29. září 2016

Každodenní fotokrám #275

Evísův oběd, který vypadá jako nebeský kříženec mezi rybou, domem a nadýchaným žrádlem. Byly v tom i rozinky. A bylo to prej dobrý. Moje jídlo bylo teda taky moc dobrý, ale nemám odvahu to sem dát. Nebo teda odvahu mám, ale není to nijak moc zajímavá fotka.

Akvárko, které pan ředitel včera donesl do práce. Aktuálně se čeká na osazení. Chtěl jsem se o ty ryby starat už dneska a tak jsem mohl umejt nějakej filtr nebo co to je. Každopádně jsou na fotce vidět i oči. Jo a nebudem tam mít šneky, protože ty se strašně rychle množí. Budem mít ožerný ryby. Ale ty jsou podle mě super. S Mraketou jsme si řekly, že musíme všechny nějak pojmenovat. Doufám, že teda nedostanem hejno neonek, protože to bych se fest nadřel.

Café Aromatique. Původně to teda bylo něco jako Café Franck. Musím to vědět, páč jsem tomu před pěti lety zakládal venue na 4sq. No a můžou tam i pejsci a dostanou vodu zadáčo.
Dneska byl hyperden! Musel jsem vám sem dát všechny tři fotky, protože vím, že jindy už by nebyly topical, takže bych je sem nemohl dát.

No ráno jsem šel do práce, kde jsem solidně popracoval. Pak jsem se domluvil s Evísem, že spolu půjdem na oběd do Rebia (můj zas vypadal jak sloní zvratky, ale ten Evísův byl prostě nádhernej). A tak mě vyzved a jely jsme. Bylo to moc super. Pak mě zas vrátil do práce.

Tam jsem zase popracoval. Pak mě vzal kolega dom autem, takže jsem ušetřil asi hodinu času, ve kterém jsem plkal s Evísem a četl si tu superúchylnou knihu, kterou jsem začal číst včera.

No a pak mi na telefon přišlo oznámení, že je moje včerejší objednávka proteinů a jiných plkanců připravena k odběru. A tak jsme popadly psa a jely zas do centra. Tak jsem si to vyzvedl a šly jsme na kafe do naší oblíbené kavárny. Chodily jsme se sem zašívat, když jsme ještě filozofovaly za kredity. Je to tam furt stejně super.

Na cestě zpět jsem dělal ostudu. Jednak jsme šly kolem katolické školy, ze které se nesl nějakej ten gospel. Přidal jsem se hlasitě na celou ulici, byť jsem neznal text. A pak jsme jely autem mezi šalinovým ostrůvkem a chodníkem. Na chodníku byla paní, která se skláněla nad lavičkou tak moc, že jí vylezl zadek z gatí. Začal jsem na Evíse ječet, že támhle je "holá pr*el." Bohužel jsme měly otevřená okýnka a bavil se celej ten ostrůvek. Uvědomil jsem si, že nejsme samy a začal jsem prozměnu řvát, aby jako Evís jel. Měly jsme ale červenou a tak Evís jen zavřel okna. Prosichr, nikdy není jisté, co ze mě vypadne dále (ve snaze to narovnat).

No a dál po cestě před náma nějakej brunclík začal brzdit a Evís křičel, abych se držel. A já jsem se tak nějak potřeboval podrbat na hlavě. Když jsme už bezpečně stály, tak mi Evís dovysvětlil, že jsem se měl držet třeba jako dveří a né za hlavu. Příště, no.

Žádné komentáře:

Okomentovat