27. července 2015

Každodenní číslonoska #210

Dneska jsem měl super den. Takový hezký, pozitivní a dobře náročný. Takové mám rád. Vymyslel jsem super věc a docela se těším, až ji budu realizovat, protože je podle mě dost smysluplná. Smysluplné věci mám rád, protože z nich mám dobrej pocit. A pak jsem byl taky hrozně kopywrajtersky profesyjonální a dělal jsem kecání do cizích projektů. To mám taky rád, připadám si pak jak borec.

No a pak jsem šel do posilovny. No a jdu a jdu a jdu a najednou to vypadá, že začne pršet. Jsem od Evísa už fakt vycepovanej, takže jsem s sebou měl deštník. No ale ono začalo chcát tak moc, že jsem se normálně sám od sebe schoval do velkého výklenku u jednoho domu. A přečkal jsem to tam (upřímně jsem to ale udělal jen kvůli čtečce a telefonu. Kdybych je neměl v batohu a po kapsách, tak bych šel směle dál). Hrozně moc pršelo, kanály to nepobíraly a tak byly všude gigantické louže. Tím mysím, že silnice byla řeka. A po 8 minutách pršet přestalo a já jsem mohl jít dál.

No pak jsem musel přejít silnici, přes kterou se valily galony vody. A tak jsem měl plný kecky. Přemýšlel jsem nad tím, jak půjdu dom. No napadlo mě, že si ty ponožky sundám, budu cvičit bez nich a pak půjdu dom taky bez nich. Ale v šatně jsem zjistil, že jsem si vzal náhradní! Takže jsem měl nakonec na nohy sucho a všechno dobře dopadlo. Třeba v pátek jsem šel v gladyjátorkách bez ponožek a do posilky jsem si je zapomněl, takže jsem cvičil na nohové ostro. Bylo to docela nepříjemný. Ale dneska jsem si to vynahradil.

No a pak jsem docvičil a jdu nahoru odevzdat klíček a vzít si deštňajz ze stojanu. Dneska jsem ho nevykydl, za což jsem na sebe opět pyšný. Vůbec jsem neudělal ostudu. No a pak jsem teda šel na recepci vrátit klíč a vyzvednout si permici. Jako vždycky jim tam rovnám letáčky, co mají na pultě, protože je hnusný, jak jim to tam nelícuje. A ta paní za recepcí mi řekla mým křestním jménem (ještě než jsem jí dal klíč, takže si mě pamatuje!) a že jim to tam vždycky tak pěkně narovnám. Byl jsem vyděšen, protože jsem slyšel svoje jméno, které ale moc za svoje nepovažuju. Připadal jsem si hrozně cize. Asi jako kdyby adresovala moje tělo, ale né mě. Ale nakonec jsem to ustál a nezeptal jsem se jí, proč mi říká tak divně. Byl to prostě divný pocit.

A vlasně se nedivím, že si mě tam pamatují. Tedy nejenže jsem tam tak často, ale hlavně jsem jim tam jednou napsal dost jasmínovský mejl, ve kterém jsem požadoval, aby mi moji permici prodloužili o 6 dní, kdy měli z důvodu rekonstrukce zavřeno. Přišlo mi to totiž nespravedlivé, že cáluju, i když nemůžu chodit. No prodloužili mi to a od té doby se na mě recepční hrozně usmívaj. Nevím, jestli jsem jim byl tak sympatický nebo jestli pochopily, jakej jsem vlastně mentál.

Dnešní číslovka je 35.

Žádné komentáře:

Okomentovat