27. června 2015

Každodenní číslonoska #180

Dneska jsem měl docela akční den, ve kterém jsem dostal ubrousky s rybama. V pondělí se tedy těším do práce ještě víc než obvykle, protože budu mít furt obličej umazanej tvarohem (či jinou sváčou), ale budu mít fancy ubrousky k jeho otření.

Tím jsem to jako tak nějak shrnul. Celej ten den. Ale taky jsem přišel na to, k čemu je moje cvičení dobrý. Mám hned tři věci, kdy se to fakt hodí, ale dvě jsou podobný. Ale to neva.

První se mi stala hned ráno. Protože je víkend, tak šaliny jezděj víkendově. Já se jim jako nedivím, taky jsem měl dneska odpočinkovej den, takže jako nedělám stížnosti. Prostě jsem ale věděl, že když mi jedna ujede, tak mám třeba 15 minut čekání. Přesto jsem se na to vyprd a šel jsem na zastávku totálně naslepo s tím, že prostě něco někdy pojede. No a jdu a jdu a najednou (jsem kus od zastávky) slyším šalinu. Tak běžím a vidím, že už jsou všichni nastoupení. A tak přidám a běžím těsně u kolejí, aby mě šalinřidič měl šanci vidět v zdcátku (sic!) a doufám, že na mě jako počká. Samože mi pískotem dvěří dává najevo, že jsem jako moc pomalej. Nebo mi možná fandí. No každopádně epesně naskakuji a dveře se zavřou hned za mnou. Je to jak z akčního filmu.

Druhá věc je, že když jdete na veřejný hajzlík, musíte si na něj (jestliže jste dáma, čůrající pán to má víc v cajku. Možná) dát haldu hajzelpapíru. A nebo můžete mít stehna vodorovně s prkem. V luftě. Pokud jste dlouhotok jako já, za chvíli vás možná bolej nohy. Mě vždycky bolely. Nyní je to v cajku a můžu si dát na čas.

Poslední věc je stejná jako první. Byl jsem teda v centru a jdu dom. No a cestou (jako už u baráku) potkám Evísa, kterej někam jde. Evís mi povídá, že jede shodit a postavit jeden portál, co je zelenej v naší mírumilovné správněbarevné lokalitě. A jestli jedu s ním. Já udělám dementní výraz a řeknu, že se musím jít napít. A Evís řekne, že počká v káře. A tak teda běžím, piju, prosichr čůrám a běžím do káry. Cajk. Uděláme, co je třeba a vracíme se dom. Vysednem a potkáme psa. Je sám. Vypadá hrozně načinčaně, nějakej takovej ten malej fancydog, co bydlí na polštářku tak moc, že mu z toho lezou oči z důlků. Nebo mu lezou oči z důlků proto, že se zaběh a neví, co má dělat. Zkoušíme ho teda přivolat k sobě. Jakože ho čapnem a zavoláme měšťáky, aby ho mohl páníček najít.

No pes se mě asi děsí, protože znám tajemství jeho očí. Utíká pryč. Jdem najít Nexe a následně jdem ve třech hledat toho psa. Pak ho s pomocí další sousedky najdem. Utíká nám. Běžíme za ním. Postupně to odpadá, protože ztrácíme přehled, kam ten pes běžel. Volím správnou cestu a držím se za ním. Snažím se ho dohnat. Pes je asi dost poděšenej, protože když mu hezky řeknu, aby počkal, přidá ještě víc. Běžím a držím si ruce na kapsách, protože v nich mám telefon a krásné mince, jež mi dala maminka a které nechci za nic na světě vytrousit kvůli vykulenému psisku.

Chvíli běžím. A pak mi dojde, že jestli ten pes bydlí někde v domech kolem nás, jistě ho tímto stylem odeženu dost daleko od místa bydliště. Zastavím se na křižovatce, kde je obytná zóna a samé auto. Nevidím, kam pes běžel. Ale stojí tam nějaká paní a tak ji oslovím: "Promiňte! Neviděla jste tady prosím psa? Je takovej malej!" A skrčím se k zemi a ukazuju rukou tak 30 cm od zeme. Paní se mě hrozně lekne, protože ke mě byla zády. Vidím to a tak říkám dál "promiňte, já jsem vás nechtěla poděsit!" honem se narovnám a ukazuju jí dlaně, aby jako pochopila, že jsem hodnej klaďas.

Ona teda popadne dech a říká, že se lekla, že jsem spadla, protože mě slyšela bežet. Říkám, že cajk a jestli teda neviděla toho psa. Ukazuju jeho velikost v rukách. Prvně dám dlaně nad sebe a pak vedle sebe. Dodám, že má takovej hodně košatej ocas a snažím se to přianimovat.

Paní říká, že ho viděla, že běžel kolem ní a jestli je to můj pes. A já říkám, že není. Že se ho jen snažím chytit, abych ho mohla předat policistům, kteří ho snad doručí majiteli. A rukama udělám, že něco chytám a následně si to tisknu k hrudi. Musím vypadat jak mentál, ale kdo mě znáte, tak víte, že někdy hodně mluvím rukama. Paní už je ale v pohodě. Pochopila, že jsem největší hrdina, kterého ten den potká, a říká mi, že neví, kterou cestou běžel, ale hrozně mi přeje, abych psa našla. Tak jí teda hezky poděkuju a jdu se podívat do těch jednotlivých cest. Pes nikde není. A tak volám zbytku smečky a všichni se vracíme dom.

Když cvičíte, tak doběhnete šalinu. Komfortně se vyčůráte na veřejném hajzlíku. Statečně honíte psa zcela bez výsledku.

Dnešní číslovka je 6.

Žádné komentáře:

Okomentovat