10. května 2017

Každodenní fotokrám podruhé #133

Jedna poběhová. Evís zvládá nějakým způsobem fotit za běhu. Já ne. Já ani za chůze. Musel jsem se zastavit, abych mohl vyfotit tady ten majstrštyk. Jak vidíte, furt běhám v původně Evísově legínosukni. Je to dobrej kus, který se hodí do každého šatníku. Mám to moc rád. Hlavně to, jak se na sport prostě oblíkám jak mamrd. Ale zjistil jsem, že mám 9 sportovních podprsenek. To je samozřejmě víc, než kolik mám těch normálních. Jsem atlet!
Dneska jsem měl fajn den. Normálně jsem popracoval a šel jsem od tam dřív, protože jsem šel na preventivku. S Evísem jsme se bavily o tom, jak je hustej, že umí jít sám do kavárny a dát si tam nejen kafe, ale i něco k tomu. To já neumím. Připadal bych si jako dement, vůbec nechápu, že to někdo zvládne. Přitom si o komkoliv (nejen o Evísovi), kdo to zvládne, myslím, že je hustej a skvělej. Rozhodně ne dement. No tak mi Evís řekl, ať se stavím v Cupcakekárně a dám si tam kapkejk.

No přišlo mi to jako super nápad, tak jsem tam šel. Řekl jsem si, že si jako zkusím dát kapkejk (i když jsem věděl, že to rozhodně nezkusím) a dom nějaký taky donesu, pokud mi to zabalej. No vlezl jsem tam a fakt to tam není hezký. Jakože je to tam krásně čisté a všechno tam ladí do růžova, ale sedět tam nechcete. Je to tam moc malé a neútulné a není tam soukromí. Prostě nemáte tam možnost si v klidu sežrat svůj kapkejk. No tím jsem si to teda omluvil, ale kdyby tam byl Evís se mnou, tak vím, že bychom si tam rozhodně nesedly a radši si to šly sežrat do kašny, která je, co by kapkejkem dohodil.

Zkoukl jsem vitrínu s kapkejkama a paní prodavačky jsem se zeptal, jestli je schopná mi to zabalit tak, že to domů donesu i já. A já jsem extrémní nemehlo. Prej jo, mají na to krabičky. Tak jsem si vybral příchutě. Prý jestli to chci každý zvlášť nebo do jedné. Zvolil jsem jednu, neumím si představit, jak bych s tím žongloval, kdyby to bylo odděleně. Řekl jsem jí, že pohodička, že to posadím do batohu. DO BATOHU PROBOHA NE. Vidíte, ještěže jste mi to řekla.

Tak jsem šel s krabicí na rukách. Došel jsem až k doktorce, kde jsem s tou krabicí omylem vrazil do dveří, protože neumím chodit. Šel jsem s tím do ordinace, kde jsem to rychle schoval za (nebo spíše před) stůl paní doktorky, aby jako neměla pocit, že jí nesu krabicu žrádla. Tak mě teda prohlídla. Jsem zdravej a můžu jít dom. Byl jsem tam asi 12 minut. Nevím, proč mě nemohla vyšetřit tu minulou návštěvu, kdy jsem si jich objednal celých 10 a dalších 30 jsem tam čekal, ale tak co už.

Popad jsem krabicu a vylezl jsem ven. Zde jsem zakopl a mírně jsem klesl na pravé lýtko, ale vyrovnal jsem to a kapkejky se ani neotřásly. Měl jsem takový ten plnohodnotný pocit. Pak jsem s tím vlezl do šaliny. Rychle jsem se (jako důchodce) vrhl na prázdné sedátko, protože přece vezu kapkejky. Ta krabice má průhledné víko, takže mi tam všichni nakukovali a jistě byli moc happy, že tam není krysa, ale dortíky.

No donesl jsem to dom a rychle jsem to flákl do lednice. Podle mě špica, nic se jim nestalo. Šel jsem se psem a rozhodl jsem se, že půjdu běhat. Měl jsem dojem, že to bude 6 km, ale nakonec to bylo 9,6. Jako skoro. Moc jsem si to užil. Někdy asi ve 3/4 mi do oka vlétla moucha. Muška tedy. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem běžel dál. Netroufl jsem si do toho oka rýpat, protože jsem měl čočky a ruce od repelentu (jo, repelent nepůsobí na píchavé a žahavé rostliny ani letos). Tak jsem se prostě hecnul a běžel jsem dál.

Doběhl jsem to a došel jsem dom. Tu jsem zjistil, že jsem si nevzal běhací ponožky, ale nechal jsem si normální. Nějak se mi povedlo rozedřít si kotník zezadu (jakože nad patou, jak je taková ta jemná kůže) a měl jsem část fusekle nacucanou krví. Vypadalo to daleko hůř, než to skutečně bylo. A taky mě nic nebolelo, takže dobrý. S Nexem jsme pak zkoušeli vyplachovat tu mouchu roztokem na čočky, ale nikde nebyla. Bylo to velmi srandovní, takže jsem ještě plakal smíchem. Tak už jsem ji asi absorboval. Necítím ji tam. Prý mi naklade vejce do mozku, ale moc tomu nevěřím.

Takže dobrý.

Žádné komentáře:

Okomentovat