30. září 2014

Každodenní radodárnost #275

Dneska mám po dlouhé době histořici. Pokud vás pohoršují historky o mě, důchodcích a matkách s dětma, tak to radši nečtěte.

Jel jsem z práce dom šalinou. Já v šalině jezdím tak, že mám sluchátka a čtečku. Takže poslouchám hudbu a čtu si knihu. No a jedu teda dom z práce. Nasednu do šaliny, sednu si a čtu si knihu. Normálka.

No pak dojedu na svoji výstupní zastávku, tak schovám čtečku, vystoupím a jdu dom. Přistoupí ke mě žena (tak kolem 65 let, celkem udržovaná, prostě pěkná paní, nepředstavujte si hudrmanici v hubertusu) a říká: „Mohla bych se vás na něco zeptat?“ Usmívá se u toho a tak mě napadlo, že se chce zeptat na čtečku. Jakože ji chce třeba někomu koupit a chce info. A tak jsem se usmál a řekl jsem „ano.“ A vyndal jsem si sluchátka z uší.
Žena: „Mohla bych se vás na něco zeptat?“
Já: „Ano, samozřejmě. Já jsem vás přes ta sluchátka slyšela. Co potřebujete?“
Žena: „Vy jste celou dobu v té šalině seděla a hrála si, že?“ A v tom mi došlo, že se mě nechce zeptat, jestli je moje čtečka dobrá, ale furt jsem nechápal, co teda chce. Na cestu se asi taky zeptat nechce, to jsem vyloučil záhy po té čtečce.
Já: „Ano.“ Říkal jsem si, že jí nebudu říkat, že jsem si četl, protože jsem měl úctu k jejímu věku a nechtěl jsem z ní dělat pitomce, který nepozná čtečku od mobilu nebo tabletu.
Žena: „Za vámi stála celou dobu maminka s ročním dítětem, měla ho v rukách a vy jste ji nepustila sednout! Přeju vám, aby se vám to taky stalo, až budete mít děti!!!“ A udělala "frf" a šla pryč. No byl jsem z toho docela vyjukaný, protože jsem neměl tušení o tom, že někde za mnou stála žena, která držela dítě. Vykročil jsem rázně za ženou a děl jsem:
Já: „Aha. No je vám asi jasné, že jsem tu paní nemohl vidět, když jsem si celou cestu četl...“
Žena: „Já vám přeju, aby se vám to taky stalo!!!“
Já: „Tak moment, vy mi říkáte, že jsem špatná proto, že jsem nepustila sednout ženu, kterou jsem ani neviděla? A proč mi teda ta maminka neřekla >Nepustila byste mě sednout?< A já bych řekla >Jé, omlouvám se, já jsem vás neviděla, protože jsem si četla.< A tu paní bych pustila sednout.“
Žena chvíli čuměla a dělala kapra. Pak ji osvítilo a odpověděla mi: „Protože byste ji neslyšela, když máte v uších sluchátka!!!“ Já jsem se furt usmíval, protože mě ta žena na začátku hrozně dobře naladila, takže jsem ji asi nasíral tím, jak jsem byl milý a příjemný. Nicméně musím přiznat, že mě napadlo, že jí řeknu, aby držela protézu za úsměvem a šoupala nohama, protože já na ni platím daně vyšší, než je její celej důchod, ale pak jsem si to samože rozmyslel, protože jsem nebyl vůbec naštvaný. Byl jsem spíš šokovaný touto podivnou interakcí a tak jsem řekl:
Já: „Vždyť vás jsem přes ta sluchátka slyšela. A i tak do mě přece mohla ta maminka drbnout, abych si jí všimla, když stála za mnou a já ji tedy nemohla vidět, ani kdybych si nečetla.“
Žena opět dělala kapra. Brunátněla a skoro zakřičela „já vám přeju, aby se vám to taky stalo!!!“
A tak jsem se furt usmíval a řekl jsem „ale tak jo. Díky!“ Řekl jsem to tak, jako kdyby mi právě popřála, abych vyhrál v bombónové loteryji. A šel jsem do háje a ona šla na druhou stranu.

Pak jsem cestou přemýšlel, proč mi to ta žena řekla. Já se necítím nijak špatně, protože kdybych tu maminku viděl, tak bych jí pustil sednout. Dělám to rád, to pouštění sedat. Mám z toho dobrý pocit, ale obvykle mě nějaký sprosťák předběhne a pustí berlouna nebo chrchlouna nebo matku sednout dřív. Co už.

A pak mi to došlo. Ta žena si musela myslet, že jsem velmi mladý. Jednak si byla jista tím, že ještě nemám děti (přitom kdybych se odětil hned po maturitě, tak bych mohl mít v klídku 4) a druhak ji asi zmátl můj zjev.

Vlasy jsem měl učesané do palmičky se zářivou fialovou gumičkou. Celé jsem to měl dozdobené slunečníma brejlema, aby bylo vidět, že jsem drsnej. Z šedé mikiny s frivolně chybějícím knoflíkem mi koukala arafatka, kterou jsem měl kolem krku. Měl jsem vyšislé šedé skinny džíny, látkovou tašku s popruhem přes tělo a na nohách špinavé v-minulosti-bílé kecky, které jsem neměl zaplé a tak z nich koukala svítivě oranžová a žlutá ponožka. Asi si myslela, že je mi 16.

Dnešní radodárnost zní: Když vypadáte moc mladě, tak vás sprcají i za něco, co ve vašem světě neexistovalo.

29. září 2014

Každodenní radodárnost #274

Dneska byl takový dobrý den, který rychle utekl. Například jsem si cestou zpět v obou šalinách sedl, takže cesta utekla hyperrychle, jelikož jsem si četl. A takhle nějak to bylo celý den, jenom jsem si teda furt nečetl.

Jak jsem tu minulý týden mluvil o tom, jak se neumím obléct a tak je mi furt zima. Až jsem onemocněl. Ale to nebylo z toho mého oblékání. To bylo proto, že všichni kolem mě chrchlali. A i tak jsem lehl až jako poslední. A vstal jako první. Takže jsem hustej a není to tím, že jsem dement, co se neumí oblíct.

Ale to jsem říct nechtěl. Chtěl jsem říct, že už fakt začíná přituhovat. Dneska jsem měl rukavice, šátek a šedověc. Minulý týden jsem měl jenom svetr a bylo mi zima zhruba tak nějak stejně. Takže zítra si musím vzít ještě něco pod šedověc, protože té historce o tom, jak mě nakazili všichni ostatní, až zas tak moc nevěřím.

Dnešní radodárnost zní: Někdy svým historkám nemusíte věřit ani vy sami.

Sám jsem si všiml toho, že některé moje radodárnosti na první počtení vůbec neevokují to, z čeho byly vyvozeny. A to je jenom dobře.

28. září 2014

Každodenní radodárnost #273

Dneska jsem se snažil hodně odpočívat, abych jako nabral sílu na nový týden a nikdo (včetně mě) si nevšiml, že jsem nemocnej. Večer jsem se dostal k tomu, že bych se měl jako načinčat, abych vypadal dobře.

Chci upozornit, že následující text obsahuje moji krev, takže slabší povahy to nemusí číst.

No a tak jsem šel do koupelny a jal jsem se odstraňovat chlupy z mého těla. Už jsem tu psal, že používám škubací strojek, takže je to v cajku a nehrozí u toho moc poranění. Pak jsem si ale řekl, že je to otrava a nechce se mi to dělat a že holítko je daleko rychlejší. Ale to už jsem odchlupoval nohy a tak jsem si potřeboval oholit už jenom je.

No vlezl jsem do vany a všechno vypadalo dobře. Oholil jsem si nohy tříbřitovým holítkem. A pak jsem si myl vlasy. Asi tak rok jsem používal heřmánkový šampón, který v očích nepálil. Nějak to ukolébalo moji kosmetickou ostražitost a začal jsem si myslet, že šampóny nepálí obecně.

To agáve nebo marakuja nebo co-to-je mě dokonale vyvedlo z omylu. Skoro jsem křičel. A po chvíli jsem si uvědomil, že mě nepálí jenom oči, ale i nohy. Tak jsem si honem nacákal vodu do očí, abych se měl čím podívat, co mě pálí na nohách. A viděl jsem ve vaně docela dost krve. No neváhal jsem a bylo mi jasné, že jsem se prostě musel pořezat. A v tom se mi spojilo, proč mě pálí některá místa na nohách. Protože jsou pořezaná a natekl do nich ten jedovatý šampón.

Chci říct, že té krve nebylo jak z béčkovýho horroru, hlavní jí bylo tolik, protože se to v té vodě rozpustilo. Samotné krve bylo málo.

No a tak jsem to teda všechno spláchl vodou a snažil se tomu nějak domluvit, aby to neteklo a nepálilo. Vzpomněl jsem si na ten vtip o ženách, kosmetických procedurách a análním sexu.

Já nevím, co dělám špatně, ale vždycky se během zkrášlovacích procedur zraním nebo mě to hrozně bolí. Třeba když se maluju a nemám kontaktní čočky, tak si vždycky hrabu řasenkou do oka a bolí mě to. A to oko pak slzí. Když mám čočky, tak je to v cajku, protože čočka chrání povrch oka a díky tomu ty rýpance necítím. A takhle je to se vším.

Dnešní radodárnost zní: Pokud zvládáte aspoň nějakou kosmetickou akci za všech okolností, jste borec.

27. září 2014

Každodenní radodárnost #272

Dneska jsem z části přišel na to, proč mě psaní přestalo bavit. Proč mě to vlastně začalo otravovat.

Autocenzura.

O některých věcech prostě nemůžu psát nebo je musím pozměnit, protože můj blog čte až moc lidí, kteří mě znají IRL. A já jim prostě nechci dělat starosti. Protože oni to čtou a pak se domáhají vysvětlení. Proč jsem smutnej, co mi udělali a proč jsem si odřel koleno. A jestli jsem myslel je, když jsem napsal ten poslední příspěvek, ale nikoho jsem nejmenoval. Nebo jak to dopadlo tam a tam a jestli jsem fakt tak na palici a dělal jsem to a to a proč jsem šel na ten banket a nevzal si s sebou míč na házenou.

Dohromady to není nic hrozného a měl bych být rád, že se o mě někdo zajímá, já vím. Ale o tom nemluvím. Nedívám se na to z žádného jiného pohledu než z pohledu vlastního psaní. Prostě jen říkám, proč mě to z části přestalo bavit. Proč to tak flákám.

Protože mě nebaví cenzurovat. Je to otrava. Je to asi důvod, proč jsou blogy tak často anonymní. Protože jsem to já, kdo se odkrývá. Je to hrozně nevýhodná pozice, protože můžete někomu ublížit, udělat mu starosti, naštvat ho a cojávímco.

Už teď je mi jasné, že si bude hodně lidí myslet, že mluvím o nich. Že budou přemýšlet, co mi udělali a že to tak nemysleli. Jo. Já vím. A ani neříkám, že já bych se choval jinak. A kdybych si tohle přečetl, tak bych si možná o autorovi řekl, že by se teda měl jít bodnout nebo to nepsat, když nestojí o reakce. Ne, to bych si neřekl. Já bych se na něj už bál mluvit a o jeho blogu už bych se nikdy nezmínil, protože bych si myslel, že mluví o mě a jenom o mě. A jelikož jsem svoje mluvení myslel vždycky dobře, tak by mi to bylo líto a cítil bych se ublížený. Tak tak bych na takovýhle post reagoval já. Pokud je vaše reakce jen o trochu méně dementní, tak si můžete gratulovat.

Ale to není pravda. Já stojím o reakce. A navíc nemluvím za čtenáře, mluvím za svůj autorský blok. A mluvím za něj celkem upřímně, i když už jsem to tady tak 7x přepsal, což je podle mě dost hustá autocenzura (takže o upřímnosti nemůže být řeč). Na druhou stranu o tom blog je.

Fajn, vykecal jsem se.

Já mám svůj blog rád a píšu ho i pro sebe. Vlastně jsem ho vždycky psal hlavně pro sebe, protože mě to tak baví. A časem jsem přišel na to, jak je hrozně krásné, když to někdo čte a udělá mu to radost, usmívání, zamyšlení, cokoliv. Já to nechci zabalit. Ale za tu ohromnou srandu, co vám tady zadarmo furt dělám, si můžu taky někdy postěžovat. To píšu čistě alibisticky, abych jako neztratil svoje věrné zákazníky. Má to fungovat tak, že si řeknete "no jo, chudák holka, má to těžký, ubožátko."

Teď hrozně důležitá věc, kterou už jsem někde nahoře zmínil, ale už v tom mám bordel, jak to furt přepisuju Já to nemyslím špatně. A stále si rád o svých blogpostech pokecám (úplně stejně jako předtím). Myslím si, že nikdo z vás (hahá, teď lžu, protože vás všechny neznám) není idiot a pochopí, že mi nevadí kecání o kafi-tu-gou, žehlení košil, návštěvě zoo, přechodech, běhání, mých podivnostech, ponožkách a podobně. Jakékoliv povídavé rozšíření mých postů je stále vítáno a jsem za něj tak rád, až se mi z toho lesknou oči štěstím.

Mluvím prostě o dementních dotazech, neobdivném divení se nad mým počínáním a tupými starostmi, které mě během mého konání napadají samozřejmě taky. A pak ještě vyzvídání. To je vlastně totálně shrnující, takže to nadtím jsou jen kecy.

Fajn, vykecal jsem se!

Dnešní radodárnost zní: Když jste namyšlený cenzor, ujistěte obecenstvo, že jej máte rádi.

26. září 2014

Každodenní radodárnost #271

Dočetl jsem knihu. Mělo to asi 1 000 stran a tak to bylo dost náročné, protože jsem přišel o takový ten plnohodnotný pocit, který mám, když dočtu knihu. Jakože kdybych četl 300 stránkovou knihu, tak bych měl ten pocit víckrát. A ne, nefunguje to tak, že bych měl víc plnohodnotný pocit, když dočtu něco delšího. Každopádně se zase ocitám na rozcestí, kdy vůbec netuším, po čem sáhnu dál.

Ale o tom jsem povídat nechtěl. Povím vám, jak jsem si koupil cucavé pastilky proti bolesti v krku. No prvně jsem si koupil ty s drakem nebo tancujícíma tabletkama (to mám asi z reklamy v televizi), ale pak jsem je nechal v práci a tak jsem to musel absolvovat ještě jednou.

No došel jsem do lékárny a věděl jsem, že ty s drakem už nechci, že chci takové ty Strepsils, protože mají super panduláka, kterého mám moc rád. A tak jsem si to předem nastudoval na netu, abych věděl, že chci fakt Strepsils.

No a dojdu do lékárny a oni mají hned za vlezem slevofky. No a co tam nemají -  Strepfen. Tak jsem si toho honem nacpal plné kapsy a šel jsem k pokladně. No cestou jsem se na jedno balení podíval a zjistil, že to jedno balení je asi na 6 dní a tak mi stačí teda jenom jedno. Tak jsem tam ty ostatní vrátil, takže zbylo i na ostatní.

Dnešní radodárnost zní: Když maj někde něco (co aktuálně potřebujete) ve slevě, tak si toho naberte plný kapsy.

25. září 2014

Každodenní radodárnost #270

Dnešní radodárnost zní: Vemte si šátek a rukavice. To je celé, protože je to dostatečně hutné.

24. září 2014

Každodenní radodárnost #269

Dneska jsem měl takový normální pracovní den. To jen tak na úvod, protože to tady sděluju vždycky. Jo a už jsem se dneska lépe oblékl a vzal jsem si šedověc a neumazal jsem to, takže cajk. Čistě pro úplnost a už se budu věnovat radodárnosti.

Včera večer jsem šel do koupelny přes chodbu, kde byl zrovna Evís, který stál na schůdkách a něco hrabal nahoře ve skříni, která je v chodbě. No a jelikož byl Evís k Jasmínovi zády, tak jsem začal hlasitě promlouvat: "jedna-dvě, Jasmín jde!" Abych dal jako najevo, že jdu a Evís se nelekl a neupadl dolů. Já jako vím, že dělám kravál, když jdu, ale sám se ignoruju a tak dělám rozruchy, kdyby mě ignorovali i jiní.

No a díky tomu jsem přišel na to, že nevím, jak je to dál. Jedna-dvě, Honza jde. A dál nevím. Nebyl jsem to schopen dát dohromady. No a tak jsem šel do té koupelny a asi za 10 minut mě osvítilo a začal jsem křičet verzi, o které jsem si fakt myslel, že je správná: "jedna-dvě, Honza jde, nese pytel mouky, šel za ním myslivec, péro na klobouky." No a tak jsem vystřelil z koupelny s kartáčkem v puse a jal jsem se to hlasitě recitovat. Když jsem se dostal k těm kloboukům, tak mi došlo, že je to fakt hovadina a že to takhle být nemůže.

Nakonec jsem přišel na to, že jsem volně spojil radování z vdolků se skákáním psa. Což není až tak daleko od sebe. Nicméně mi to připomnělo, jak jsme si jednou s Evísem vzpomněly na "pumpovaly dvě panenky" a taky jsme to nebyly schopné dát dohromady. Pak jsme byli na návštěvě u mé maminky a ta si to pamatovala, celé nám to zarecitovala a ještě nám ukázala, jak se má rukama pumpovat. Já už to zase nevím.

Dnešní radodárnost zní: Semtam si zopakujte dětské říkanky. Stojí to za to.

23. září 2014

Každodenní radodárnost #268

Nechce se mi psát, protože se mi chce jít si číst. Musím říct, že jsem to dneska s tím počasím zase nevychytal, protože jsem si ten šátek ráno opět nevzal. Evís mi totiž na ráno nachystal šedověc (už jsem tu o ní jistě psal, je to prostě Evísova mikina, o které si myslím, že je hrozně super), abych nekosnul. No a já jsem si ji nevzal, protože šedověc je šedá. A já mám tašku, která má popruh přes hrudník a trochu barví. A tak i mi došlo, že bych tím mohl zničit šedověc a tak jsem si nevzal ani šátek, což dává smysl.

Dnešní radodárnost zní: Pijte hodně čaje na imunitu, když už se neumíte oblíct.

22. září 2014

Každodenní radodárnost #267

Dneska jsem měl takový pracovně hodně náročný den. Takže jsem rád, že jsem konečně doma. Při čtení knihy jsem se zase věnoval práci. Napadlo mě, že bych se tam mohl odstěhovat, protože se mi ráno stala taková věc. Jakože to s tím stěhováním říkám kvůli té věci, o které chci pojednat. Né proto, že jsem takovej workoholik a jsem nerad doma.

No už minulý týden jsem si všiml, že je ráno docela chladno, když mám jenom tričko a svetr. No napadlo mě, že bych mohl začít nosit šátek, ale pak jsem to zamítl (minulý čtvrtek), protože si myslím, že ještě není dost zima. Jakože co bych potom nosil v zimě? Sám vím, že mám jenom šátek, 3 roky starý kabát, 8 let starý kabát, asi 4 svetry a kecky. No je to fakt špatné. A tak jsem si řekl, že si ten šátek ještě nevezmu.

No ráno mi bylo zase chladno (a pokud vás napadne, že se mám podívat, kolik je venku tepla, tak mi nefunguje počasovej applet a přece nebudu otevírat okno nebo lízt na balkón. To by bylo málo cyber). Když jsem jel pak do práce v šalině, tak jsem si stoupl úplně dozadu a funěl jsem na okýnko. A ono se mlžilo. No a tak jsem dospěl k tomu, že kdybych bydlel v práci, nemusel bych vymýšlet, co si na sebe ráno naprčím, aby mi nebyla zima. Prostě bych pracoval v tom, v čem jsem třeba snídal nebo spal.

Vím, že výzkumy ukazují, že jste pak hrozně neproduktivní, ale já tím nemyslím, že bych pracoval doma, ale že bych bydlel v práci. Podle mě je to v moderní době novinka, kterou ještě nikdo neznovuobjevil, protože odbory a lékárenská nařízení. A taky ten papír o hasících přístrojích, který jsem podepsal a nečetl.

Jo a taky jsem ráno viděl super holuba, který si sedl na kandelábr, když jsem jel kolem a funěl na to okénko. Asi už to tak bude. Podzim je prostě tady. Podzim mám rád. Původně jsem chtěl pojednat o podzimu, protože ten holub, ale už mi to přijde moc dlouhé a rozvláčné, takže si to nechám na jindy.

Dnešní radodárnost zní: Když máte trapně kecavou, určete si horní strop počtu samohlásek, které můžete pronst.

21. září 2014

Každodenní radodárnost #266

Jsem na sebe hrd za to včerejší dlouhé pojednání, protože už zase několik dní přemýšlím o tom, že se na to vykašlu. Už mi to vlastně ani nepřináší tolik potěšení, protože to dělám moc automaticky a hlavně to beru jako nutnou povinnost. Už ne jako super zábavu, která mi umožňuje se vykecat. A jelikož už tento stav trvá až moc dlouho, tak přemýšlím nad tím, že to fakt zabalím.

Problém je v tom, že nevím, kdy to mám zabalit. Nemůžu toho nechat takhle kdesi za polovinou, když nemám ani žádné zajímavé číslo, ke kterému bych to mohl ukončit. A násilně (bezsmyslově) ukončuju jen věci, které fakt nemám rád. A to o psaní 365 říct nemůžu. Napadlo mě tedy, že to dotáhnu do 300, protože to je aspoň kulatina, ale sám si neumím odpovědět na otázku, proč už to jako nedotáhnu do konce, když by mi chybělo jen 65 článků. Když jsem ochoten napsat jich 34, tak proč ne rovnou 99? A 99 je hezké číslo. Takové hezké číslo by mohlo ukončit moji radodárnou řadu! Podle mě je to super plán.

Dnešní radodárnost zní: Je důležité vědět, proč co děláte a semtam si to i naplánovat.

20. září 2014

Každodenní radodárnost #265

Poslední dny se vždycky podívám, co jsem měl na tento den za klidodárnost. Je to fakt super, protože si obvykle řeknu něco jako: "To už je to rok?" A taky jsem si všiml, že jsem napsal nečeské uvozovky. Všímám si toho skoro furt, ale odmítám s tím něco dělat.

No každopádně chci říct, že takhle nějak jsem si to představoval. Že mi to bude sloužit jako takový super připomínkovník. Ale to jen tak na okraj. Chci pojednat o dnešním dni, protože byl hrozně akční. I když jsem během něj 3x usnul. Z toho 2x v sedě.

Odpoledne jsme totiž zase jely s Evísem nakupovat. Koupil jsem si další tričko, což je super, protože můj šatník hned vypadá lépe. Trochu malej mínus je, že je na něm zase infantilní potisk, takže jsem nepozdvihl laťku profesionality kompletně. Budu vypadat míň usmolen, ale ne víc dospěle. Ale tak co už. Obvykle se mi totiž zadaří a když mám v práci poradu s někým, kdo se mnou nesedí v kanclu, mám oděno něco ucházejícího, na čem není mrtvá kočičí hlava, kostra hrudního koše, holčička s pejskem nebo trapnej nápis o tom, že jsem modelka nebo crazy nebo princezna nebo magor, co slyší hlasy.

No ale zpět. Na novém tričku je creepy holčička včetně trapného nápisu. Lepší to bejt nemohlo, jsem spokojen.

Ale chtěl jsem říct, jak jsem šel nakupovat boty. Totiž to byl první šop, kam chtěl Evís jít, protože ví, že letos to bude třetí rok, kdy nebudu mít zimní boty a budu chodit jen v keckách, protože to minulé 2 roky fungovalo dobře. No a tak se mě Evís zeptal, jestli nechci jít k Baťovi. A já řekl, že tam klidně můžem, jestli tam chce. Ale Evís to prokoukl a řekl mi, že nemám žádné normální boty a že bych tam teda mohl aspoň nakouknout. A já jsem to ocenil, přisunul jsem se k těm stojanům, co hlídají kradení, strčil jsem tam hubu a zase jsem odešel, protože se na mě hned podívala prodavačka. To já nemám rád a tak jsem utekl.

Vlastně nemám vůbec rád, když se mi prodavači věnují, pokud je o to vysloveně nepožádám. To vždycky uteču. Například minule jsem byl v parfumérii a nikdo si mě nevšímal. Tak jsem si tam v rohu čuchal a byl jsem spokojenej. A dokonce jsem si vybral a chtěl jsem si to jít koupit. Když v tom ke mě přišla parfumérářka a ptala se mě, jestli hledám něco konkrétního. Já jí řekl, že ne, protože to byla pravda, jelikož už jsem nic nehledal. A ona se na mě divně dívala, protože jsem furt čichal k papírku. A tak jsem prostě rychle utekl. Asi se na mě dívala ještě divněji, protože to muselo vypadat podezřele, ale jelikož nemám oči na zádech, tak to nemůžu říct s určitostí.

No a tím bych to vlastně ukončil.

Dnešní radodárnost zní: Než vstoupíte do šopu, ujistěte se, že v dohledu není žádný prodavač.

19. září 2014

Každodenní radodárnost #264

Dneska jsem měl takový normální den, ale jsem hrozně unavený a tak se mi moc nechce dělat vykecávání.

Dnešní radodárnost zní: Když nevíte co, tak si zajděte do galanterie. Je to fakt dobrej obchod a vlastně tam vždycky mají něco, co vás potěší. A ještě to nestojí majlant.

18. září 2014

Každodenní radodárnost #263

Dneska bych chtěl pojednat o coffee-to-go a o ponožkách. O každém zvlášť a na konci to spojím v ultimátnost.

Kafe s sebou je super věc. Prostě si společnost začala myslet, že kafe není jenom kus pitiva, ale i módní doplněk. Proto dělají takové ty barevné kelímky a prodávaj to z vozíčku na kdejakým rohu. Nebo z okýnka na kdejakým rohu.

No první věc, kterou jsem ráno v práci potkal (což teda samože lžu, protože to není pravda), bylo coffee-to-go. Bylo ale nekofeinové a tak jsem ho jeho majiteli vylepšil kofeinem práškovým. Nicméně to ale nic nemění na tom, že ten kelímek a celá ta věc s kafem s sebou, je prostě super. Musím říct, že už jsem si kafe s sebou fakt dlouho nekoupil a dnešek mě přesvědčil o tom, že bych to měl udělat, protože je to prostě super. Lepší důvod to nemá, protože prakticky je to otravné. Mi se třeba představa, že jdu a piju, ani trochu nelíbí. Je mi to dokonce nepříjemné. Jsem si jist tím, že když piju kafe, tak u toho chci sedět a třeba si číst nebo něco psát nebo něco klikat. Určitě ale nechci chodit po ulici. Přece nikdo nepotřebuje kafe tak zoufale, aby si ho musel koupit na ulici a honem ho tam i vypít. Jediné opodstatnění pro kafe s sebou vidím ve chvíli, kdy jedete autem. Míň totiž hrozí, že to rozžbrundáte všude po interiéru.

I přes to, co jsem napsal, si myslím, že je kafe s sebou super. Přesně tím, jak je to vlastně mimo.

A druhá věc jsou ponožky. Už se mi hrozně dlouho nestalo, že by mě někdo upozornil, že mám každou jinou. Až dneska paní v posilovně. Řekla mi, že jsem měl jiné ponožky i včera. Řekl jsem, že ano. Řekla mi, že si myslela, že se mi to jako stalo omylem, ale že dneska je mám taky jiné! A já jsem jí řekl, že to byl docela šok, když jsem zjistil, že lidi normálně nosí stejné ponožky.

Dnešní radodárnost zní: Lidi dělaj nesmyslné věci, jako je třeba třídění ponožek a kupování kafe s sebou, protože si myslí, že jsou prostě príma. A zajímavé na tom je, že každej to má jinak. Kafe s sebou je podle mě nesmyslné, ale dělám to. Třídění fuseklí je podle mě nesmyslné, ale nedělám to.

17. září 2014

Každodenní radodárnost #262

Dneska se mi nechce moc psát. Na odeslání autíčka samože zapracuji, ale ještě to nechám chvíli běžet.

Jinak jsem měl dnes normální den. Změna byla, že jsem byl u fotografa, protože moje pracovní foto neodpovídalo srandardům a tak jsem si to focení šel prostě pro velký úspěch a profesionalitu zopakovat.

Asi tam stejně nakonec budu muset ještě jednou, protože jsem se odmítl usmívat, protože já se nerad usmívám.

Dnešní radodárnost zní: Když se nechcete usmívat, tak to prostě nedělejte.

16. září 2014

Každodenní radodárnost #261

Dneska to bude fakt akční. Doufám, ale musíte mi s tím pomoct, protože bez vaší interakce to vůbec akční nebude.

Ale vezmu to popořádku. To znamená od Evíse. Evís byl venku a našel tam modré autíčko. No a jak už to tak bývá ztracené věci bývají smutné a nálada je přenosná. A proto jsem se rozhodl, že najdeme jeho majitele. A kdo je v tom lepší než internet.

Protože je takových autíček hodně, tak klidně může být vaše - vlastně může být i moje, protože už si fakt nepamatuju, jaká všechna autíčka jsem měl, když jsem byl malý. Ale jelikož si tím nemůžu být jistý, tak jsem si řekl, že by to mohlo být putovní autíčko.

Věc se má následovně = Pravidla:

  1. Autíčko by měl do ruky dostat každý, kdo se o něj přihlásí a řekne, že existuje pravděpodobnost, že je jeho.
  2. Netuším, kolik lidí bude putovní autíčko chtít, ale pokud to bude více než jeden, tak vytvořím seznam všech, kteří chtějí autíčko do ruky.
  3. Ten seznam vložím do balíčku k autíčku, které pošlu poštou někomu, kdo je na seznamu.
  4. Aby nedocházelo k tomu, že budu já (nebo ten, u koho autíčko aktuálně je) vlastnit adresy všech lidí, co si myslí, že by autíčko mohlo být jejich, musíte si o žádost připsání na seznam zažádat ideálně pomocí Twitteru, protože pak na seznam napíšu jen váš nick a další, kdo vám bude autíčko posílat, si snadno řekne o vaši adresu. Stejně může vlastně posloužit váš e-mail.
  5. Žádost o přidání na seznam můžete poslat, kdy chcete. Jenom si ten, kdo má autíčko aktuálně u sebe, musí dávat pozor, aby tam toho člověka dopsal.
  6. Bude to hroznej bordel, ale věřím tomu, že první seznam by mohl fungovat, dopisování bude asi obtížné.
  7. Na ten seznam se napíšu i já a Evís, protože to musím někomu poslat. V případě, že se nikdo neohlásí.
  8. Pokud jste doopravdy majitelem autíčka a jste si tím zcela jist, můžete si ho nechat a nebo ho nechat putovní. To už je na vás.
  9. Autíčko jsem umyl, takže to není žádnej ekl.
Žádost o přidání na seznam idejálně hoďte na Twitter s hashtagem #ztraceneAuto nebo sem do komentů. Vlastně stačí, když mi nějak dáte svůj mail nebo jméno svého Twitter účtu. Já si myslím, že to chápete - prostě na sebe hoďte kontaktu.

Celá akce je prodělečná, protože budem jenom cálovat poštovné. Nejsou žádné obchodní podmínky, protože nic neprodávám a jenom hledám majitele autíčka. Nebudu z toho odvádět žádné daně a nebudu dělat daňová přiznání. Neposkytuju žádné záruky a tedy doufám, že mě nebudou popotahovat z Bruselu. Autíčko neslouží k propagaci čehokoliv negativního, k utlačování menšin, nijak neomezuje ničí práva a ani mě nedosadí na post prezidenta. Je to prostě jen autíčko, které někdo ztratil.

Dnešní radodárnost zní: Každej je možným majitelem autíčka a nenechávejte mě v tom, protože jinak si budu smutnější než to autíčko.

15. září 2014

Každodenní radodárnost #260

Dneska jsem měl hrozně pracovní den, protože jsem byl hrozně dlouho v práci. Nevšiml jsem si totiž, že už jsem tam tak dlouho a proto jsem tam byl tak dlouho. Jinak jsem měl super den a hodně jsem zpíval, protože mě teď zase začalo zpívání hrozně bavit.

Dokonce jsem si ráno zpíval i koledy. To znamená, že už si myslím, že nastala zima. Čemuž časná venkovní tma přesně odpovídá. Vlastně bych mohl říct, že už se těším na opravdický podzim, protože to je to nejlepší období roku. Je to zima, ale nikdo neklouže a necítí bolest z mrazu (což jsou ty 2 nejhorší věci na zimě).

Hlavně je podzim období teplých nápojů. V zimě (jakože v té sněhové) už vás celkem otravují, protože jste jich přepití. Ale na podzim to tak není, to je totiž každej otrávenej z ledového potí, co musel pít celé léto. Podzim je prostě čajový a skořicový. A navrch si to můžete dát to termosky a celej den s tím někde žbrundat, protože je přece podzim a vy se nutně potřebujete zahřát, i když vlastně jenom děláte, že vás ten čaj z termosky nějak zahřívá.

A tím bych to tam nějak zakončil. Podzim je prostě dobrej. A ježdění kalužema taky.

Dnešní radodárnost zní: Když si myslíte, že potřebujete podzimní věc, tak si pořiďte termosku.

14. září 2014

Každodenní radodárnost #259

Dneska to nechci odfláknout. Mám totiž až moc zážitků. To jsem teda měl už včera, ale včera se mi nechtělo psát, protože jsem potřeboval (a chtěl) dočíst knihu).

No byly jsme včera s Evísem nakupovat v Olympyji. Už jsem tu několikrát říkal, jak moc nemám nákupy rád, ale stejně jsem z toho vždycky odvařenej. No a jelikož ty nákupy nemám rád, tak toho obvykle moc nekoupím, nic si nechci zkoušet a chci pryč. No a díky tomu můj šatník nevypadá moc reprezentativně.

Totiž věc se má tak, že jsem dřív (ještě když jsem chodil na střední) hodně obrážel sekáče. Díky tomu jsem získal až neskutečné množství oděvů. Jenže s postupem času jsem do nich chodit přestal, protože už jsem na to neměl tolik času. No a za ta léta už je moje oblečení prostě onošené. A potisková trika za 250 Kč z ŇúJorkru toho zas moc nevydrží. Prostě děs.

Hluboce jsem si to uvědomil už dávno, ale až včera jsem se rozhodl, že s tím něco udělám. Koupil jsem si jedny nové kalhoty, protože ty staré černé kalhoty už se mi rozpadly a bylo přes ně vidět. Připadal jsem si dobře.

Dneska jsem se s tím svěřil Evísovi. Že je můj šatník hroznej. Evís řekl, že to ví. Jak by taky ne, že. A tak jsme jely nakupovat znova. No začaly jsme v HáEmku. Prvně jsem si vzal jedno šedé triko a řekl jsem, si to jdu zkusit. A šel jsem do kabinky. Cestou do kabinky jsem si uvědomil, že nějaké slušné šedé triko mám a tak tohle nepotřebuju. Vrátil jsem to na stojan a chtěl jsem už jít pryč, ale Evís mě zarazil. A já jsem se teda hecnul a pokračoval jsem.

Zjistil jsem, že je nutné si s sebou brát do kabinky i příšernosti, co si koupit nechcete, ale je s nimi legrace. Díky tomu jsem si celkem v tom HáEmku koupil 7 věcí, které se nosí na horní polovině těla. Obsahuje to teplou mikinu, maxitrika, 2 košile, 2 trika a 1 halenku, co má krajku, takže je fancy.

No zaplatil jsem to a už mě Evís do další zkušební kabinky nedostal. Ale i tak to bylo hustý. A ještě jsem jedl v restauraci, kde jsem nám sám objednal jídlo!

Dnešní radodárnost zní: Hecněte se!

13. září 2014

Každodenní radodárnost #258

Dneska se mi nechce psát, protože se mi nechce.

Dnešní radodárnost zní: Je daleko lepší, když tupým řidičům nenadáváte, ale děláte na ně blbé obličeje. Rozhodně je vám pak daleko lépe.

12. září 2014

Každodenní radodárnost #257

Dneska jsem měl takový ultranákupní den. Prvně jsem byl vyzvednut já. Pak jsme jely vyzvednout ty kbelíky. A pak jsme jely na poštu. Byla tam ta super pošťačka, co mluví úplně šíleně nářečivě. Je to super, hned si nepřipadáte jak v zapšklé instituci. Zde jsem si vyzvedl nové kontaktní čočky a Evís zase naši zásilku z Orifu. Ta obsahovala můj novej parfém, co smrdí jak plastelína, ale má docela dobrej vocas. Nechutnej. Už se těším, až s tím budu obtěžovat v práci.

No a protože to teda byla milá paní, tak jsme si tam nakoupily losy. Sice jsme díky tomu nezbohatly, ale i tak to za to stálo. Hlavně mají nějaké nové, které jsou s dortíkama. Což je podle mě super a tak nešlo odolat a musel jsem nakoupit.

A teď večer jsme dělaly super úžasnou věc. Sledovaly jsme letadla na flightradaru. Například já jsem byl furt zmaten, protože jsem nemohl najít Ruzyně. No pak mi vylučovací metodou došlo, že Ruzyně musí být to letiště Václava Havla. Dávám tomu mínus tři. Ruzyně je daleko lepší. Osobně doufám, že až Václav Havel zas nebude mrtvý, tak že to taky přejmenujou zpět.

Dnešní radodárnost zní: Vyplatí se, když si počkáte.

11. září 2014

Každodenní radodárnost #256

Dneska jsem opět fest unavený, protože mi to stále ještě nespí. Ale po dnešku to vlastně vypadá hodně nadějně, protože jsem hrozně unavený. A hlavně je zítra pátek, což je ten nejlepší den celého týdne. Mám na něj totiž velké plány, které zahrnují nákup deskové hry a dvou kýblů.

Byl jsem totiž dneska v kbelíkářství, protože tam měli nějaké problémy s mojí objednávkou a nedodali mi jeden kýbl a jeden pytlík. No tak jsem jim prvně psal a pak jsem se tam cestou z práce stavoval. No dozvěděl jsem se, že mi chlápek nenapsal, protože furt čekal, až mu přijde zboží, aby mi mohl napsat, co a jak.

A tak jsem řekl, že cajk. A on řekl, že ty kýble pro mě má, ale pytlík nemá a ani zatím mít nebude. A já jsem řekl, že si teďkonc, když už tam jako stojím, vezmu jen ty 2 menší dózy (které jsem si taky koupil) a kýblama že se táhnout nebudu, protože jsem si s sebou nevzal auto. Aby to jako bylo jasné, tak jsem trochu zatřepal kabelkou, abych jako ukázal, že s sebou to auto fakt nemám a že si nevymýšlím. A tak že cajk, že to nevadí, že si je můžu vzít zítra. A schoval je dozadu.

Dnešní radodárnost zní: Když jsou na vás někde milí, tak se tam vracejte, i když se vám nikdy nestane, že by měli aspoň jednou všechno, co jste si objednali. Jo a taky jsem dneska dostal super obrázek s rybama, kterej udělal (sekundárně) můj den.

10. září 2014

Každodenní radodárnost #255

Dneska jsem měl ultranáročný den. Hlavně proto, že už mi to opět nespí. Myslím, že loni jsem to měl tak nějak stejně. Prvně mi to nespalo, protože to tak nějak nefungovalo a pak mě budili lidi (to jsem ti pak koupil někdy v únoru ty špunty a bylo to cajk).

A teď už zase jím ty prášky na spaní. No vůbec mi to nepomáhá. Třeba dneska v noci jsem byl asi 3x vzhůru. Z toho se mi jednou zdál děsivý sen. Možná je to tím, že jsem měl plný pokoj světla z Měsíce (teda ze Slunce). Z toho mám totiž noční můry (nebo jsem si to tak vsugeroval, ale to je jedno, protože výsledek je stejný).

No a tak jsem se teda vůbec nevyspal a tak jsem se radši zvedl a šel jsem do práce. Byl jsem tam už před 7 ráno, což je skoro můj rekord. Díky tomu jsem za den stihl vypít víc kafe a taky víc vody. A to mě přivádí k tomu, že vám povykládám o své nové vodě.

Totiž já mám v práci na stole PET lahev, protože hodně piju (beta-alanin to ostatně vyžaduje sám o beta-alaninu) a nebudu furt chodit se sklinkou do kuchyňky. Tak mám prostě petku. A cajk. No za chvíli je ta petka nechutná a tak si musím koupit novou. Nebo možná není nechutná, ale nejde to nijak moc umýt, takže si o ní za chvíli myslím, že je nechutná. To pak jdu ráno do Alberta a koupím si tam sváču a novou pet lahev, ve které je už rovnou voda, takže poprvé si ji nemusím jít do kuchyňky čepovat.

No a už to bude. Jdu teda ráno do Alberta (né dneska, dneska měl Albert ještě zavřeno, když jsem šel do práce) a chci si koupit tu petku, ve které bude asi i voda. A najednou vidím, že tam mají nějaké slevněné. Jako né, že bych neměl prachy na petlahev, co je v ní i voda, ale prostě je to tak udělané - že vás to upoutá. Já totiž nemám preferenci. Prostě koupím tu lahev, která na mě nějak zaujme. No a prostě cedule se slevou mě obvykle zaujme a tak si koupím tu ve slevě.

No a tentokráte se to nestalo. Protože jsem najednou uviděl lahev Dobré vody, která byla dvoulitrová. Ty ostatní jsou všechny jeden a půlky. Tahle byla jako jediná hranatá a vypadající úplně jinak, než ty ostatní. A tak jsem si ji hned koupil. Chci tím Dobré vodě říct, že udělala fakt dobrou práci, protože mě ta lahev hnev zaujala. Jakmile začne jejich petka být nechutná, hned si ji koupím znova.

Dnešní radodárnost zní: Když máte nechutnou petku, kupte si novou a nejlépe hranatou. Kognitivní surogát.

9. září 2014

Každodenní radodárnost #254

Dneska přesně vím, co bude radodárnost. Dokonce už jsem to i pronesl nahlas v kuchyňce v práci.

Přišlo totiž na přetřes žehlení. A že je to prostě činnost smrtelná jak iksko. Já osobně si myslím, že je žehlení hrozně zábavné, pakliže máte dost času, můžete si s tím vyhrát a v podstatě máte vyžehlit jen jeden až dva kusy oblečení. Když toho máte hromadu a musíte to udělat rychle, tak to až zas taková sranda není.

No a tak jsem nakonec dospěl k zázvoru, že je nutné nejen prádlo dobře věšet, ale taky ho dobře nakoupit. Tedy nejen kupovat nemačkavé materyjály, ale taky ho mít fakt hodně, abyste nemuseli žehlit fakt hodně dlouho a měli v zásobě neustále dostatek oblečení.

Je to divné, že? Moje dnešní radodárnost není žádná klasická jasmínovitá hovadina.

Dnešní radodárnost zní: Udělejte někdy něco tak, jak to nikdo neočekává.

8. září 2014

Každodenní radodárnost #253

Dneska jsem měl takový akční den. Z větší části je to proto, že jsem se sjel kofeinem a tak jsem byl hrozně nadupanej (poté, co jsem si myslel, že umřu. Ale dobře to dopadlo).

Někdy v pátek mě napadlo, že bych se mohl začít zase oblékat víc šlechetně (= víc se šlechtit) a tak jsem si ráno řekl, že to jako zkusím. No jediné, co se mi povedlo změnit, bylo, že jsem si vzal kalhoty do zvonu a velký výstřih, do kterého nemám co dát. No a abych dostál tomu, co jsem si předsevzal, tak jsem do doplnil zelenýma keckama, protože ty už jsem dlouho neměl. Když to sečtu, tak jsem furt vypadal jako Jasmín a nijak moc jsem si nepolepšil (= neošlechtil jsem se. Nejsem žádnej hrachor).

A tak jsem si dneska večer nalakoval nehty. Předtím jsem měl takovou úchylnou chvilku, kdy jsem si je zbrousil do špiček. A aby to teda stálo za to, tak jsem je přetřel na černo. Musím říct, že mám někdy fakt problém sledovat svoje cíle.

Dnešní radodárnost zní: Není důležité mířit přímo k vytyčenému cíli - stačí, když se prostě hýbete aspoň nějakým (blíže neurčitelným) směrem.

7. září 2014

Každodenní radodárnost #252

Furt ještě jsem neotevřel ten katalog z Ikea, co jsem tu o něm minule psal. Už je to fakt dlouho, co jsem tu o něm psal. A furt mi tu leží. Tak nějak se začlenil do biosféry mého stolu. Stejně jako všechny ty věci, co mám nalepené na stěně. Post-itové papírky, které jsou popsané návody a radami od Evíse, dále mými nesmyslnými poznámkami a taky rozpisy služeb mé maminky, abych věděl, kdy je v práci. Pak je tu několik obrázků ryb a listů, které jsem maloval já. A pak sbírka pohledů od lidí z Twitteru. Pak moje jmenovky z nejrůznějších konferencí, na kterých jsem nedával pozor, ale zato jsem tam kradl hodně propisek.

A všechno tohle vůbec nevnímám. Prostě to tu existuje. Patří to sem. A proto si myslím, že ten Ikejový katalog ani nikdy neotevřu. Prostě patří tam, kde aktuálně leží.

Já ani nevím, jestli je to dobře nebo ne. Protože se tak nějak obecně tvrdí, že když berete něco jako samozřejmost, tak je to špatně. Jakože úplně totálně špatně a znamená to něco v tom smyslu, že když je něco samozřejmost, tak to něco už ani nemáte rádi. Třeba lidi v televizi se kvůli tomu furt hádaj a rozváděj se. Protože samozřejmost.

Dnešní radodárnost zní: Samozřejmost je příjemná a nutná věc, protože nemůžete furt na všechno myslet.

6. září 2014

Každodenní radodárnost #251

Dneska jsem měl takový hodně akční den. Byl jsem venku celkem čtyřikrát. Chtěl jsem si koupit hrozně moc věcí, ale neměli ani jednu. A tak jsem si nic nekoupil. Zato jsem si dobře zazpíval v autě. A to se taky počítá.

Dnešní radodárnost zní: Když dostanete k nákupu poukaz na slevu v parfémářství, pečlivě jej uschovejte do zadní kapsy kalhot. Neb jen tam ho jistojistě vyperete.

5. září 2014

Každodenní radodárnost #250

Pamatujete si, jak jsem tu někdy nedávno psal o tom běžci, co běhá jen ve slipech a divně kolem sebe máchá rukama a nohama? Dneska jsem měl takový podobný zážitek.

Dojeli jsme s Nexem dom z práce. Už jsme měli zaparkováno, ale protože je pátek, tak jsme museli poslouchat Rebeku Black. No a čekali jsme, až ten song dohraje, protože je pátek. A já teda sedím v káře, trsám a křičím, že fun fun fun fun yeah, když tu najednou vidím, jak jdou proti nám po chodníku dvě ženy.

Řekněme už trochu starší ženy (jeden musí být korektní). Pro vaši představu třeba kolem 60 let. Jedna byla normálně udržovaná. A ta druhá ani ne. No a už to bude. Budu nechutnej a nekorektní. Jistě se mi to ve stáří vymstí tak, že se toho nedožiju. Což bude úleva státnímu rozpočtu a bolest pro pokolení budoucí. Nevím, proč se tomu říká pokolení. Jestli je to od kolene nebo od kola. Ale to je jedno. O tom jsem mluvit nechtěl.

Prostě ta druhá žena na sobě měla takové triko s potiskem. Tím potiskem byla nějaká žena/modelka. Na tom triku byla prostě natištěná mladá krásná žena. Nic vulgárního, bylo to černobílé triko, nebyl to žádný nevkusný cirkus. Tato natištěná žena byla zachycena zhruba od půli stehen až po hlavu. Její hlava končila kousek pod výstřihem toho trika.

Pokud jsem to dobře popsal, tak to možná nyní uvidíte přesně tak, jak to bylo. Prsy té natištěné ženy byly přesně na prsou té živé asišedesátnice. Živá asi šedesátnice neměla horní spodní prádlo, takže se její párový útvar na přední straně hrudníku povážlivě kymácel s každým krokem vpřed.

Vznikla tím jakási tričková animace, jelikož natištěná žena získala privilegium zdánlivé životnosti, neb se jí též velmi výrazně dmula ňadra do obou stran, v závislosti na tom, která noha živé ženy šla vpřed. Začal jsem na to upozorňovat Nexe, který byl samože také hluboce ponořen do našeho pátečního songu.

Nex prvně nijak nereagoval. A pak si toho taky všiml. Popsal to dokonalým slovem - "úlet".

Dnešní radodárnost zní: Když vidíte úlet, tak se o něj podělte.

4. září 2014

Každodenní radodárnost #249

Když to takhle půjde dál, tak budu muset ze svých každodenností udělat asi týdennosti. Zase mám zpět tu starou nechuť k psaní. Osobně si myslím, že je to tím, že jsem aktuálně daleko víc přesedlal na čtení. Od té doby, co mám pana čtečku, už jsem přečet 4 knihy. Což je super. Nevýhoda je v tom, že zas nemám moc čas na nic jiného. A i teď přemýšlím nad tím, co si jako přečtu dál. Ale tak co už.

Dneska jsem měl docela dobrý den. Po dlouhé době jsem jel domů z práce šalinou. No vlastně se mi to vůbec nelíbilo, protože byla plná lidí a já jsem musel stát a nemohl jsem si tedy číst. Ale byla to změna. Přišel jsem totiž na to, že když jste ve stereotypu, tak na něj vlastně ani nemáte čas, protože se všechno tak moc opakuje.

Dnešní radodárnost zní: Čas od času udělejte něco jinak, pakliže máte zaběhlý denní režim.

3. září 2014

Každodenní radodárnost #248

Dneska jsem až do poslední minuty vůbec netušil, co bude dnešní radodárnost. Jeden kouk do pracovních mailů mi to ale okamžitě vlil do hlavy. Sice budu stručný, ale zato se jedná o fakt hodně použitelnou věc.

Dnešní radodárnost zní: Používejte citoslovce. Je to prostě hrozně opomíjený slovní druh.

2. září 2014

Každodenní radodárnost #247

Prvně jsem si myslel, že je dneska ošklivý den, který se mi vůbec nelíbí. Ale pak jsem v autě mačkal stěrače a ostřikování předního okna. A to mi nějak dalo dobrou náladu, protože to bylo prostě dobrý. Smál jsem se tomu tak moc, že jsem se sám považoval za postižence. Na druhou stranu musím říct, že mám tu vlastnost "šíleně se směju totální blbosti, na které není vůbec nic vtipného" moc rád.

Dnešní radodárnost zní: Když máte blbý den, tak si najděte nějakou hovadinu, které se můžete smát.

1. září 2014

Každodenní radodárnost #246

Jak jsem byl v sobotu v tom lese, tak jsem měl na sobě mikinu s kapucí. A tu kapuci jsem si nasadil u kapličky Mitrovských. A už jsem si ji nechal na hlavě. Znovuobjevil jsem, že je kapuce hrozně super věc. Jednak vám netáhne do uší, i když nemáte sluchátka a jednak (vidíte, neužil jsem slova druhak!) jste docela slušný Inkognit. Můžete se koukat na lidi a dokud jim nekoukáte do očí, tak oni nevědí, že se na ně díváte. Tedy dokud jim nemáte možnosti vidět do očí. Je to fakt dobré. Jste prostě totální profesyjonál.

No a dneska venku zas pršelo. Vzal jsem si teda deštník, protože od doby, co nosím Kindle, nosím i deštník, pakliže prší. No a víte, co jsem objevil? Že deštníky jsou taky super. Mají docela podobnou skrývací funkci, jako kapuce (jenom vám teda táhne do uší, když nemáte sluchátka). Taky jste schovaní a můžete dělat potutelné nakukování a sledování ostatních. No a ještě na vás neprší. Pokud teda umíte používat deštník, což mi dělá někdy trochu problém. Hlavně v případě, že jsou nějaké takové ty spodní větry a deštník má obracivé tendence. Ale o tom jsem mluvit nechtěl.

Dnešní radodárnost zní: Deštníky jsou dobrý, protože jsou sice otravný, ale zase se pod nima můžete schovávat a hrát si na Inkognita.