se může bavit nejen vaše okolí, ale i vy sami. Ale na těch záchodech jsem byl sám, takže o tom nikdo neví. Teda teď už o tom vlastně ví každý.

23. června 2014

Každodenní radodárnost #176

Dneska jsem měl normální den, ve kterém jsem interagoval s Českou poštou. Já mám totiž Českou poštu moc rád. Je to podle mě super instituce, protože tam mají hrozně moc absurdních věcí, což mám moc rád. Blbé instituce jsou blbé, ale Česká pošta je prostě absurdní. Proto ji mám tak rád. Dneska jsem nad tím přemýšlel, když jsem potkal oranžovou dopisní schránu na totálním výstrkově. V takové proluce. Hodně velké, takže už to možná ani nebyla proluka. Ale proluka je dobré slovo, které je hodně staré a hlavně se dá užít i v bulharštině a furt to má stejnej význam.

Dneska ale pošta nevyvedla nic absurdního, ale interagoval jsem s ní, protože jsem poslal dopis. Teda nedal jsem ho do té schrány, protože tu jsem potkal až odpoledne. Kdybych to byl věděl, tak bych s tím posílám počkal. Čistě proto, abych věděl, jestli tu prolukovou schránu někdo někdy vybírá.

A jinak jsem měl dneska takový normální den, kdy jsem byl produktivní a v autě jsem přišel na to, že drogy účinkují na lidi vlastně docela obdobně.

Dnešní radodárnost zní: Když jdete do Lídlu, porovnejte jim tam všechny ty rozhrabané stoly se zbožím, co je v prostřed. Jenom tak budete doopravdy alternativní.

22. června 2014

Každodenní radodárnost #175

Dneska vím úplně přesně, o čem chci pojednat. To se stává zřídka. Problém ale je, že si nejsem úplně jistý, jestli se mi to povede, protože je to hodně pocitové. Ale budu spoléhat na to, že nejsem žádnej unykát a vy to teda máte tak nějak úplně stejně a proto to snadno pochopíte.

Máte taky takové to, že si něco představíte jen podle jména? Že třeba víte, že existuje místo, které se jmenuje Rohlenka a mají tam jídlo? Jakože nejen nějakou restauraci, ale všelijaké takové ty sabweje a káefcéčka a tak? No a taky hned víte, jak taková Rohlenka vypadá? Já třeba jo. A to jsem tam nikdy nebyl.

A včera jsem se tam shodou okolností (protože v Bille neměli jogurty, co jsem chtěl) objevil. No musím říct, že jsem měl prvně obavy, že Rohlenka nebude vypadat tak, jak jsem si ji představoval a na malý okamžik jsem myslel na to, že tam nepojedu, protože si nechci tu krásnou představu zruinovat. Ale pak jsem si řekl, že to vždycky můžu vytěsnit a celej nadšenej jsem sedl do auta.

Rohlenka vypadá úplně jinak, než jak jsem si ji představoval. Podle mě to byla velká hypermoderní prosklená budova. Něco jako Olympyje, když jste nahoře a díváte se na tu prosklenou střechu. Je osově souměrná, má jedno parto a vprostřed velkej výtah. Tak přesně taková Rohlenka vůbec není. Ale ani tak jsem nebyl vůbec zklamaný. Možná dokonce i naopak, protože je Rohlenka hrozně hezká. Taková výletní.

Dnešní radodárnost zní: Pokud víte, jak něco vypadá, aniž jste to kdy viděli, můžete být emočně ohroženi tím, že až to někdy uvidíte, budete trpět zklamáním a nebo nadšením.

21. června 2014

Každodenní radodárnost #174

Vzpomínáte si, jak jsem tu někdy asi minulý týden mluvil o tom kulečníku? No tak dneska jsme tam byli zase. Já jsem si pro sebe zabral celý jeden stůl, protože jsem chtěl hrát sám. Možná už jste si všimli, že nemám moc rád sporty, kde nejsem sám. Výjimku tvoří asi jen to s tím opeřeným míčkem. A bowling v mém podání nepovažuji za sport. No ale u kulečníku mi asi taky nevadí představa, že hraju s někým. Ale hrát sám je daleko lepší. Jednak si víc zahrajete, protože nemusíte čekat, až se druhej vyšťouchá a druhak si můžete upravit pravidla tak, aby to vyhovovalo vašemu OCD.

Totiž normálně tam ty koule strkáte celkem nahodile. Tedy ano, buď máte barevné bez bílé nebo barevné s bílou, ale není nijak určené, která se má kdy schovat. Tak to jsem odstranil. Prostě jsem je tam dával po číslech, protože proto ty čísla přece mají. A abych to měl složitější, tak jsem vždycky musel hrát jenom na tu kouli, co byla na řadě. Nemohl jsem si upravovat hrací pole. No za hodinu a půl se mi to tam povedlo celé poskládat celkem třikrát, což je podle mě úspěch. Až budu lepší hráč, budu si podle nějakého vzorce určovat i jamky.

Dokonce si myslím, že jsem měl pár zcela bravurních šťouchů, které by se nemuseli stydět odvysílat ani na Eurosportu. Samože to byly vždy neskutečné náhody, které se nějak totálně povedly. Ale jinak jsem to hrál jako totální mamlas a doteď se divím, že jsem nic nerozbil. Vlastně asi si neumím držet tu šťouchací věc, co se jmenuje tágo. Ale umím s ní pokroutit v křídové kostce, což je ale taky špatně, protože máte kroutit tou kostkou a ne tágem. Ale každopádně jsem si to super užil.

Nicméně v herně jsme tentokrát nebyli sami. Vzadu byli dva pánové u snookeru. Byli tam před náma. No a když už jsme teda chtěli odejít, tak ke mě jeden ten pán přišel a zeptal se mě, jestli hraju často. A já jsem mu řekl, že jsem to teď hrál asi podruhé v životě. Vypadal překvapeně a řekl, že nezná moc lidí, co by zvládli hrát sami a co by to vydrželi tak dlouho, jako já. Napadlo mě, že mu vysvětlím, proč je podle mě daleko zábavnější to hrát sólo, ale pak jsem mlčel, protože to byl nějaký profík a i mi došlo, že toto je chvíle, která mě může posunout do profesyjonální ligy a tak bych se neměl chovat tak, aby si o mě myslel, že jsem mentál.

A on mi řekl, jestli bych nechtěla spíš hrát snooker, protože tam je potřeba sólový trénink a že by mě to mohlo bavit. A že na nástěnce maj webovky a jestli budu chtít, tak že se mám ozvat, protože mají jako málo hráčů a asi měl prostě pocit, že jsem to hrál dostatečně dobře. No opilej nebyl, tím jsem si jist. Tak jsem řekl, že se na to mrknu a kdyžtak dám vědět.

Dnešní radodárnost zní: Když se chcete stát profesionálním hráčem snookeru, tak započněte kariéru retardovaným 1,5 hodinovým skákáním kolem kulečníku a domlouvejte při tom koulím.

20. června 2014

Každodenní radodárnost #173

A dneska se mi nechce nic moc povídat. Měl jsem takový normální den a byl jsem dokonce velmi akční a šel jsem pěšky neznámou cestu.

Taky bych chtěl říct, že už jsem dočetl tamtu knihu, co jsem tu o ní minule psal. Bylo to tak dobré, že jsem si v knihovně nahrabal (teda Evís mi v knihovně nahrabal) další 2 knihy od toho autora. Za to jsem fakt rád a těším se na víkend, protože to můžu dělat hodně dlouhé čtení, což mám rád.

Dnešní radodárnost zní: Dělejte víc náhodných věcí.

19. června 2014

Každodenní radodárnost #172

Dneska jsem měl takový normální den. Ráno jsem si říkal, že jsem poslední dny s radodárnostma docela úspěšný, protože to moc neflinkám a fakt se snažím napsat několik odstavců, které jsou docela hutné.

No dneska jsem jel šalinou domů a seděl jsem ve slimákovi úplně vzadu. A vedle mě si sedla nějaká stará dáma. Už ani ne starší. Prostě stará. A pak chtěla asi někomu uhnout a nalepila se na mě. A omluvila se mi, tak jsem se jenom usmál a pokýval hlavou, protože jsem měl v uších sluchátka a to já nerad mluvím. Ale usmál jsem se asi dobře, protože ta paní se taky usmála a bylo to cajk. Jako mi ani nevadilo, že do mě drcla, takže vím, že jsem nedělal žádné blbé xichty.

No ale usmál jsem se tak dobře, že se mnou ta paní chtěla zapříst hovor. Podívala se na moje kraťase a řekla, že už je to zase moderní, jak je to dole odrbané. A já jsem jí řekl, že to nevím. Že jsem ty kalhoty prostě ustřihl. A ona mi řekla, že je to teď zase v módě. A že předtím byly v módě takové ty indické vzory. 

Já jsem to vůbec nechápal, protože nemám ani šajna, co je v módě. Ty kalhoty jsem ustřihl proto, že mi nahoře dobře pasovaly, ale protože jsou asi na děti, tak mi byly moc krátké. Ale nahoře seděj tak dobře, že jsem je prostě ustřihl, abych je mohl nosit. No a odrbané jsou proto, že když se to pere, tak se to dycky ožmoulá o trochu víc. To je celé. Ale chtěl jsem té paní udělat radost a tak jsem s ní souhlasil a říkal jsem něco o tom, jak to bylo moc moderní, ale že teďka teda frčí tohle. Ta paní si naštěstí nevšimla, že jsem nějak změnil zázvor, protože předtím jsem netvrdil, že by to bylo moderní.

A tak mi řekla, že to je pravda, ale že móda se furt točí dokola. No chtěl jsem říct, že to určo a že se těším na krinolýny a korzety. Ale pak jsem to neřekl, protože by si mohla myslet, že se jí směju a tak jsem s jí zase jen souhlasil. Ona naštěstí za chvíli vystupovala a tak mi řekla něco jako naschledanou a oslovila mě jako "slečnu". Což mi přišlo dobrý, protože mi pak večer na poště říkali "paní".

Dnešní radodárnost zní: Některý důchodci jsou dobrý.

18. června 2014

Každodenní radodárnost #171

Tu knihu jsem si dneska zase nevzal, protože jsem na to zapomněl. Což mě mrzí, protože jsem včera skončil na fakt napínavém místě. Ale tak co už.

Dneska vám povykládám super zajímavou věc! Jde o tohle: šel jsem z práce a na parkovišti jsem viděl na dlažbě takovou oranžovou řeku. Teklo to. No říkal jsem si, copak to asi je? A tak jsem šel opatrně k tomu a vidím, že je to stádo mravenců, co jde z jedné strany parkoviště na druhou. Na té druhé straně je takový oschlý záhonek.

No a tak tam stojím a sleduju je. Jdou do toho záhonku. Za chvíli ta řeka neexistuje a oni jsou všichni na tom záhonku. A najednou každej nese jedno vejce. Nebo možná se tomu asi neříká vejce, ale to je jedno. Takový ten burizon, co se z nějak pak asi vylíhne další mravenec.

A štrádujou si to zase zpátky. Každej nese ten TikTac. Je z toho řeka s opačným tokem. A pak už jsem musel jet. Ale i tak to bylo dobrý.

Dnešní radodárnost zní: Když už jsem vám poradil, abyste se dívali nahoru, tak se ale taky nezapomínejte někdy podívat dolů.

17. června 2014

Každodenní radodárnost #170

No už mám každý den takový ten pocit, že budu za chvíli v polovině. Ale ještě teda nebudu. Ale už skoro ano. A furt jsem nevymyslel, čím budu dále pokračovat. Dneska jsem na to totiž ráno zase myslel, takže jsem vymyslel, že budu ráno do šaliny zase nosit knihu, protože už nečtu tak rozměrné knihy, abych to s sebou nemohl tahat. A tímpádem se nebudu zabývat vymýšlením nástupce radodárnosti a pak to prostě nějak dopadne.

No ale chtěl bych se ještě vrátit k neděli. Už jsem o tom psal včera, o tom kulečníku. A chtěl jsem napsat i to, co budu psát dneska, ale úplně jsem na to zapomněl, protože jsem šel v půlce radodárnosti uklízet psí blujánky a pak už jsem to teda zapomněl napsat. Ale k věci.

Krom toho, že v té herně mají kulečníky, tak tam mají i automaty. Ono se to teda údajně nejmenuje automat, ale loterijní výherní terminál nebo tak nějak. Nebo výherní loterijní terminál. Nebo já nevim jak se to vlastně jmenuje. Ale všichni víte, co myslím. Hodíte do toho minci, čumíte na to, nechápete a možná něco vyhrajete. Totiž přišli jsme na to, že Sportka ani losy nám nejdou až tak dobře, jak jsme očekávali a tak zkusíme automaty. Co se jako může stát, maximálně z mě bude na chvíli zase nějakej jinej gambler!

No měli jich tam fakt hodně. Vlastně tam s tím mají jednu velkou místnost, která obsahuje tak asi 20 těch automatů. Zrovna tam ale nikdo nebyl, což bylo jako ideální. Některé automaty žerou mince. Některé automaty žerou jen bankovky. Některé automaty žerou oboje.

Jako grandi jsme začali mincovníkem, který byl porouchaný a sežral 25 kerun. Tak jsme přesedlali jinam. Tam jsme naházeli dalších 30, než jsme zjistili, jak na věc. A jelikož se nám to nelíbilo, tak jsme zase přesedlali. Evís to nakrmil stovkou. A vyhrál celých 27! Které jsme pak stejně prohráli.

Musím říct, že mě to hrozně zklamalo. Já jsem myslel, že to bude zábavné, když jsou na tom lidi závislí. Třeba jako kokain. Ale ono to tak není. Je to nuda. Vlastní automatové losování trvá jen chvilku, takže to ani nemůžete moc ovlivnit (nebo tak se mi to laicky jeví). A vůbec tam chybí takové to herní radování, které máte u Sportky nebo u losu. Je to prostě hned hotové.

Prostě u losů jste něco dostali, i když jste na něj nic nevyhráli. Dostali jste zábavu. U automatu nedostanete ani to.

Dnešní radodárnost zní: Když chcete jít na automaty, radši si kupte los.

16. června 2014

Každodenní radodárnost #169

Vlastně se to včera docela vybralo a já měl ještě nakonec zajímavý den. Totiž jsem byl hrozně akční a jel jsem sám autobusem a trolejbusem, kterýma jsem ještě nikdy nejel, abych se dostal na náměstí, kde je herna. Tam mají kromě automatů i obrovský sál s kulečníkama, karambolama a snůkrama. No a hlavně v té kulečníkové části nikdo není, takže si koupíte sice jen jeden kulečník, ale jste tam i tak sami.

Kulečník je skvělá věc. Možná dokonce lepší než bowling, protože to má daleko intimnější atmosféru a nikdo vás tam moc neotravuje. A to už je co říct, protože na bowlingu vás vlastně taky nikdo moc neotravuje. A taky si u kulečníku můžete hrát s věcma, co jsou vyřazené ze hry. To v bowlingu moc nemůžete.

Dnešní radodárnost zní: Pokud hrajete kulečník, nikdy nezapomínejte na to, že není jen jediný způsob, jak ho hrát.

15. června 2014

Každodenní radodárnost #168

Víte, jak jsem někdy minule (už je to asi déle = není to na 1. stráně ve výpisu článků) psal, že furt píšu, že jsem smutný a přitom jsem jenom unavený? Tak dneska jsem smutný.

Vlastně si myslím, že bych to sem ani neměl psát, protože lidi trpí takovým tím pomáhacím syndromem a já nechci přijímat smutkondolence. A druhá strana smutkondolence je přenášení nálady. To je hrozně zajímavá věc. Třeba já, když je někdo kolem mě naštvaný nebo smutný, si automaticky myslím, že je to moje vina. A vůbec nezáleží na tom, že jsem k dění teprve teď přišel. Prostě je to moje vina. Proto si myslím, že není dobré dávat najevo, že jste smutní, když víte, že to nelze řešit zakoupením gumového vláčku.

No a když zjistím, že je někdo smutný, tak mě to ovlivní. To je právě to přenášení nálady, o kterém jsem prvně začal, ale pak jsem odbočil s tím pocitem viny. No prostě tu náladu tak jako přejmu. Nejsem sice taky smutný, ale rozhodně mi to na ose dobré nálady ubere. Pokud se teda nejedná o nějakého mého totálního nepřítele, to mi to teda zase naopak přidá, ale i tak je to ovlivnění něčí smutnou náladou.

No a nebo je to prostě jen obtěžující. Když jste smutnej a není nic, jak by vám někdo kolem mohl pomoct. No a obtěžující je to proto, že se smutkondolenti snaží pomoct, ale není jak moct. A ještě je pak moje vina, že mají ti ostatní přenesenou náladu a ještě jsou z nich negativní smutkondolenti.

Dnešní radodárnost zní: Když jste smutní, tak o tom napište na blog, ale jinak prostě dělejte, že je to OK, protože to pro vás má rozhodně lepší výsledky, než když o tom pojednáte ústně.

14. června 2014

Každodenní radodárnost #167

Víte, jak jsem tu před nedávnem psal, že čtu knihu od chlapa, co napsal o tom Leonardovi a jmenuje se to cosi se symbolem? Tak už jsem to dočetl. Nechápu, jak jsem to udělal. Byla to hrozná blbost. Abyste se mnou mohli souhlasit, tak jsem se podíval, jak se to jmenuje a kdo to napsal. Chlap je Dan Brown a jmenuje se to Ztracený symbol.

Ten příběh by mohl být OK, kdyby z něj ten chlap vyhodil 3/4 těch kravin, co jsou hrozně tajemné, ale v knize jsou jen proto, že jsou tajemné a jinak to tam nemá žádný význam. Ale celkově tu vymyšlenost zápletky hodnotím jako cajk. Ovšem mi přijde, že ten chlap vůbec neumí psát. Místo aby děj rovnou popsal tak, aby čtenář sám cítil, že je to tajemné (nebo napínavé), tak to tam radši jen napíše. Jak pro debila. Že je to teď napínavé. Nebo tam schválně v jedné (jako dělá to tak ve všech kapitolách, kterých je asi 140) kapitole něco neřekne (kapitola končí větou "to, co uviděl, mu vyrazilo dech" (protože aby čtenář pochopil, že to bylo fakt něco)). A následuje další kapitola, která v podstatě začíná tím, že se teda dozvím, co za blbost ten hlavní chlap našel. No děs. Myslím, že by ten chlap neměl psát. Měl by jenom vymýšlet ty příběhy, protože mu to jeho psaní vůbec nevěřím. Je to, jako kdyby psal pro retardy a prokládal to kusama definic ze slovníku o symbolech, což má jako znázorňovat, že je znalý problematiky. No děs, fakt tu knihu nečtěte. Čtěte radši Palahniuka, to se aspoň zasmějete.

No a to se mi teda dneska stalo. Dočetl jsem tu knihu. A začal jsem číst novou, která je o dedektivech a vraždění. Napsal to nějakej chlap, od kterého už jsem asi 2 knihy četl (bylo o nějakých účinných lécích a něco létání). No a je to daleko lepší.

Tak jsem se vybrblal.

Dnešní radodárnost zní: Nečtěte knihy, které se vám nelíbí jen proto, abyste si byli jistí, že se vám fakt nelíbí.

13. června 2014

Každodenní radodárnost #166

Dneska se mi nechce moc psát, protože se mi dneska nechce moc psát. Jsem takový vypsaný za poslední dny. A ani se mi dneska nestalo nic moc extrémního, o čem bych musel pojednávat.

Dnešní radodárnost zní: Když se vám líbí, jak někdo něco dělá, tak ho za to pochvalte. Fakt. Je to dobrá věc.

12. června 2014

Každodenní radodárnost #165

Já jsem myslel, jak to dneska nezačnu psát hrozně brzo, ale teď jasně vidím, že už je zase tolik moc hodin. Dneska mi to uteklo hrozně rychle. Vlastně si z dneška pamatuju jenom několik okamžiků a už je zas večer a já jsem doma. Vůbec třeba nevim, že bych byl v práci tak dlouho. Ale asi jsem tam byl tak dlouho, protože si pamatuju, jak jsem tam přišel a dokonce i to, jak jsem odešel.

Nebýt těch časomezer, tak je dneska takový normální den. Ale protože jsem měl včera takové trochu netradyční povídání, tak vám dneska povím, co se mi stalo včera. Totiž jak tu každej den melu o tom, co jsem měl na sobě. A hlavně o tom, jak jsem si zapínal ty ramínka od podprsenky - no tak mám super zprávu pro všechny podobně postižené. Dá se to natrénovat. Dneska jsem si zase bral racerbacka a ten bazmek malej jsem užil na první pokus správně. Nic na tom není. Nebo teda je, je to furt stejně těžké, ale já jsem se tak brutálně zlepšil.

Ale zpět k včerejšku. Včera jsem i já pochopil, že bude fakt vedro. A tak jsem si řekl, že si vezmu svoje botičky na 13 cm podpatcích, protože ty beru fakt jenom tehdy, když je venku fakt teplo a já mám zajištěnej autoodvoz, protože se v tom přece nebudu krcat posvejch. No a tak jsem si teda ráno obul ty boty. První jsem si teda nandal spodní prádlo (to je důležité) a ten podprsenkový připínák jsem správně užil na druhý pokus. Pak jsem si obul ty boty.

Totiž jsem potřeboval zkusit, jak v nich vypadám. Víte, věc se má totiž tak - čím víc sportujete, tím hnusnější a odrbanější nohy (jakože ťapky a kolemprstí) máte. A tak jsem si chtěl vyzkoušet, jestli ty boty zakrývají nedostatky. A bylo to v cajku. Pak už se mi ale nechtělo dělat vyzouvání a tak jsem si řekl, že si musím obléct takové kalhoty, které obleču přes ty boty. Skinnydžíny jsem musel vyloučit hned. Napadla mě sukně, ale jelikož jsem si už řekl, že si obleču kalhoty, tak jsem si sukni už oblíct nemoh, protože sukně nejsou kalhoty. A tak jsem vytáhl odrbané kraťase, protože jsem si byl jist, že je obleču i přes boty. A taky jo.

Pak jsem na sebe natáhl racerbacka, ale vypadal jsem moc nahý a tak jsem ho zase svlékl, oddělal bazmek a vzal si triko, co je na něm Hou-ou. A bylo. No a už to bude. V práci cajk, dělal jsem sice rachotivé chození, ale tak co už. Večer jsem teda jel autem zpět dom, ale předtím do posilky. No musím vám říct, že jít v těch šteklích z posilky dom byla docela výzva. Ale vzhledem k tomu, co jsem napsal v úvodu, už to příště musím zvládnout naprosto bez snížení hladiny důstojnosti.

Dnešní radodárnost zní: Když vám něco nejde, můžete počítat s tím, že existuje jistá šance, že to možná někdy v budoucnu půjde lépe.

11. června 2014

Každodenní radodárnost #164

Nerušeně začít, ale vlastně mám jen několik minut. Skutek neskutečnosti. Zavřít sám sebe nadoraz. Utéct a nemoci se schovat. Bezmoc ošálená lapením. Slova umí vypadat jinak, než jak jsme zvyklí. Znehmotni své věci. Ukaž na tu pravou náhodu. Zapadnout do stáda, zapadnout do kabelek. Schovat se pod misku vah.

Překonat návnadu. Vymyslet si vlastní lest. Vlast jako majetek. Vlastní jenom tobě. Protahovat hlásky v hmyzu. Pracovat až do setmění. Tak se jmenuji já. Já jsem. Vykoupit zmocněnce. Bez opory povstanout. Bolest v rameni. Skloňovat vodopád. Změnit směr tavení. Přetvořit kus světa. Nebýt tak moc zásažný. V pravou chvíli nechat jít.

Podklad pro nerušený spánek. Sám vidíš, jak ho uložil. Přijď příště jindy. Vyslovovat nekonečno. Všude může být všechno. Tvoje hodnoty jsou bez existence. Když nejsi, nemáš. Sahat na cizí tváře. Ony o tom neví. Vzpomeň si jak jsme stáli na Slunci. Lhát a přitom vědět, že mluvím pravdu. Dvojsečnost tvého jáství. Vymazat z paměti závory. Nechat klidně tonout.

Nemyslel bych, že si můžu pořídit takovou věc. Je to námaha schovat všechno do jednoho místa. Nemísto není. Zní to jako moje duše. Zvuky bez okolního přenosu. Přemostěním bariér zničíte dvě věci. Tvořit bořením. Cítím chvění v okolním prostoru. Proudění. Je to tak pomalé, až přestávám ovládat své tělo. Noční děs ti přibrousí vnitřní smysl. Ostražitost pojednou. Reakce na mimovolní záruky.

Kolik toho jsi vlastně schopen vydechnout se ptát nikdy nebude. Zájem jen pro oko. Vidět cizí pnutí. Vyhasnout jen na oko sopky. Já jsem řekl, že se vrátím. Nemyslela to nijak jinak. Nakonec se všechno ztratí. Vír vzniklý z člověka. Vprostřed světla zdroj poslední víry. Vymačkat srdce a vrátit ho na správné místo.

Přestal jsem. Vymyslet si výmluvy. Netvoje oči tomu uvěří. Nepamatovat si poslední minuty. Stav mysli jako stav těla. Předělat se od začátku. Neexistence při zapomnění. Upadnout na znak. Pod černým výliskem bílá hmota. Dnes je nekonečno. Termín posledních úprav. Záplava do modrošeda. Barvy jako vcítění. Neukázal se. Chtěl, aby přišla. Odjet někam na jih. Utéct do zimy.

Nikdy to neuvidíš. Já vím, že vlastně nejsem. Čteš to tak, jak to napsal. Viděl za tím jiného. Zkrátit všechny hovory. Cítíš, že jsi zavřený? Uvědomit si a nekonat. Možnost tvého žití. Balancovat hraně na smyslech. Možná můžeš udělat jednoslovnost. Nakonec to jde. Sám věděl, proč tam promluvil. Nepřišel jsem pro tebe. Neukázat nikdy složený kousek. Bavlna jako zástupce ticha. Vyslat vlastního vnímače.

Dotyk špičkou touhy. Myslel na to celý den. Temná kobka. Nikdo nevymyslel klíč. Sám ho hledal. Ztracení v tonutí. Přispěchat s přetvářkou. Nestojíš o jinotaje. Nikdo z nich tam nebyl. Každý dělá, jak si myslí, že dělá jiný. Zásada pro správnost. Zakořeněný zvyk. Podívají se a jsou rádi, že to nejsou oni. Nelze vážit sobectví.

Vykvést a čekat. Dozrát a ztratit se. Nikdo neví, kam to sahá. Měl bych jednu připomínku. Přidělaný na stěně. Myslíš to moc světsky. Realita není jedna, ukousni si z oblohy. Co je míra možnosti? Očima projde široký pás ozvěny. Zahalit se do průsvitné látky. Cítit pohon. Stát u kamene. V šeru nikdy nenastane noc. Čekat vzdálený hluk. Oznamovatel příchodu. Rozumná cesta. Vyklidit pole.

Přitáhnout pozornost. Nechtěné kouzlo. Myslel sis, že se rozplyne. Může se stát cokoliv. Nejsem. Všude. Z hlavy vějíř. Využívat cizími. Připevnit chvost. Naděje jako opakující se počitek. Připsat si do k duhu. Jde ti k očím. Svítí ve tmě. Záře jako z alabastru. Vyobrazit nadzemství. Netěžká nálada pozvednout jde. Nadoraz je ještě dál. Snažit se nesfouknout plamen. Skrytý zvonem ze skla. Slyšíš, jak cinká. Nehtem klouzat po povrchu. Nechci přestat. Já nikdy. Myslel si to. Stejně je to jedno. Stejně jsme jedno.

Dnešní radodárnost je.

10. června 2014

Každodenní radodárnost #163

Musím se vrátit k včerejšku. Dneska se mi to totiž povedlo. Dal jsem do toho fakt hodně. Dokonce jsem byl nachystaný, že to zalepím izolepou a bude. Nakonec se mi to ale nějak povedlo a já jsem si mohl obléct toho racerbacka. No dal jsem ho na sebe a zjistil jsem, že jsem ho celého totálně zmazal od deodorantu a nejde to očistit. Tak jsem to zas vyslíkl a opatrně si naparádil druhého, který na sobě má potisk kočiček.

No dojdu do práce a tam zjistím, že je ten racerback nějakej takovej uválenej. A že spíš vypadám jako čuně, než jako borec v novém svalovém korzetu. Zítra už se na to vykašlu. Prostě se nebudu snažit a díky tomu budu vypadat dobře. Tak to prostě funguje. Když do toho dávám maximální efort a 10 minut cvičím s háčkem pro podprsenková ramínka, tak stejně nakonec vypadám jako idiot. Ale tak co už. Možná to zní negativně, ale vlastně to myslím velmi vesele.

No a jinak jsem měl dneska normální den, na jehož konci jsem si střihl něco jako variaci na HOT jógu, páč v posilce teploměry hlásily 30 stupňů. A nepozvracel jsem se!

Dnešní radodárnost zní: Když vám něco nejde, možná je to proto, že všehomíro to s váma myslí fakt dobře a stejně dobře ví, proč vám to nejde.

9. června 2014

Každodenní radodárnost #162

Dneska nebudu mluvit o těch radodárnostech, co mám z víkendu. Stala se mi dneska totiž daleko lepší věc. Totiž ono je vedro a tak jsem si řekl, že bych mohl svůj novej svalovej korzet předvíst v racerback tílku. A protože jsem dáma, tak vím, že je neslušné, aby vám z toho lezla zezadu podprsenka. A protože mám Evíse, tak mám zásobu takových těch malých klipsen, co vám vzadu sepnou ramínka k sobě a tak v racerbacku nelezou těmi průramky ramínka od podprsenky.

No ovšem navléct si to cvakátko ramínek, když na sobě máte podprsenku, je věc skoro nemožná. Dal jsem tomu 7 minut, 3x jsem se uhodil tím pružným podprsenkoramínkem, jednou jsem se ošklivě štípl do kůže a dvakát jsem málem upadl, z toho jednou na zrcadlo. Zlomil jsem si jeden nehet, natáhl si nějaký vaz v pravé ruce, řekl jsem 3 sprostá slova a nakonec mi ten malej bazmek zapad za skříň, takže jsem byl z obliga a moh si oblíct normální triko.

Dnešní radodárnost zní: Když si chcete vzít racerbacka, tak se připravte na to, že si ho nevezmete.

8. června 2014

Každodenní radodárnost #161

Dneska to bude o záchodech. Prvně vám ale povím, že dneska jsem měl takový normální den. A dokonce jsem byl hrozně sportovní, protože jsem šel hrát bedminton. A protože ještě solidně svítilo Slunko, tak jsem se snad i opálil. Ale o opalování vám povim jindy, dneska chci povykládat o těch záchodech.

Totiž včera jsme byli ještě v Makru (a taky v Olympyji, kde jsem si koupil taškokabelku s jednorožcem a kde jsem si zapomněl koupit šejkr, ale tak co už). No a mi se chtělo hrozně čůrat, když jsme vylezli ven. Totiž protože jsem byl ráno v posilovně, tak jsem pak samože hodně pil a nějak mi to nevyšlo. V Makru jsou tak hustí, že tam mají pro svoje zákazníky záchody. Musíte si na ně ale pípnout Makrokartou, jinak nemůžete jít čůrat. Takže třeba v Tesku můžete jít čůrat, i když nejste Teskozákazník. No v Makru ne.

Každopádně jsem ty dveře nakonec otevřel. No děsně to tam smrdělo a bylo to tam nechutné. Ale nemoh jsem nic dělat, přece nebudu zas čůrat po parkovišti. A tak jsem užil. No a pak jsme teda večer hráli ten bowling. Já jsem se na to celý den těšil, ale pak jsem si vzpomněl, že tam mají záchody, na kterých je bojler.

Kdo mě zná, ví, že mám z bojlerů šílenou fóbii. A od tohoto vzpomenutí už jsem se netěšil. Ale Evís udělal chytrou věc. Totiž když jsem tam byl poprvé (na tom bowlingu), tak jsem prostě zašel do kabinky, našel tam ten bojler, zběsile utekl a pak se nechal objímat a utěšovat. Moc jsem si toho nepamatoval. Ale Evís tam teďkonc hned vešel a zmapoval, že je tam ještě jedna kabinka, která je v pohodě a nic (krom záchoda a  jeho příslušenství), tam není. A tak jsem mohl zase pít a měl jsem kam chodit.

Dnešní radodárnost zní: Než někam vyrazíte, ujistěte se, že víte, jak je to tam s čůráním.

7. června 2014

Každodenní radodárnost #160

Dneska jsem měl hodně akční den. No kolektivně se vymyslelo, že ale nebudu dávat všechny radodárnosti z něj dneska, protože bych pak přes týden neměl o čem psát. Takže povykládám jen o tom bowlingu.

No kdo mě zná, ví, že je to jeden z mých oblíbených sportů. Dokonce jsem napsal návod, jak to hrát správně. Takže v tom netápu. No co se mi nestalo - zapomněl jsem si ostříhat nehty (protože je teď zas nosím dámoidně dlouhé). Že je to problém jsem odhalil hned poté, co jsem dal prsty do koule. No abych nevypadal jako dement nebo jako slečinka, tak jsem vymyslel, že budu dělat, jakože jsem nevěděl, že jdeme hrát bowling a budu dělat, že jsem si myslel, že budeme hrát bejzból, protože si myslím, že jsou to celkem snadno zaměnitelné sporty.

Nakonec jsem si ulomil jenom jeden nehet a dal jsem 3 strajky, takže jsem za trest házel jenom jednou třikát, což je docela OK.

Dnešní radodárnost zní: Když jdete hrát bowling, tak si ostříhejte nehty nebo lžete o tom, jaký sport jste si mysleli, že budete hrát.

6. června 2014

Každodenní radodárnost #159

No už jsem to dlouho nenapsal - já jsem dneska tak strašně unavený. Ale jsem příjemně unavený. Jednak je pátek, takže toho mám za celý týden dost a druhak (to je divné slovo, to druhak. Musím to fakt přestat používat) jsem se zase zničil v posilovně. Což mám teda rád. No nevim, jestli jsem vám to říkal, ale nějak jsem si pokazil kyčel, když jsem běhal minule. Myslím tu kyčel, co mi ji zničila ta žena s kočárkem, pakliže si na ni pamatujete. A tak jím novou věc na klouby, protože ta stará asi za moc nestála. Ta nová chutná jako višně. Je bílá a když ji dáte do vody tak je višňová. Přijde mi to dobré. A hlavně je toho pixla, takže je to daleko lepší než patáky.

Dneska jsem cestou do práce žádné známé lidi nepotkal. Fascinující. A to jsem si dal záležet, abych jel zase v tu samou dobu.

Dnešní radodárnost zní: Když se chcete totálně poveselit, naplánujte si na víkend hraní bowlingu a modlete se, aby se to fakt vydařilo.

5. června 2014

Každodenní radodárnost #158

Řekl jsem si, že dneska teda napíšu delší blábol. Nějak jsem si zase uvědomil, že mě čte docela dost lidí a není to fér, když to odfláknu. Ale místo toho jsem si četl a pak jsem si šel lakovat nehty. Přitom se o to snažím už týden. No finálně jsem se donutil a moje ruce vypadají víc upraveně.

Když jsem jel dneska do práce, tak jsem se furt koukal z okýnka a myslel jsem na to, že musím vidět něco, co za to bude stát, abych mohl fakt hutně naradit. No stala se mi taková zajímavá věc. Ráno jsem nastupoval do šaliny a se mnou nastupovala žena, co se mnou jela i včera. Napadlo mě, že se zase tak špatně kolem sebe nedívám, protože to bych to nemohl vědět.

No a jedeme dál a na zastávce kus dál nastupuje nějaká slečna, co se mnou jela i včera ráno. Vím to, protože jsem se jí furt díval do obličeje, protože ho měla zajímavý. Myslel jsem na to, že to ode mě asi není hezké, protože kdyby se někdo díval na mě, myslel bych si, že se mnou má nějaký problém nebo po mě něco chce. Ale ta slečna nic nedělala a ani nijak nedala najevo, že si mě pamatuje. A to jsem se snažil dělat usmívání.

No a dojedu na hlavák a dívám se furt z okna a vidím tam paní o 2 berlích, co jsem tam viděl i včera. Pamatuju si ji, protože mi přišla hrozně super. Totiž strašně špatně chodí (no proto má asi ty berle), ale přitom vypadá hrozně mocně. Jakože to nezdává a táhá se o těch berlách. Super. To jsem si myslel včera. No a když jsem jí viděl dneska, tak jsem si o ní myslel, že je ještě víc hustá, protože to nevzdala a šla ven i dneska. Já už bych se na to asi vykašlal. Možná vás taky napadlo (jako mě), že nic neušla a byla tam od včera. Mě to napadlo hned. Ale měla na sobě úplně jiné oblečení a měla moc malou tašku na to, aby tam nějaké převleky schovávala a vypadala díky nim víc pohyblivě. Prostě musela dojít někam, kde se převlíkla.

No přišlo mi prostě super, že potkávám ty stejné lidi.

A pak jsem jel z práce dom zase šalinou. Byl jsem za to rád, protože mám po cestě šop, co si v něm kupuju svoje práškové proteinové jídlo. No víte, jak jsem si minule kupoval kýbl? Tak dneska jsem si koupil barel a malej barel. Malej barel měl mít příchuť cookies, na což jsem se těšil. No a ráno mi volal ten chlápek z šopu a říkal, že cookies nemají, že mají vanilku. Že na cookies bych musel 10 dní čekat. Řekl jsem, že budu radši konzumovat tu vanilku. A tak jsem se tam pro to stavoval.

No neměl jsem na ty barely tašku, tak jsem se toho chlápka zeptal (no vlastně je to takový mladý normální příjemný kluk, ale líbí se mi, když mu řikám chlápek, protože to vypadá, že jsem já víc hustej), jestli mi dá tašku, protože nechci jít s těma pixlama pod paží a do kabelky že se mi to nevejde. A on řekl, že ano. A dal mi dvě průsvitné zelené igelitky, do kterých mi to dokonce vložil. No a tak jsem jel šalinou s kabelkou a 2 igelitkama s velkýma pixlama. Šalina byla narvaná a giglala se, takže jsem nějakému chlapovi, co si sedl a nechal dámu s proteinama neslušně stát, naliskal tím vanilkovým caseinem. Za což jsem se omluvil a řekl tomu caseinu, aby se zklidnil. Přišlo mi to důležité, protože si ten chlap mohl myslet, že jsem ho tím uhodil schválně. On nic neřekl, takže to splnilo účel, protože si asi myslel, že jsem retard a tak na mě ani nekřičel. Tedy ani nepoznal, že jsem Fräulein General!

No a jel jsem teda dom šalinou. Pak se to vyprázdnilo a já jsem si sedl. Naskládal jsem si kabelku i ty pixle na kolena. Proti mě (a ještě přes uličku) seděla nějaká žena a na ty pixle furt čuměla. No mi to přišlo dobré, protože mě napadlo, že si můžu hrát na Inkognita. Inkognit je moje nová postava. Vyvinula se z pana Inkognita, který je inkognito. Rozdíl je v tom, že pana Inkognita zná každej. Inkognita skoro nikdo. A navíc má Inkognit o dost hustší jméno, takže je to větší drsňák a líp se k těm pixlím hodí.

No hraje se na něj tak, že jste hrozně opartný a sledujete okolí. Takže furt hážete očima ze strany na stranu a krčíte se za pixlama, pakliže je máte. No žena viditelně znervózněla, protože se taky začala rozhlížet. Pixle vlastní neměla a tedy se neměla za co schovávat. Možná proto taky vystoupila.

Dnešní radodárnost zní: Když jedete šalinou, tak se hodně dívejte kolem sebe. Můžete fakt vidět zajímavé věci!

4. června 2014

Každodenní radodárnost #157

Já vím, že to poslední dobou flákám. Minulý týden jsem se fakt snažil, ale prostě mi to zase poslední dobou moc nepíše. A trapně to svádím na to, že jsem celej den v práci a tak nemůžu mít tolik roztodivných histořic.

Přitom při cestě do práce jich mám určo hodně, ale já vůbec nedávám pozor, co se kolem mě děje, protože jsem furt hrozně zamyšlený. Asi bych s tím měl něco dělat. A taky se hodně koukám nahoru, ale o tom jsem tu už pojednával.

Dnešní radodárnost zní: Ať už děláte naprosto cokoliv, ujistěte se, že máte dostatek papírových kapesníků.

3. června 2014

Každodenní radodárnost #156

Dneska jsem měl velmi normální den. Dokonce se mi nestalo ani nic moc zajímavého, takže nemám žádné histořice, které bych mohl veřejně publigovat.

Dnešní radodárnost zní: Když máte k dispozici rádio, nezapomínejte si s ním povídat a hutně mu radit. Protože kdy jindy si můžete hrát na pořádný redneky.

2. června 2014

Každodenní radodárnost #155

No dneska jsem měl takový normální pracovní den. A taky se mi zdařilo ukončit jeden můj předmět, takže jsem furt hustej student. Za to jsem fakt rád. Hlavně proto, že mě to stálo až moc nervů, protože jsem se zase musel hádat. Což teda dělám rád. A vlastně jsem si to i užil. Ale jenom proto, že to dopadlo dobře.

Dnešní radodárnost zní: Pakliže najdete únikový východ, předem počítejte s tím, že bude pravděpodobně po čtvrté hodině odpolední neprodyšně uzamčen. Tím jako myslím, že se tama neprotáhne ani vzduch.

1. června 2014

Každodenní radodárnost #154

No dneska jsem normálně málem zapomněl napsat radodárnost. Ale jak vidno, nakonec se to nestalo. Už jsem byl zase nachystaný, že si zalezu do postele, ale musel jsem na poslední chvíli změnit směr a jít si sednout zpět sem.

Dneska jsem měl takový normální den, přičemž jsem si večer řekl, abych mohl jít běhat, protože to je taková dobrá činnost, která by klidně mohla být i bohulibá, kdyby někdo věděl, co je vlastně bohulibé. No každopádně jsem se nahastrošil do běhacího a chtěl jsem jít, ale umřely mi hodinky. Myslím takové ty chytré hodinky, co mi měří tep a kalóryje. No to bylo dost v loji, protože jsem bez nich neběžel od doby, co je mám. No stálo mě to několik telefonování a nakonec jsem vybrakoval Evísovy hodinky a sebral jim krmení, abych ho vložil do svých. A pak už jsem teda šel běhat.

Dnešní radodárnost zní: Pokud chcete být vždycky v pohodě, mějte doma jen takové věci, které mají prostě stejnou baterku nebo ocásek k napájení.