17. dubna 2016

Každodenní fotokrám #110

Dneska jsme se probudily v Praze. Já asi první a šel jsem se okoupelnovat. A pak se šel okoupelnovat Evíz a šly jsme na snídani. Oproti jiným fancy hotelům, kde jsem v posledních letech byl, zde měli dobře zmáknutý servírování mysli. 

Obvykle to mají v takových divných dávkovačích, ze kterých se to sype na všechny směry, takže jsem za hovado, které to tam celé zasyflí křupínkama. Ale zde to měli v míse, takže pohádka. 

Nažral jsem se jogurtu a ovoce. To mysli jsem z principu nechtěl, protože žádná sranda s tím nehrozila. No a zvládl jsem udělat kafe z podivného Dau Egberc kafestroje. 

A pak jsme šly zpět na pokoj, kde jsem jógoval a pomlouval s Evísem jiný lidi. A pak jsme ještě ležely a pak už jsme se vysypaly z hotelu ven. Ještě mi bylo dovoleno zazvonit si na recepční zvon. 

Jaly jsme si to štrádovat na hrad, kde bydlí pan prezident (nebo tak nějak), ale zatáhl jsem Evíse do zahrad. Tam jsme našly něco, co se jmenuje nějak s jelenem. Je to taková cesta dolů. Je bahnitá a kolem je dřevěné zábradlí. No sáhl jsem na to zábradlí a na ruce jsem poté objevil výkal. Asi ptačí. Otřel jsem to do rostlin kolem. 

Šlo se tam moc krásně a vyfotily jsme super hlemýždě. Následně sáhl do výkalu i Evíz. Prostě dobrý. 

Šly jsme se podívat tam, kde budeme bydlet na dovolené. Vypadá to nadluxisně a naše spokojenost vyústila v potřebu naplnit si ústa pizzou. Zapadly jsme do jakési nóbl pub, kde perzonál mluvil po italsku. Objednávka mi učinila drobné rozhození, jelikož jsem to nečekal. Nicméně pizza luxusní a místní záchody byly asi top zážitek z celého víkendu. Všechno tam bylo na fotobuňku. Zvládl jsem to komplet, jenom jsem si nevymával papír na ruce a tak jsem si jak buran posloužil kalhotama. Prostě dobrý. 

Pak jsme poslaly pohled a šly se dál kochat. Viděly jsme senát, nejužší uličku a další hromadu věcí. A pak jsme šly do kavárny, kde jsme se zas potkaly s Milhausem a Mamufem, kteří nás pak doprovodili na nádraží. 

Aktuálně sedíme ve vlaku a jedem dom. Vlakem chodí krásná dáma s vozíkem občerstvení. Přišla k nám, jestli něco chceme. Řekl jsem, že kávu. Prý má jen z pytlíku rozpustnou. Řekl jsem, že to nevadí. Že si prostě musím z toho vozíku něco koupit, protože potřebuji ten zážitek. 

Dáma se směje a udělá mi to kafe. Evíz chce taky. Dámě dojde voda a tak se omlouvá a běží dovařit. Je to super zážitek. Smějeme se asi jako u zubařky.

Některý lidi jsou prostě pozitivní a reagují hrozně hezky, když se na ně usmíváte. Za chvíli dělala další kolo občerstvování, protože přistoupili další lidi a zase se začala smát, když šla kolem nás. Možná to teda bylo proto, že jsem zas vyskočil jak péro z krabičky, protože jel vozejk s občerstvenim. 

Prostě dobrý. Prostě dobrý, Praho. 

Žádné komentáře:

Okomentovat