6. července 2015

Každodenní číslonoska #189

Dneska jsem měl zase moc super den, ve kterém jsem přišel na hodně věcí. A doufám, že do večera ještě na hodně věcí přijdu. No začalo to tak, že jsme šly s maminkou ráno do Lídla, protože se nám nechtělo znova cárat po městě. A tak jsme se vydaly na nákup, přičemž maminka koupila suroviny na zajímavé jídlo, které jsem nakonec nejedl, ale řekl jsem si, že si to někdy stvořím. Ingredyjence mám.

No a pak se ozval hacker. Nutně potřeboval, aby mu gényjus něco poslal poštou. A tak gényjus šel, našel to, vyplnil podací lístek a dal to oboje do kabelky, jelikož věděl, že pojede vyprovázet na nádro maminku a tak není problém, aby to jako zanesl na poštu. Na tu hlavní poštu, u nádra, protože hacker správně řekl, že je svátek.

Šlo to dobře, gényjus koupil tu nejvíc moc fancy obálku, co ve Vaňkuli měli. Bylo štěstí, že na odjezd maminky bylo ještě hodně času, protože výběr trval fakt dlouho. Pak gényjus napsal okec, vložil věc posílanou a zaslintal to. Celý radostný vzal maminku a šel jí ukázat hlavní poštu. Byla na ní malinká cedulka. Papírek. Že pošta je zavřená a jediná otevřená je U dálnice 777. Gényjus věděl, co se na této adrese nachází, i když to chytrá cedulka neuváděla. Olympyje.

A tak zas popad maminku a šel s ní čekat na bus. Mezitím ale ale stala super věc, kterou vám musím povědět. Víte, co je to Bubbleology? Já už jsem kolem toho ve Vaňkuli jako několikrát šel, ale nikdy jsem se o to nezajímal. Myslel jsem si, že je to nějakej studenej bublinkovej čaj. No na to já neletim. Ale! S maminkou jsme stály v prvním patře. Nebo teda v druhým. Prostě nad přízemím a přímo nad Bubbleology. Viděly jsme teda přímo na 3 slečny, co stojí uvnitř takové ohrádky, která tvoří obchůdek Bubbleology. Řekl jsem, že to pití musí být extrémně předražené, když to musí uživit nejen pronájem toho krámku, ale i 3 pracovní síly.

Jelikož jsme ani jedna moc nevěděly, co se tam vlastně prodává, zůstaly jsme a sledovaly to. Tady máte zjištění, abyste tam nemuseli stát taky, protože si nás ty slečny pak všimly a hnusně se na nás nahoru semtam podívaly, no. Nebo možná né až tak hnusně, ale určo jim to nebylo příjemný. Já se jim vůbec nedivím, protože mi by se to asi taky nelíbilo, ale když nás to hrozně zajímalo. A musím říct, že mi přišlo, že to dělají fakt dobře. Například fakt furt všechno poctivě umývaly a tak. No a zde je to pozorovnání:

  1. První dívka vaří vodu ve velkém hrnci. Prostě stojí u hrnca. Stojíme tam celou dobu, po asi 10 minutách vytáhne ze skříňky takové granule. Ty naváží, propláchne je, dá je do té vody a semtam to zamíchá. To je celé, nic jiného nedělá.
  2. Druhá dívka tam stojí a nedělá vlastně nic. Pracuje jen tehdy, když přijde zákazník. To pak vezme šejkr, dá do něj led a na ten led dá nějaké barevné sirupy (nebo něco takového, ještě jsem nečetl jejich stánky, takže furt nevím, co to tam dávala). Ale je to barevné. Pak do toho šejkru s ledem a barevnou věcí natočí z (t)várnice čaj. Zazátkuje a protřepe to.
  3. Třetí dívka toho dělá asi nejvíc. Na pultíku má takové misky v barevnýma kuličkama. Ty postupně doplňuje z nádob, které má ve skříňkách. Když přijde zákazník, tak mu dle jeho přání nějaké bobule nabere a dá je do kelímku (mezitím dvojka připraví led, barvu a čaj), do kterého pak naleje surovinu od dvojky. Přidělá na to víčko a ještě předtím zkásne od 90 do 130 korun. Jo a ještě má na starost kartičky s věrnostním programem.
No bylo to prostě super pokoukání. Nejen proto, že si sypaly za halenky led, když nebyl zákoš.

No ale zpět. Pak jsme teda došly s maminkou na nádro a já počkal, až odjede. Imaginárně jsem si přehodil plášť gényja a běžel jsem na Úzkou, abych nasedl do zdarmabusu do Olympyje, jelikož jsem si nechtěl dokupovat jednozónovou jízdenku jak minule. Vynechám občana, který se pokusil o navázání intimního styku a budu poračovat tím, jak jsem vskočil do autobusu. Sedl jsem si na blbou slunkovou stranu, ale tak zas tak dlouho to nejelo. Vyskočil jsem a běžel na poštu. Měl jsem strach, že bude zavřeno. Zase. Ale bylo otevřeno a nikdo tam nebyl.

Práskl jsem na pult tu epesní obálku a dožadoval jsem se urychleného odeslání, jako kdyby paní za přepážkou snad mohla znát důležitost každé akce, do které se tajná organizace hackerů a gényjů zaplete.

Bohužel, musím to poslat é-em-eskou. Mám s tím svoje zkušenosti, takže mě to rozhodilo jen částěčně. Když jsem vyplňoval ten é-em-eskovej papír, zapomněl jsem, že se to lepí na to a adresu jsem tam vyplnil jak hovado. Ale paní poštovní to přečetla, tak snad cajk, Samože to muselo přijít do speciální obálky, protože moje epes-rádes není na é-em-esko vhodná. Říkám, že cajk, ale jestli tu novou obálku může namočit ona, že je mi nepříjemné to lízat, protože mám špinavé ruce. Vím, že to nebudu lízat rukama, ale ona tam jistě má takovou tu hubku, co si do ní může namočit prsty, když počítá peníze. Pakliže teda počítá peníze a mokří si přitom prsty tou hubkou. A ona se směje a říká mi, že to je samolepící a zalepí mi to. Říkám, že jsem moc rád, protože bych pochopil, kdyby se jí nechtělo lízat obálku a že to bych pak musel jít za její kolegyní, která má ale zrovna zákazníka.

Ptá se mě, na kolik to chci pojistit. Ptám se, kolik jde dát maximum. A ona mi říká, že jde o to, co je v tom balíčku. Jakože kolik stojí obsah balíčku. A já říkám, že to chápu, ale že chci vědět, kolik peněz můžu pojistit v rámci srandardního é-em-eska. Dívá se. Hledá to. Tři tácy. Říkám, že v té barevné čuprobálce je věc za tři tácy, jsem si tím jistý. Ona se směje a píše na to, že to stojí 3 tácy. Cajk. Bude to tam ale až ve středu, protože tak nějak pošta funguje. Děkuju jí a vím, že jsem udělal maximum.

Vysypu se ven z pošty a přemýšlím, co bych mohl podniknout, když jsem sám v Olympyji. Myslím na parfémy. Myslím na kavárnu. Jdu pomalinku k hlavnímu proudu lidí. Dávám ramena k uším. Jdu pomaleji. Už jsem skoro u té kruhové věci, která je součástí podlahy, ale dá se zvednout a někdy na ní stojí auto. Jdu pomalu k tomu. Rozhlížím se kolem. Uvědomuji si, že Olympyji přece nemám rád a není tu nikdo, kdo by se mnou dělal legrace a kvůli komu bych tu měl být, protože mise byla splněna. Otáčím se peláším na nástupiště, kde 7 minut čekám a poslouchám romské děti, které šíleně řvou, ale možná je to zpěv. Dneska je to tak multikulti, že jeden neví. Abych náhodou nedělal nějaké to protizákonové dělání.

No a cajk. Dojel jsem zpět, koupil jsem si barvu na vlasy a udělám se krásným.

Dnešní číslovka je 15

Žádné komentáře:

Okomentovat